"Moc toho nenajdete..."
"Moc toho nenajdete..." Tak zněla většinou první reakce na můj zájem o gaye a lesbičky v české kinematografii. Historici Národního filmového archivu mi zavřeli dveře ještě kategoričtěji: "Téma homosexuality se v českém filmu prakticky (kromě u Grodeckého) nevyskytuje. Tím je dáno, že se touto problematikou u nás nikdo ani nezabývá."
Na cestu do Prahy za tímto tématem jsem se vydal, abych měl co říct o českých filmech na jednom ze švýcarských gay festivalů, Queersicht v Bernu (10.-14. 11. 2005). Tento festiválek, o něco menší než současně probíhající pražská/brněnská Mezipatra, si letos umínil "rozšířit obzor směrem k východu" a představit divákům filmy ze střední a východní Evropy. Do bernského programu se takto dostaly nové produkce, jako válečné drama Go West (Ahmed Imamović, 2005) z Bosny, srbská komedie Zhluboka dýchej (Diši duboko, Dragan Marinković, 2004), loňské překvapení z Moskvy, milostný trojúhelník Já miluji tebe (Ja ljublju tebja, Olga Stolpovskaja, Dmitrij Troickij, 2004), a k tomu ještě blok různorodých krátkých filmů. Jako jediný příspěvek z České republiky byly promítány Sedmikrásky Věry Chytilové (1966) v "předrevoluční" retrospektivě, kde se ocitly vedle dvou starších maďarských filmů (Plukovník Redl, István Szabó, 1984, Jiná cesta, Egymásra nézve, Károly Makk, 1982) a prvního/posledního gay filmu z NDR, Dominy out (Heiner Carow, 1989).
Měl jsem pocit, že pro referát o českém filmu mám nejlepší předpoklady. Moc dobře si na příklad pamatuji, jak jsem se jako dítě (neopětovaně) zamiloval do prince (Pavel Trávníček) z Tří oříšků pro Popelku (Václav Vorlíček, 1973). Anebo jsem si vzpomněl na scénu z Němcova filmu O slavnosti a hostech (1966), kde Rudolf (Jan Klusák), mladý chráněnec Hostitele, si "zahraje" se skupinkou hostů a nakreslí kolem ní kruh. Mimo kruh zůstane protestující Karel (Karel Mareš), kterého pak Rudolfovi muži zbijí. Bylo to v mých očích, ovšem mimo jiné, zobrazení (i když skrytě) homofobního násilí. Naštěstí ta scéna zřejmě nemá u diváků vzbudit sympatie vůči Rudolfovi.
Pak tu byl příjemnější divácký zážitek z Nudy v Brně (Vladimír Morávek, 2003), kde se ve vedlejších rolích najednou vyskytuje docela obyčejná dvojice, Honza Beďura a Pavel Velička. "V devíti letech (no, Honza měl devět, Pavel měl šest) chtěli být pokrevními bratry, ale ani jeden se neodvážil říznout. Honza má problém s egem, Pavel s orientací," takto je uvádí hlas vypravěče. Pavel má nejspíš problémy ne se svojí orientací, ale s Honzovou. Je do něho zamilován, ale neodváží se mu to přiznat, protože tuší, jaká by asi byla Honzova reakce. Pozdě v noci kradmo políbí spícího Honzu, ale hned svou lásku zapře, když se ten rozhořčeně probudí – "Co to děláš?" "Měl jsi tam mouchu!" Tento drobný příběh bez happy endu mi připadá velmi pravděpodobný – asi každý má alespoň jednu takovou zkušenost – a nezabírá v celkovém filmu více místa než patřičná čtyři procenta. Zdá se, že dosud neexistuje v České republice ani jeden celovečerní hraný film, který by se dal označit bez nevolnosti za gay anebo lesbický film.
Tedy jako film homosexuální režisérky anebo režiséra, s vysloveně homosexuálními postavami, ve kterém se jejich orientace zobrazuje řekněme pozitivně anebo s určitou sympatií a ve kterém je děj založen do určité míry na jejich jinakosti. Nechci v tomto kontextu zamlčovat transsexuály, ale mám pocit, že pro ně čekání bude trvat ještě déle. Není ani vyloučeno, že jeden ze zmíněných prvků může chybět, já jsem třeba první zobrazení homosexuální dvojice bez předsudků viděl ve Felliniho Satyriconu (1969), a nechtěl bych tvrdit, že manžel Giulietty Masinové byl gayem. Když se člověk podívá do programů specializovaných festivalů, tak jsou to často filmy o coming-outu (uvědomit si vlastní, odlišnou identitu a nalézt odvahu to někomu říct - to je vlastně ideální námět pro film o dospívání) anebo jde o příběhy, ve kterých tato orientace hrdinům zkomplikuje život – častý je na příklad motiv návštěvy nic netušící maminky, která chce oženit syna anebo provdat dceru.
A jak to tedy vypadá s queer cinema v České republice? Praha je město, které má sice už dávno festival Mezipatra a sekci "Jiný břeh" na Febiofestu, předtím mělo lesbický festival Apriles, a odkud se vysílá televizní pořad s explicitně homosexuální tematikou Legato, je to ale taky město, které nemá Gay pride (manifestace na památku vzpoury gayů v jednom baru v New Yorku roku 1969, počátek organizovaného gay a lesbického hnutí) a kde se parlament už tolik let nemá ke schválení zákona o registrovaném partnerství. Všichni, kterých jsem ze v Praze zeptal na "téma", se hned zmínili o trilogii Slunce, seno a... Zdeňka Trošky, kde určitou roli hraje i homosexuální postava. Bohužel jsem tato díla neviděl, a z vyprávění mám vážné pochyby o tom, zda by byla zajímavá pro diváky mimo Českou republiku.
Více mě zaujala postava kulturního referenta Arnoštka (Šimon Caban) v retrokomedii-rytmikálu Tomáše Vorla Kouř (1990). Arnoštek zdařile ztělesňuje typ lehce hysterické tety a přesvědčuje jako DJ, tanečník a zpěvák se svým hitem "Je to fajn, fajnový", písničkou, která udává tón nálady v normalizační ocelárně. Pak natočil David Ondříček svou prvotinu Šeptej (1996), první film s otevřeně homosexuálními postavami. Filip (Jan Muchow) žije se svým přítelem Kytkou (Martin Myšička), než ho hlavní hrdinka Anna (Tatiana Vilhelmová) svede a začnou spolu "normální" život. Vlastně je to film o nehomosexualitě (Filipova spolubydlící: "Já myslím, že (Filip) Kytku nemiluje"), a nejen to – už tehdy někteří kritici, jako Jiří Peňas a Zdeněk Holý, poukázali na to, že postava "pravého" gaye Kytky je natolik negativní a řešení situace trojúhelníku tak banální, že celkové vyznění filmu Šeptej je jednoznačně homofobní.
Podobně to vypadá i s filmem Mandragora (Wiktor Grodecki, 1996). Polský režisér se sice zabýval skutečnými sexworkery na pražském Hlavním nádraží taky ve svých dokumentech Andělé nejsou andělé (1994) a Tělo bez duše (1996), ale v hraném filmu snad nevynechává ani jeden stereotyp, který se váže k této profesi. Šestnáctiletý hrdina předčasně ukončí svůj útěk z domova na Hlavním nádraží a sestupuje všechny stupně ke zkáze: je znásilněn, prodává svoje tělo, stane se drobným kriminálníkem a propadne drogám. Je pasivní obětí tragédie, ani nemá čas si vyzkoušet své nejasně orientované touhy. Musí obstát v prostředí, které snad nejen režisér líčí velmi negativně, ale kde určitá homofobie asi skutečně patří k určité morální sebezáchově těchto mladíků se svízelným živobytím.
Vraťme se k pohádkovým princům. Nezdálo se mi možné, aby si gayové nenašli svoje kultovní filmy taky v tvorbě ČSSR, třeba i tam, kde po homosexualitě není na první pohled ani stopa - podobně jako si v hudbě osvojili zpěvačku Helenu Vondráčkovou. V jedné zastrčené a trochu staromódní gay kavárně na pražském Starém městě mě hosté poučili. Připomněli mi Václava Kršku a jeho filmy plné poetických obrazů obnažených chlapeckých torz a Krškova oblíbeného herce Eduarda Cupáka. O nich se jaksi vědělo, že jsou "takoví". Ve filmech se to ale neodráží – či ano? V tomto světle by byl příběh Anny, Filipa a Kytky z filmu Šeptej jenom opožděná předehra ke Krškově Měsíci nad řekou (1953), ve kterém se Maminka tolik obává setkání svého muže Hlubiny s dávným přítelem Roškotem. Cítí, že to byla ona, která tehdy svým sňatkem rozvedla romantické "blouznění" mladíků: "Že jsem se mu věšila na krk!" K setkání samozřejmě dojde, a staříci vzpomínají na tehdejší společnou postel, a jak se "nakouřili z jedné fajfky" (!).
Divák z homosexuální subkultury se mohl taky kochat stylizací mužských herců ve filmech Petra Weigla – jeden z hostů kavárny mi řekl, že Radúz a Mahulena (1970) byl pro něj silný erotický zážitek. Bylo by zajímavé srovnat Weiglův Le Martyre de St. Sébastien (1984) s filmem Sebastiane klasika gay cinema Dereka Jarmana (1975).
Jiný štamgast mluvil o filmu Fandy ó Fandy (Karel Kachyňa, 1983), kde se mladý hrdina Fandy pod špatným vlivem svého kamaráda Bédi nechce integrovat do socialistické společnosti. Jednou ho Béďa zavede "ke dvěma postarším homosexuálům, ale šokovaný kluk od nich uteče oknem" (Filmový přehled 1983). Zřejmě se nedá ani v tomto filmu mluvit o sympatickém, či alespoň soucitném zobrazení čtyř procent obyvatelstva. Subverzivní oko jiného diváka čte příběh dvou křižáků v Údolí včel (František Vláčil, 1967) jako nejteplejší vztah dvou mužů v českém filmu.
Po příležitostných, skrytých anebo otevřeně negativních zmínkách o existenci homosexuality v kinematografii do roku 1989 následovala skromná vlnička homosexuálních postav v tvorbě devadesátých let. Tyto postavy musely spíše odhalit nějaká tabu, uspokojit určitou potřebu skandálu, než aby mohly přispět k tolerantnějšímu klimatu vůči gayům a lesbičkám v české společnosti. Chybí, zdá se, takový normální příběh, jako je na příklad slovenský Hana a jej bratia (Vladimír Adámek, 2000), který kolem odlišné orientace hrdiny nepůsobí rozruch. Škoda, takový film by mohl napomoci domácím gayům k vytvoření přijatelného obrazu o sobě samých a vyvrátil by obvyklé argumenty profesionálních homofobů (skoro všech zemí na světě), že TOHLE u nás neexistuje a že tu zkázu přivezli odjinud.
Mám pocit, že mladá, úspěšná generace českých režisérů lpí ve svých scénářích na tradičních – heteronormativních – mezilidských vztazích, které nachází ve většinové společnosti. Přitom se jinde už myslí a tvoří jinak. Několik mladých umělců a umělkyň z FAMU a hlavně z AVU si už neláme hlavu nad orientacemi. Pod vlivem queer teorie hrají s identitami, které neuznávají jako bohem dané, nýbrž jako kulturou definované. Queer znamená mimo jiné, že heterosexualita jako dominující model společnosti je prostě tvrzením vládnoucího patriarchátu, skutečnost lidských tužeb je mnohem rozmanitější. Mladí tvůrci zkoumají terén kdesi za nudnou poučkou "normality" a necítí potřebu něco vysvětlovat anebo obhajovat.
Ve videu Somebody Radima Labudy je vidět dvojice, jak si slastně vyměňuje nějakou tekutinu z úst do úst. Jejich pohlaví není dále upřesněno, jen ve stejnojmenné písničce Depeche Mode je slovíčko "she" nenápadně změněno na "he". Labuda sám říká, že i když se homosexualita v jeho pracích občas vyskytuje – v jeho příspěvku k projektu Martinů reloaded si On v obleku a nahatý On čistí zuby jako důvěrný pár –, stane se tak mimochodem, není to pro něj prostě téma. Taky u Marka Thera nejde o nějakou homosexuální "škatulku". V jeho videopracích jsou postavy často cross-dressed, oblečené do šatů opačného pohlaví. A není to proto, aby z toho byla senzace anebo legrace, je to jen jeden z několika významových prvků. V My pleasure se setkává Marie Callas s Madonnou v pražském luxusním hotelu, a fakt, že role operní zpěvačky je obsazená mužem (totiž Therem) nemění nic na vyznění této pop pohádky. Zájem o tělesnost, mnohoznačnost touhy a zamaskovaná pohlavní identita – takto charakterizuje kurátorka Zuzana Štefková tvorbu Labudy, Thera a dalších umělců, které prezentovala na nedávné výstavě Je désire (VŠUP 6.–27. 9. 2005). Protože jsem poznal tyto nové tendence v oblasti výtvarného umění, jsem taky zvědavý na budoucí české filmy.
Zatím jsem ale neměl, kromě zmíněných videoprací, co přinést do Švýcarska. Sedmikrásky Věry Chytilové si vybral tým Queersichtu ani ne jako zjevně lesbický film. Kdo chce, všimne si, jak jedna z hrdinek vybírá mezi jablkem a okurkou a rozhodne se pro kulatý symbol ženskosti (okurky pak zničí nůžkami), a jak se jednou, velmi krátce, hrdinky ocitnou v baru, který je viditelně frekventován homosexuály. Ale film divákům v Bernu prezentovali hlavně jako příklad ženského hédonismu, kde se dvě Marie vykašlou na rigidní sexuální morálku své doby. Drzé kousky, které provádějí svým nápadníkům, budily sympatie a škodolibost taky u gay-lesbického publika. Svou uvolněností jdoucí proti patriarchální srsti jsou Sedmikrásky vlastně dosud výjimkou v české kinematografii.
(Rolf Simmen je švýcarský slavista, žije jako svobodný novinář v Berlíně.)