Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hooligans / Efektivně proti předsudkům

kritika / Viktor Palák

Na to, jak globální popularitou se fotbal pyšní/1, je do prostředí kopané zasazeno překvapivě málo výrazných filmů. Vedle děl, která se věnují sportovní (či sportovně-marketingové) části fenoménu (Blafuj jako Beckham; Bend It Like Beckham, 2002, Gurinder Chadha či nedávný Góóól!; Goal!, 2005, Danny Cannon), existuje i subžánr filmů zabývajících se fotbalovým fanouškovstvím (potažmo chuligánstvím)./2

Prozatím nejčerstvějším příspěvkem do diskuse i do zmíněného subžánru je debut režisérky Lexi Alexanderové/3 Hooligans. O celospolečensky významném tématu fotbalového chuligánství je řadový občan vydatně informován – ovšem značně pokřivenou optikou novinářské neznalosti (však je také ignorování novinářů a nenávist k nim ve filmu výrazným tematickým prvkem). Autoři hraných filmů, kteří se vedle nevelkého množství odborníků a příliš velkého množství neinformovaných novinářů pokouší o vhled do problematiky, jsou konsekventně médii vydrezírovanými občany kritizováni za přílišnou shovívavost k „vandalům”. Podobným osočením se nevyhnula ani Lexi Alexanderová.

Výchozí konflikt jejího snímku, který patří do skupiny reprezentované díly jako Firma (The Firm,1988, Alan Clarke) či nejslavnějším českým fotbalovým snímkem Proč? (1987, Karel Smyczek), popisuje přilnutí neprávem vyloučeného harvardského studenta Matta (Elijah Wood v roli, která ho částečně oprošťuje od stigmatu „hodného Froda”) k tvrdému jádru příznivců londýnského klubu West Ham United./4 V rámci dramaturgické zkratky si Matt oblíbí nejen mužstvo (k takovému přilnutí skutečně dochází po jediném zhlédnutém zápase), ale i tvrdé jádro jeho příznivců – skupinu říkající si Green Street Elite./5 Film dává velký prostor zákonitostem v rámci této skupiny, přičemž v centru zájmu zůstává Mattův příběh.

Zatímco nedávná Fotbalová fabrika (2003, Nick Love)/6, která vznikla podle bestselleru Johna Kinga, se pokoušela z vykřikovaných vulgarismů svých hrdinů těžit především humor a příčině krvavých bitek (tedy prostému zalíbení v této činnosti) nedala nikterak pocítit, film Hooligans je v této otázce mnohem komplexnější. Zálibu v pěstních soubojích jednoznačně pojmenovává jako adrenalinové šílenství, které je jen zřídkakdy postaveno na racionální příčině. Pokud pak příčina existuje (msta jednoho z mužů), veškerá racionalita jde při samotném souboji stranou. Vnímáme-li úspěšné vypodobnění něčeho tak neuchopitelného, jako jsou pudem hnané souboje coby výsledek citu pro problematiku, můžeme na druhou stranu zařadit přesnou strukturu chuligánské skupiny a konstatovat, že režisérce se i zde daří docílit chtěného efektu – tentokráte prací s narativem. Ten systematicky petrifikuje role členů chuligánské skupiny – svůj význam zde mají vejtaha („bullshiter”), bitkař („aggro leader”) i řadový chuligán –, líčí její dynamiku a ukazuje, že překročení pravidel může mít osudné následky. A jelikož fotbalové chuligánství není jen o psycho-sociálních otázkách, nezůstávají opomenuty ani sportovní momenty. Stejně jako Nick Hornby ve své fanouškovské (nikoli chuligánské) „bibli” Fotbalová horečka/7 ve dvou řádcích vystihne přimknutí ke klubu (Arsenal Londýn), které se stane něčím na způsob „bradavice nebo hrbu, [čímsi], čeho se nemůžete zbavit”,/8 daří se takové přimknutí vysvětlit obrazovými prostředky i filmu Hooligans. Mistrný sestřih ze zápasu West Ham – Birmingham,/9 který vrcholí gólem domácích, nemá nic společného s televizně-zpravodajským výčtem nejlepších momentů a hřeje na srdci jak fotbalového fanouška, kterému jsou takové situace blízké, tak i fanouška filmového. Škoda jen, že takové „fotbalově intenzivní momenty” nahradily občasné nediegetické komentáře hlavního hrdiny. Usilovali-li tvůrci o skutečně hrdinský nádech filmu (přinejmenším závěr k tomu jasně odkazuje), měli tyto komentáře svěřit zbožštělému vypravěči, popřípadě některé z vedlejších (ale zúčastněných) postav./10 „Ukážeme mu, na čem v životě opravdu záleží,” říká svým žáčkům tělocvikář a fanoušek Pete – a fotbal v Hooligans nezůstává jen doplňkem údajně násilné podívané. Nezáleželo-li by hrdinům filmu na jejich týmu, těžko by pak zažívali „předzápasový stres”, jak o něm hovoří.

Není na místě bědovat nad tím, že bitkaření mezi tvrdými fanouškovskými jádry autoři neodsuzují a namísto toho postavy představují coby v civilu příjemné osoby. Navzdory zálibě médií ve skandalizaci každé nesmyslné bojůvky, která se mezi fotbalovými příznivci semele, je totiž už léta prokázaným faktem, že tvrdí fandové jsou zpravidla slušnými syny a milujícími partnery, mnohdy navíc ze silných sociálních vrstev. Poukázání na tento fakt ještě neznamená obhajobu násilností. Situace podobné té z Loachovy povídky ve filmu Lístky (Tickets, 2005, Ken Loach, Abbas Kiarostami, Ermanno Olmi), v níž fandové Celticu Glasgow nakonec darují jízdenku albánské uprchlici cestující načerno, nejsou smyšlenkami. Film Hooligans jasně poukazuje na to, že „agrese [fotbalových chuligánů] je odložena na dobu a místo mimo samotný fotbalový zápas”, a uvědomuje si i maskulinně rituální charakter bitek, které mají navíc „předem stanovená pravidla”./11 Když šéfredaktor Sight&Sound Nick James slučuje v souvislosti s Hooligans a Fotbalovou fabrikou pojem „New Brutality Cinema” s označením „bulvární kinematografie”, nemá pravdu – hrdinové těchto filmů totiž reflektují současnou britskou společnost, po jejímž vylíčení na plátně volá./12 A propos – film neopomíjí ani ty „skutečné zlé” (jejich přítomnost na stadionech nepopírá, ale ani je nestaví do centra syžetu filmu) a zbabělé násilí odsuzuje mimo jiné ve scéně, kdy je Matt napaden příznivci Birminghamu, čímž je iniciováno jeho zalíbení v pěstních soubojích. Přestože režisérka, kterou zajímají mužské vazby ve skupině, čas od času neodolá vábení estetizovat krvavé šarvátky (takový charakter má například fatální souboj u momentálně rekonstruovaného Millenium Dome architekta Richarda Rogerse), její dílo je za předpokladu, že divák nečiní rovnítko mezi fotbalovým chuligánem a kriminálníkem, v jádru apelem proti nesmyslnému násilí. V zajímavé variaci na happyend si totiž Matt ze svého „bytí chuligánem” odnáší to dobré: sebevědomí a oddanost těm, kteří si to zaslouží. Fiktivní chorál „I’m forever blowin’ bubbles”, který si za doprovodu nediegetického „sboru” pobrukuje, poukazuje na to, že mu jeho chuligánská životní epizoda nezůstala lhostejná. Zajisté také proto, že ji ukončil dříve, než jeho postoj přerostl v destruktivní fanatismus, jehož představitelem je například pomstychtivý Tommy.

V pouhém faktu, že Hooligans netematizují xenofobii, antisemitismus či nacionální šovinismus, které s fotbalovým chuligánstvím také souvisejí, lze jen stěží spatřovat chybu filmu a přehlíživost jeho autorů. Je však pravdou, že v momentě, kdy film odbíhá od fotbalové problematiky, ztrácí na přesvědčivosti. Při zachycení kulturní konfrontace britského a amerického elementu se autoři omezili na komentáře k rozdílům mezi slovy „football” a „soccer” a neopomněli ani řízení na druhé straně vozovky či vtípky na úkor Mattovy záliby v baseballu. Samotné téma (které je velice britské) však způsobuje to, že „ostrovní” diváci mohou toto dílo vítat jako ojedinělý pokus o nezkrášlenou a sdílnou reflexi jedné z jejich současných subkultur – reflexi, která je v jejich domácí kinematografii stejně ojedinělá jako v té naší. Vedle centrálního námětu je pak dobově zakotvená i problematika CCTV/13 (a s ní související otázky bezpečnosti za cenu neustálého sledování) či záležitosti týkající se pravomocí a autority policie. Když je vznesena otázka, zda jsou následky řádění chuligánů důsledkem teroristického útoku, přijde nám (stejně jako v obdobné situaci ve Sielbergově Válce světů taková explicitní deklamace zbytečná – na druhé straně ale může film pro tuto přímost snáze nést „poslání pro příští generace”.

Hooligans sice místy selhávají v psychologické charakterizaci (jsou rodinné šarvátky opravdu nutné?), činí tak však ve jménu akcentuace osudových zvratů v životech „svých” podivných hrdinů (hrdinství zde úzce souvisí se slovem „hrdý”). Suverenita ve vykreslení prostředí fotbalových příznivců z tohoto filmu činí nejen oslnivý debut, ale též prozatím nejlepší film svého zaměření. Narozdíl od české zbytečnosti Non Plus Ultras (2004, Jakub Sluka), jejíž autoři nechtěli pochopit ani to, že bitky fotbalových ultras se odehrávají mimo stadiony, zde fotbalové „běžnosti” jako například výjezd na hřiště soupeře mají povahu jedinečného. Právě na Non Plus Ultras by se však měl podívat člověk, který se domnívá, že Hooligans je film k chuligánům shovívavý až obhajitelský.

Lze očekávat, že člověk k fotbalu apatický zůstane tímto dílem zasažen méně než znalý příznivec kopané (z nichž mnohý bude zase podrážděn faktografickými nesrovnalostmi). Místy se dokonce zdá, jako by tvůrci doufali v to, že svým částečně konvenčním přístupem (zakomponování rodinných motivů) přiblíží své hrdiny, potažmo fotbal více lidem. To však nelze předpokládat, neboť k fotbalu musí člověk přilnout na stadionu a nikoli v kině. Přesto však téma umožňuje filmu Hooligans být navzdory konvečnímu vypravěčství takovým dílem, jakým je to nejlepší ze současné kinematografie – dílem výbojným.

  • Poznámky:
  • 1) Filmovým důkazem budiž série 45 krátkých filmů, které pod souhrnným názvem Shoot Goals! Shoot Movies! při příležitosti mistrovství světa 2006 natočili filmaři například z Indie, USA, Ugandy, Nigérie a Německa.
  • 2) Hranici mezi diváctvím, fanouškovstvím a chuligánstvím velice přehledně vymezují Miroslav Mareš, Josef Smolík a Marek Suchánek – autoři Fotbalových chuligánů – nejvýznamnější české publikace na dané téma. Návštěvníky stadionů dělí do tří kategorií: sportovní diváci berou zápas jako divadlo, sportovní fanoušci jsou na klub vázáni a hooligans ke klubové oddanosti přidávají bitkaření a sdružují se do skupin, s nimiž se identifikují stejně intenzivně jako s klubem.
  • 3) Režisérka pochází z německého Mannheimu, kde byla také příznivkyní místního fotbalového mužstva. Je mistryní světa v kickboxu a karate a v současné době žije v Los Angeles.
  • 4) V době vzniku filmu hrál West Ham United druhou anglickou ligu, dnes již patří mezi dvacet týmů elitní Premiership. V týmu působí i český obránce a bývalý reprezentant Tomáš Řepka. Vzhledem k intenci dát dílu obecnou platnost nevypodobňuje film hráčské hvězdy.
  • 5) Green Street Elite je fiktivním spolkem – klub West Ham United je spojován především se stále existující Inter City Firm, sdružením vzniklým (nezvykle) bez spojitosti s fotbalovým týmem v druhé polovině 60. let, kdy členové využívali hracích dnů k (násilným) konfrontacím s jinými skupinami. Jak podotýkají autoři Fotbalových chuligánů, skupina se před nedávnem reformovala a v současnosti je spojována s krajní pravicí.
  • 6) Film mohli čeští diváci nejprve zhlédnout v rámci Dnů evropského filmu 2005, nyní je ve videodistribuci pod zavádějícím názvem Hooligans. K dostání je i český překlad předlohy. Režisér Nick Love je též autorem gangsterského filmu The Business, který Nick James (jehož cituji dále v textu) označuje spolu s Green Street a Fotbalovou fabrikou za „New Brutality Cinema”.
  • 7) Podle Hornbyho mistrovského díla vznikla jednak adaptace Fever Pitch (Fotbalové opojení, 1997, David Evans) a jednak stejnojmenná americká verze, která děj přenesla do prostředí baseballu (2005, Bobby a Peter Farrellyovi).
  • 8) Fotbalová horečka. BB Art, Praha, s. 34.
  • 9) Záběry ze zápasu s „Birminghamem” vznikly v Upton Parku - stadionu West Hamu United - během druholigového klání proti Gillinghamu. Faktografická mlhavost pak spojuje i další dva zápasy, které jsou ve filmu tematizovány. Zatímco s rivalem z Milwall sehrál West Ham v dané sezoně vzájemné zápasy, nestalo se tak v FA Cupu (poháru), jak sděluje film. S Manchesterem United pak West Ham nehrál onoho roku vůbec, neboť manchesterský tým dlouhodobě působí v první lize a ani pohárový los tyto soupeře nespojil. Výběr týmů pro tematicky rozvedené zápasy ale není náhodný. Manchester United a především pak Milwall jsou totiž tradičními westhamskými rivaly.
  • 10) Nepřiměřenou patetičnost i směřování k heroizaci dokládá jedna ze závěrečných promluv, v níž Matt oznamuje: „Nastal čas odejít a žít způsobem, který ho [v bitce zabitého přítele Peta] bude ctít.”
  • 11) Mareš & Smolík & Suchánek,: 2004, s. 28.
  • 12) Sight&Sound, October 2005, s. 3.
  • 13) Close-Circuit Television - uzavřený televizní okruh bezpečnostních kamer - začala britská policie v rámci prevence (fotbalového) násilí využívat na počátku 80. let.

Přečteno 6879x

Článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vnímavá porota silného Berlinale

Máme papeže / Pochybovat je lidské

Poupata / Vánoce jako varianta očistce

Černá Venuše / Freak show za zvuků harfy

Turínský kůň / Bélova poslední černá káva


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #43 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Země mrtvých (Kamil Fila, minikritika)

Restart (Daniela Havránková, minikritika)

Obchodník se smrtí (Petr Hamšík, minikritika)

Dítě / Zkus se neutopit (Jindřiška Bláhová, kritika)

Transfokace (Zdeněk Hudec, pojem)

Elizabethtown (Eliška Děcká, minikritika)

+ více...