Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Je zajímavé sledovat, jak klipová estetika čím dál více prostupuje do těl filmů, až lze hovořit o svébytném filmovém stylu. Dlouho se zdálo, že se útok reklamy a MTV, která má od počátku osmdesátých let dvacátého století na film velký vliv, zastavil na jisté hranici vnímatelnosti, za kterou se již režiséři nepouští. Režisér Tony Scott ve svém novém filmu Domino dokázal pravý opak. Vytváří naprosto svébytný epilepticko-klipový styl, který se v jisté míře odpoutává od média filmu a jeho příběhu a existuje sám o sobě. Svou silou nás spoutá a vůbec nám nenechá prostor pro participaci na příběhu postav a ztotožnění se s nimi. Scott jde ale v kakofonii záběrů mnohem dál, jako by se vracel na počátek kinematografie, k filmu atrakcí, k fascinaci vycházející jen ze sledování plátna, ke stavu, jenž se opakoval na počátku devadesátých let s příchodem počítačem generovaných triků. Při brutální montáži nenechávající žádný záběr působit déle než částečku vteřiny jsme pohlceni dynamikou a energičností vyprávění, které ale někdy sděluje jen z rozkoše „cool” sdělování (viz scéna s Jerry Springerem). Vizuální masáž je ale tak silná, že postupně vede k únavě a na konci snímku je každý natolik ukolébán, že je schopen jen pasivního sledování. Má vůbec tento styl oporu ve struktuře filmu?

Scénář je postavený na reálném příběhu Domino Harveyové (Keira Knightleyová), bývalé modelky, jež se po mnoha životních peripetiích rozhodla stát „lovkyní lidí”, což je samo o sobě vychýlené, neuvěřitelné a zároveň dramaticky nosné. Ale ani fakt neuvěřitelnosti nemůže obhájit konstantně šílenou montáž snímku, využívajícího v každé situaci (např. praní prádla) celou škálu úpravy obrazu, těkavých pohybů kamery a zmíněného pikosekundového střihu. Roztříštěný styl ve filmu žádnou oporu nemá, je naprosto samoúčelný, ale s tím režisér už od začátku počítá. Scott netočí biografii, kompletně se vyhýbá drogové závislosti skutečné Domino Harveyové (zemřela v červnu 2005 na předávkování) a její příběh využívá čistě jako odrazový můstek pro zábavnou cirkusovou feérii, která nemá klást a odpovídat na hlubší otázky a jež je natolik dynamická a rychlá, že skoro zapomínáme na nelogičnosti příběhu, protože naše smysly jsou plně zaměstnány dešifrováním obrazové informace dějových zvratů.

Při motivaci Dominina chování Scott zabrousí do její „pravé” minulosti, do dětství a dospívání, ale to vše redukuje na vtipně komentované výjevy, které jsou sice „cool”, ale její postava se tím nezbavuje plochosti nálepky tvrdé rebelantské drsňačky. Film se ale valí nezastavitelně dál, nenechává nám chvíli na vydechnutí, a prokreslenost hrdinů je tím zákonitě redukována. Naštěstí je na příběh drsné princezny, snažící se celý život uniknout ze zlatého zámku, nahlíženo s velkou dávkou humoru, ať už v příběhové lince (reality show prolnutá se světem Beverly Hills 90210 v postavách Iana Zerlinga a Briana Austena Greena; výtečná peripetie s ustřelenou rukou) či právě ve vizuální stránce (použití pohyblivých titulků představujících jednotlivé postavy). Humor ve spojení s „odpoutaným” filmovým stylem ze snímku vytváří akční hektickou komedii, při jejíž rychlosti se někdy dostáváme do situace, kdy ani nevíme, zda sledujeme podvratný sofistikovaný vtip, či naprosto vážně míněnou věc, jako v případě scény rozhazování peněz v Afghánistánu.

Od prvního záběru jsme zdrogováni, podobně jako ve scéně meskalinového opojení, Scott k nám z pozice režiséra promlouvá stejně jako páter v cameu Toma Waitse, naše vnímání je posunuté, vychýlené a je celkem logické, že jsou nám hlavní hrdinové čím dál více lhostejní, což je hlavním problémem snímku.

Domino se pohybuje na hranici vnímatelnosti, ale čas od času je příjemné bez hrozby abstinenčních příznaků sledovat svět v jízdě, kterou vám žádný „trip” neposkytne.