Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dokumentární válka

fenomén / Alice Lovejoy komentáře (2)

Když Grierson ve třicátých letech definoval dokument jako "tvůrčí zacházení se skutečností" asi netušil, že se v tom o sedmdesát let později shodne s někým, jako je bývalý Clintonův poradce a nyní pravicový ideolog Dick Morris. Ve Fahrenhype 9/11 (hype znamená reklamní trik nebo švindl, pozn. překl.), kritice Moorova Fahrenheit 9/11 režírovaném Alanem Petersonem Morrisem, udílí tuto radu: "Dejte k sobě informace, jakým chcete způsobem. Dejte je dohromady tak, aby se hlasovalo pro Bushe, pro Kerryho, nebo zůstaňte nerozhodnutí, ale znejte fakta. To je to podstatné."

Fakta můžeme získat od Morrise (který se mimochodem podílel na scénáři Fahrenhype) nebo je můžeme získat od režiséra Roberta Greenwalda, hollywoodského veterána, který během posledních pěti let produkoval sérii dokumentů, vedle loňského Outfoxed také to, co lze nazvat Un trilogií, Unprecedented: The 2000 Presidential Election (Bezprecedentní: Prezidentské volby 2000), Uncovered: The Whole Truth About the Iraq War (Odhalení: Celá pravda o irácké válce) a Unconstitutional: The War on Our Civil Liberties (Protiústavní: Válka proti občanským svobodám). Nebo si můžeme vybrat z dalších mnoha titulů, které se přidaly k rychle se šířícímu modelu politického dokumentu posledních let. V roce 2004 jsme byli svědky uvedení ještě levicovějších snímků, než byl Fahrenheit 9/11. Film Josepha Mealeyho a Michaela Shooba Bush’s Brain (Bushův mozek) se věnoval Karlu Roveovi (volebnímu poradci prezidenta Bushe, pozn. překl.) a film Nickolase Perryho a Harry Thomasona The Hunting of the President (Lov na prezidenta) se soustředil na kampaň vedenou proti Billu Clintonovi. Fenomén Michaela Moora vyvolal sérii pravicových dokumentů – vedle Fahrenhype to byl Celsius 41.11: The Temperature at Which the Brain Begins to Die (41,11 stupňů Celsia: teplota, při níž začíná umírat mozek) Kevina Knoblocka nebo Michael & Me (Michael a já – odkaz na jiný Mooreův snímek Roger a já) Larry Eldera. Ale najdeme i další snímky jako George W. Bush: Faith in the White House (George W. Bush: Víra v Bílém domě) Davida W. Balsingera nebo Buried in the Sand (Pohřben v písku) Davida Walda, a dokonce celý festival (American Film Renaissence, který byl slavnostně zahájen loni v září v Dallasu) zasvěcený pravicovým filmům.

V posledních měsících roku 2004, jak jsme se neodvratně blížili k volbám široce označovaným za nejdůležitější v našem životě, dokumenty vzešlé z historického spánku Kena Burnse (legenda mezi americkými dokumentaristy věnující se mnohým kontroverzním otázkám z historie USA, pozn. překl.) získaly jednoznačně aktivistický charakter. Tyto filmy, které jsou všechno jen ne neutrální, znovuobjevily agitační formu filmu shromažďující důkazy ze všech stran (a to ať skutečné či smyšlené) v zájmu zastávané ideologie. V celkové perspektivě představují filmový projev současného mediálního trendu. Jsou odpovědí "pohyblivých obrázků" na blog (na internetu pravidelně vedené a často multimediální komentáře ve formě od intimních deníků až po politické komentáře, pozn. překl.), hlavního představitele současné "malé" mediální revoluce. Stejně jako blogy jsou i tyto filmy produkovány digitálně s nízkými náklady, jejich distribuce je odkázána na internet (Buried in the Sand a Fahrenhype si můžete koupit na Toysavings.com, ale pro Greenwaldovy filmy si musíte zajít na Amazon) a mají charakter komentáře (tvůrci často ve svých filmech vystupují jako dotazované osoby). Matthew Klam ve svém článku pro New York Times Magazine stručně shrnul aktuální poslání blogu: "Zdá se, že v době velké národní rozepře nechcete znát názor druhé strany."

Hned po úvodních titulcích Greenwaldova filmu Outfoxed: Rupert Murdoch’s War on Journalism vskotačí na plátno kreslená postavička mladého Ruperta Mudrocha, aby se zakřenila, jak se na obrazovce objevuje historický přehled rozrůstání jeho mediálního impéria, a to vše v levném stylu MS Power-pointu. Pokud je majitel Fox Networks představitelem největšího z velkých médií, chudá grafika naznačuje, že styl následujícího filmu bude mnohem skromnější. Outfoxed i Uncovered dávají nepokrytě přednost obsahu před formou. Oba začínají vyslovením tvrzení, které je poté dokazováno řadou odborníků a podporováno filmovým materiálem nebo televizním záběry. Ačkoli je tato kombinace interview a ilustračního materiálu emocionálně silná, filmy působí jako neopracované polotovary. Tyto na tvorbu poselství omezené stroje nepotřebují plýtvat drahocenným časem editora nebo penězi producenta, aby byly uhlazené.

Greenwaldovy filmy (a jim ideologicky i stylově blízký The Hunting of the President) se esteticky shodují s mírně vícerozpočtovým Fahrenhype, který také podává své argumenty montáží rozhovorů a sesbíraného materiálu. Tento formát čerpá svoji důvěryhodnost skrze podobnost s televizními pořady v hlavní vysílacím čase, ačkoli ve Fahrenhype se stává absurdní, když Zell Miller (demokratický senátor, který podporoval znovuzvolení George Bushe, pozn. překl.) na procházce svým venkovským sídlem s dvěma zlatými retrívry vypráví anekdotu o vyhubení hnízda jedovatých hadů, aby demonstroval doktrínu preventivní války. Některé pravicové snímky prezentují "fakta" odlišným způsobem. George W. Bush: Faith in the White House se tváří jako televizní pořad "racionálně" a "vědecky" analyzující předmět svého zájmu. Křesťanská hvězda televizních talkshow Janet Parshallová pokládá otevřené otázky, které však těžko maskují ultrapravicovou evangelickou orientaci, zvláště když se na dvou obrazovkách v pozadí stále vlní americká vlajka. "Jaký vliv má víra na Ameriku a na svět?" "Je věřící člověk (...) důvěryhodnější?" Faith používá znovu zinscenovaných událostí stejně jako neoficiálních interview, aby představila prezidenta jako "člověka víry, modlitby a lásky", což nabývá až groteskních rozměrů. Mladý George v rozmlženém záběru utěšuje matku po smrti své sestry nebo se ve středním věku (zastoupený hercem, který kromě výrazu "co mě to asi znepokojuje?" nemá s prezidentem nic společného) setkává s kazatelem Billy Grahamem.

Stejně jako Moore dokazuje svá tvrzení o společných finančních zájmech Bushovy rodiny a Saudského království fotografiemi, vizuální důkaz hraje rozhodující roli ve dvou konzervativních filmech Buried in the Sand a Voices of Iraq. První z nich (stejně jako Faith prezentovaný ve formátu televizních zpráv, kdy pozadí newsroomu tvoří plot z ostnatého drátu) využívá drastické postupy, aby podpořil své tvrzení, že invaze do Iráku byla oprávněná jako čistě humanitární mise (to samé ostatně tvrdí Anna Coulterová ve Fahrenhype). Obrazy to jsou jistě účinné, někdy uprostřed nekašírovaných záběrů stínání hlav, vyřezávání jazyka a podobně se mi začal zvedat žaludek. A zatímco argument "humanitární války" se nebude zdát průkazný vzhledem k současné situaci v Iráku, Voices of Iraq tím, jak trvá na své autenticitě, se stává ještě absurdnější. Natočili ho a sestříhali dva absolventi newyorské univerzity Eric Manese a Martin Kunert společně s hercem a veteránem ze zálivu Archiem Drurym. Film věnovaný "iráckému lidu" je složen z materiálu natočeného v Iráku na digitální video během května a září 2004. Pod záminkou svobody slova, s roztřesenou ruční kamerou, spoléhající na postmoderní fázi realismu, je film vychytrale probushovský. Podle něj je Irák plný usměvavých dětí, tekoucí vody, svobodných žen a občanů zbavených okovů, kteří tvrdí, že vězni z Abu Ghraib si mučení zasloužili. Dobře živení a vzdělaní občané tohoto filmu jsou na hony vzdáleni záběrům a fotografiím z listopadové Faludži. Nenalezneme zde žádné vzdávající se vojáky nebo přímé popravy. Možná také proto, že se proslýchá, že 30% filmového materiálu bylo natočeno na zakázku vlády, který pak nutně slouží jako oficiální záznam americké politiky, tj. jako propaganda.

Propaganda je ostatně slovo, které má významné místo v konzervativních filmech, a to většinou jako prostředek očernění Fahrenheit 9/11 a jako protiklad "dokumentárního filmu". "Byl to dokument, byla to propaganda, nebo to byl jen sen?" (posměšný odkaz na úvodní slova Fahrenheit 9/11, pozn. překl.) ptá se komentář Rona Silvera ve Fahrenhype a později v témže filmu Ed Koch (dlouholetý republikánský starosta New Yorku, pozn. překl.) prohlásí, že Moorova polemika "není dokumentem, nýbrž lží". Ačkoli není důvod, proč by propaganda nemohla mít formu dokumentu, nebo proč by dokumenty musely být bezpodmínečně pravdivé a propaganda lživá, výroky tohoto typu, stejně jako neustálé odkazy k fašismu ( "Jako filmaři dávám přednost Leni Riefenstahlové (před Michaelem Moorem)," říká Silver v dobrém rozpoložení, když řídí svůj kabriolet centrem Manhattanu), se snaží spojit "pravdu" s politickou pravicí a ještě přesněji s prezidentem Bushem.

Ve skutečnosti jsou prvky propagandy přítomné ve všech nových politických dokumentech, a to většinou tím, že oslovují své diváky přímo. Během Greenwaldova Unconstitutional komentář a dotazovaní používají druhé osoby "vy". (Angličtina nerozlišuje u druhé osoby jednotné a množné číslo, TY i VY mají jeden výraz YOU, pozn. překl.) "Vládní agenti teď mohou kontrolovat, komu posíláte e-maily, od koho e-maily dostáváte a které webové stránky navštěvujete s vysvětlením, že to má co dělat s vyšetřováním." Outfoxed končí "povoláním do akce" a Faith po otázce "Bude umožněno Georgovi W. Bushovi dokončit bitvu proti silám zla, které ohrožují naši pravou existenci?" prohlásí, že "je životně důležité, aby lidé křesťanského vyznání nezůstali stranou".

Filmy jako Fahrenheit 9/11 vytváří nový vztah mezi dokumentem, divákem a časem. Digitální produkce umožňuje filmařům radikálně zkrátit interval mezi tím, kdy je obraz zaznamenán, kdy ho diváci uvidí a kdy na něj zareagují. Stejně jako Moore drží Greenwald svůj film až do poslední chvíle ve střižně, aby nejnovější novinářský materiál co nejvíce s diváky zarezonoval – to jsou ty události, které jsme nedávno viděli v televizi nebo o nich právě četli. Stejně jako Moore, který potvrzoval, že Fahrenheit 9/11 byl uveden na DVD ještě před listopadovými volbami, jsou si všichni tito filmaři vědomi, že načasování uvedení filmu je politicky rozhodující. A jelikož film není nikdy ukončenou záležitostí, mohou být jeho části změněny či nahrazeny v reakci na nové události nebo podněty. DVD s Unprecedented je např. prezentováno jako "speciální volební edice s Danny Gloverem". Hned jak se přepočítávání výsledků voleb na Floridě v roce 2000 začalo stávat dávnou minulostí, Greenwald film zaktualizoval, aby jej doplnil o novou část, která zkoumá zranitelnost elektronických hlasovacích zařízení, stejně jako o Gloverovu úvodní a závěrečnou řeč vyzývající diváky k účasti ve volbách. Digitálně produkované "malé" filmy se staly flexibilními díly, která jsou otevřená případným změnám, aby zůstala relevantní a mohla i nadále poskytovat aktuální informace.

Tento článek, který původně začal jako recenze Greenwaldových filmů, se vyvinul v průřez současnou dokumentaristickou tvorbou. Rané náčrty byly napsány před listopadovými volbami, kdy se ještě zdálo možné, že několik dokumentů dokáže ovlivnit obecné mínění, což je mimochodem vlastnost , kterou u dokumentární práce považuji za klíčovou. Avšak poměr sil rudé a modré Ameriky, tak jak jej potvrdily volby, mne nutí k zamyšlení, zda měly tyto dokumenty vůbec nějakou šanci. Pro ty, kdo jsou stejně jako já šokováni tím, že více než polovina voličů je schopna dát svůj hlas kandidátovi, jako je Bush, zde zůstává spousta práce do budoucna. Na druhou stranu, i ty, kdo si oddechli, že nyní budeme mít další čtyři roky republikánské nadvlády, čeká spousta práce. Nová dokumentaristika se stává spíše než dialogem mezi politickými ideologiemi cestou, jak se opevnit na svých pozicích.

Tento fakt může být ve velké míře připsán distribučním praktikám. Většina filmů musela spoléhat na vlastní propagaci na internetu nebo na pomoc politicky aktivních skupin (Moveon.org sponzoroval a byl odpovědný za mnohá promítání filmu Outfoxed). Faith vysílala Křesťanská televizní síť a několik jiných dokumentů, ať už kvůli finančnímu vlivu nebo snaze získat podporu řadových voličů, bylo v omezené míře promítáno také v kinech. Někteří lidé však nemají klid, dokud nedostanou prostor na plátně. Můžeme citovat Ellen Hubbartovou, spoluorganizátorku dallaského filmového festivalu, v rozhovoru pro USA Today: "Rádi chodíme na umělecké filmy, ale ty jsou bez výjimky levicové nebo středové. Anebo jdeme do multiplexu, kde sice filmy nemusí být zjevně liberální, ale přesto obsahují drobná kritická poselství k naší zahraniční politice nebo prezidentovi. Zdá se to jako souvislý příval kritiky naší ideologie a my jsme z toho již svým způsobem unaveni."

Jestliže se zdá, že Griersonův výrok, který předpokládal stálé, dokumentovatelné vlastnosti reality, vypadá v dnešní době příliš zjednodušující, není tomu tak pravděpodobně proto, že by se změnila média. Zdá se, že v Americe 21. století neexistuje jedna jediná skutečnost, o níž by panovala obecná shoda. Mostem mezi těmito nespojitými ideologickými póly může být dílo, jakým je Soldier’s Pay (Vojenská mzda), jemně trýznivé spodobnění války v Iráku natočené Tricií Reganovou, Davidem O. Russellem a Juanem Carlosem Zaldívarem. V tomto 30minutovém snímku, sestávajícím ze sledu prostých rozhovorů s bývalými vojáky, Iráčany žijícími v USA a politiky či aktivisty levého i pravého politického bloku, najdeme více politických nuancí než v kterémkoli z vícerozpočtových filmů, a film tak dosahuje silného protiválečného účinku. A jestliže tento film odmítla společnost Warner Bros připojit k DVD reedici filmu Davida Russela Tři králové (pod pláštíkem tohoto dobrodružného filmu odehrávajícím se na konci války v Zálivu se skrývá mnoho podvratných narážek na americkou zahraniční politiku, pozn. překl.), musíme se obávat o stav svobody slova v americké společnosti. Paprskem naděje pro nás může být fakt, že distribuci filmu nakonec zprostředkovala společnost Cinema Libre.

(přeložil zdeněk holý)

Přečteno 7603x

Článek vyšel v časopise Cinepur #38, únor 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

admin  (21.9.2006 13:03)

ok

Helena  (21.9.2006 00:02)

Chtela jsem tento clanek poslat kamaradovi, jako inspiraci ke shlednuti uvedenych filmu. Prosim pridejte si na vasi www strance take tuto moznost. Vase clanky urcite stoji za to.
Dekuji :-)

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ Z RUBRIKY fenomén

Jan Němec o scénáři, látce a dramaturgii / Autorský film je nesmysl

Hořící mramor / Pomník Palachovi a normalizace

Loutka musí zůstat loutkou / Jiří Trnka a varianty pojetí filmové loutky

Umazal jsem si bílý ocásek / aneb Emblémy Sherlocka Holmese

Maďarský modernistický film 60. let

Giallo / Italský filmový hybrid

Stát a kinematografie v době jugoslávské války

Dokumentární válka


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Frederick Wiseman

Záviš, kníže pornofolku / České "ozvláštnění"

Aura tajemství Apichatponga Weerasethakula


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (73) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (750) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (684) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (93) / tisková zpráva (1) / událost týdne (215) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #38 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #38, únor 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Ray (Kamila Boháčková, minikritika)

Martin Ryšavý / O scénáristice a osobním údělu scenáristy (u nás) (Bohdan Karásek, rozhovor)

5x2 (Jiří Horníček, minikritika)

Metropolis - Nový Babylon (Jan Křipač, kritika)

Letec (Jakub Felcman, minikritika)

Nová filmová historie (Mária Ferenčuhová, kniha)

+ více...