Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Metamorphosis Křižníku Potěmkin

hudba / Tereza Hadravová

Osudem Křižníku Potěmkin bylo ztratit se v interpretacích. Začal s tím sám Ejzenštejn a následovaly jej stovky teoretiků. Citovanějších a více interpretovaných filmů v dějinách kinematografie moc není. Potěmkin se proto v našich vzpomínkách vynořuje jako rozsekaný do klíčových, tisíckrát v galeriích, na přednáškách a v jiných filmech citovaných sekvencí; zapadl pod texty a analýzy, stalo se z něj exemplum, věčný odkaz. Oděské schody, beznohý muž, červavé maso – to jsou vytržené obrazy, které působí hlavně zprostředkovaně.

Je vůbec možné vsadit Křižník Potěmkin zpět do jeho vlastního těla? Lze přimět diváka, aby film viděl jakoby poprvé, jakoby nikdy dřív? Jak navrátit filmu jeho vlastní působnost? Volám zde po renesanci nikoli filmu, ale filmového prožitku: avšak je-li tělo filmu definitivně rozstrkané po knihovnách a univerzitách, jsou-li dané kusy filmového pásu tak „profláklé”, že se na ně už prostě není třeba dívat, pak je film sám (resp. to poloabstraktní, do knih takřka vysublimované torzo filmu) paradoxně překážkou bezprostředního filmového zážitku.

Tenhle paradox může představovat jeden z důvodů, proč Křižník Potěmkin tak přitahuje muzikanty a skladatele napříč generacemi i žánry. Hudba a zvuk, jež jsou dnes často považovány za pouhou doprovodnou složku (tím spíše u hudebních projekcí tzv. němých filmů, které bývají inzerovány jako „s doprovodem hudby”), se za jistých okolností mohou stát dokonce vlastním tělem filmu, působící příčinou filmového prožitku.

Nové zhudebnění Křižníku Potěmkin od Christopha Pajera (houslisty ze skupiny Metamorphosis) vzbuzuje otázku, co je vlastně oním doprovodem filmu – zda hudba, či obraz. Není pochyb, že jeho hudba je na hony vzdálená konformně najazzlým produkcím profesních doprovázečů němých filmů, kteří své mistrovství spatřují v dokonalém podřízení se filmovému ději a v co nejvěrnějším napodobení, když už ne přímo rozhádaných hlasů či mňouknutí kočky, tak alespoň celkové atmosféry zobrazované události. Pajer svou hudbu odmítá přiblížit imaginárnímu zvuku obrazu nejen tam, kde se to přímo nabízí, ale často se rozchází i s precizní rytmikou snímku a nechává své tóny volně obtékat juxtapozice obrazů. Pajerova hudba však není ani naprosto mimoběžný, paralelní projev záhadně inspirované mysli; není nahrávkou, která je k obrazům pouze přiložená. Hudba s obrazy komunikuje – a často je to ještě silnější: je do nich zaklíněna, jako by s nimi zápasila.

Například třetí část: zvěst o vzpouře na křižníku Potěmkin se dostane do města společně s mrtvým tělem jejího iniciátora. Zpráva se rozšiřuje, mrtvolu obklopuje stále rostoucí dav, kamera snímá zástupy a masy rojící se na břehu, pak truchlící tváře – všechny ženy jsou vdovy, všichni muži bratři zesnulého – a nakonec proměnu smutku v odpor, nakažení se vzpourou. Jak si představit tradiční hudební doprovod takové pasáže? Zvětšování masy je napodobeno nárůstem počtu či hlasitosti nástrojů, truchlení steny smyčců, každá zobrazená slza vlastním tónem a proměna stavu mysli aktérů sílící revoluční melodií. Co na to Pajer? Během celé pasáže nechává promlouvat nesrozumitelný roj zvuků – bez vůdčí melodie či pravidelného rytmu – a nedává prostor ani proměně emoce, kterou obrazy tak jednoznačně ilustrují. Jediné skutečné tóny z jeho souhluků vystoupí, když se objeví titulek „Jeden za všechny, všichni za jednoho”. Nemají však podobu jásavého rozpoznání vlastní síly masy, ale připomínají spíše umíráček.

Co tedy Pajerova hudba dané pasáže evokuje? Cítíme v ní především Oděsu: moře, temné vlny – odkaz k lyrickým obrazům ze tmy se nořícího přístavu. Cítíme v ní také budoucí zkázu, nesmyslně kruté krveprolití. Ale především: onen shluk pípání, škrábání, mručení, různě zbarvených tónů jde proti Ejzenštejnově celým filmem prostupující představě o síle masy: hudební složky si navzájem nerozumí, v hudbě je příliš mnoho hlasů – jako by každý z toho desetitisícového zástupu mluvil jiným jazykem. Tam, kde Ejzenštejn říká „jeden”, Pajer odpovídá „mnohost”.

Za komentář stojí ještě přinejmenším jedna pasáž: svého druhu hudebním vtipem je náhlé přetržení proudu zvuků, které nás překvapí hned po úvodní pasáži filmu. Zvuková stopa se zklidňuje do jednolitého hrčení, které zní jako vada přístroje. Připomnělo mi to „aparátový hluk”, o kterém mluví Rick Altman jako o teoretiky opomenuté složce filmové události. Onen překvapivě nehudební rachot však asociuje nejen technické zázemí filmového média, ale i stáří filmu – jako by se filmový pás měl každou chvíli nadobro roztrhnout, promítačka rozpadnout, jako by událost, které je divák součástí, byla neopakovatelná – poslední projekce.

Pohled na Křižník Potěmkin může být očištěn sluchem. Vskutku prožít Křižník Potěmkin mohou ti svědci projekce-události, kteří pomocí nové hudby film i nově uvidí. Nepoddajné a svébytné hudbě Christopha Pajera se to přinejmenším v mém případě podařilo.

Přečteno 6001x

Článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY hudba

Under the Skin / Pod kůží člověka

The Knick / Víc než chirurgicky chladná elektronika

Metamorphosis Křižníku Potěmkin


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Historii nelze rozlišit od jejího zobrazení / Rozhovor s Malte Hagenerem

Atrakce mezi blockbustery a avantgardou


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (687) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (218) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #43 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Film a cinefilie / Úvod k tématu (Helena Bendová, téma)

Dotek jako důkaz existence / Rozhovor s Naomi Kawase (Redakce, rozhovor)

Obchodník se smrtí (Petr Hamšík, minikritika)

Editorial č.43 (Kamila Boháčková, editorial)

Nejlepší filmy roku 2005 (Redakce, anketa)

CineFest 2005 / Hamburský svátek filmového dědictví (Tereza Dvořáková, glosa)

+ více...