Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial č.38 / Cena cen

editorial / Helena Bendová komentáře (1)

Včera proběhlo udílení Českých lvů za filmové počiny roku 2004. Tentýž den jsem náhodou v televizi zhlédla část dokumentu o sportovní gymnastice, kde v souvislosti s intenzivním politickým nátlakem, kterému byly v 80. letech vystaveny rumunské gymnastky i jejich trenéři, jedna trenérka řekla cosi v tomto smyslu: "Věděli jsme, že musíme vyhrát za každou cenu. Měli jsme se ale spíš ptát: za jakou cenu vyhrát?"

Každý rok si říkám, že je jedno, kdo ty Lvy dostane. Je evidentní, že každá cena má cenu v závislosti na tom, kdo a proč - na základě jakých kritérií a s jakými zřejmými i skrytými záměry - ji uděluje. Bez ohledu na svůj honosný název (který si udělila vpodstatě sama pro zvýšení své prestiže) se Česká filmová akademie svými rozhodnutími zdiskreditovala už tolikrát, že musí být všem, pro něž je kinematografie (také) umění (tj., řekněme, výzkum světa prostřednictvím objevitelské a nekompromisní práce s filmovou formou i obsahem), jasné, že dostat Lva je spíš varování, než vyznamenání. Šanci mají u Akademie pouze středněproudé, neurážlivé, "srozumitelné" snímky pohybující se vesměs v dobře známých mantinelech, přičemž cokoli co skutečně vybočuje, a to právě i do oblasti umění, je nežádoucí. To, že tu existuje určitá skupina lidí, která má jiná kritéria hodnocení filmů než estetická - kritéria, která neoceňují ani tak originalitu formy a závažnost myšlenky, jako spíš řemeslnou a žánrovou "zvládnutost", jakousi spotřebitelskou, standardní kvalitu - je nicméně zcela legitimní. Nakonec proč ne, proč jim to nepřát: jen ať si filmaři vyhrávají skleněné sošky, baví se na chvályhodně vegetariánských večírcích, léčí si pošramocené ego za pomoci iluze, že Lev je důkazem o jakési umělecké hodnotě jejich filmu, a dělají tím vším reklamu svým snímkům, na něž tak možná přijde o pár tisíc (?) diváků víc - což je ostatně pravým smyslem celé této show.

I když tohle všechno vím, stejně mě ale každý rok ta akce něčím popudí. A souvisí to asi právě s na začátku zmiňovanou "rumunskou otázkou": za jakou cenu vyhrát? Zdá se mi, že tato cena je u Lvů přeci jen trochu moc vysoká, jak v obecnějším smyslu (s ohledem na nepřímé důsledky těchto cen pro celek naší kinematografie: matení hodnot v hlavách diváků a systematická marginalizace umělecky náročnějších filmů), tak v případě konkrétních snímků (s ohledem na to, jakou daň platí za svůj "úspěch").

Vezměme si letošního vítěze nejprestižnějších cen (film roku, režie, scénář, hlavní ženská role), snímek Horem pádem Jana Hřebejka. Podbízivost a polopatičnost, s jakou jsou v tomto filmu diváci vedeni k té které autory zamýšlené emoci či poznání, je pro mě jednoduše až urážlivá. Např. v jedné scéně se máme bát o mimino opuštěné v nákladním prostoru náklaďáku. Nestačí ovšem, že je tam samo a zapomenuté - navíc někdo zapomněl u onoho jedoucího náklaďáku zavřít dveře, takže dítě může během jízdy vypadnout. Aby to jó všem došlo, v ostré zatáčce se krabice s dítětem rozjede po podlaze a přiblíží se na pár centimetrů od otevřených dveří. S humorem - který se tu pravda daří lépe, než "drama" - je to často podobně "nenásilné". Nestačí, že postava hraná Jiřím Macháčkem je "hodný skinhead", jehož mírná tupost a dobré srdce mají zaručovat jaksi automaticky zábavu. On musí mít ještě rozštěp. Musí šišlat. Aby to bylo skutečně vtipné, aby to nikomu neuniklo. Sázení na jistotu v podobě "vtipných hlášek" a právě módního způsobu narace s několika proplétajícími se příběhy (kdy se ovšem nezdařilo propracovat motivovanost a funkčnost jejich proplétání - viz třeba zcela zbytečné setkání v nemocnici u přístroje na kávu) je dalším příkladem podbízivosti tohoto snímku. Filmařská topornost a konvenčnost je nakonec ale ještě tím menším zlem. Horší je, že ono přehnaně polopatické zpodobení zpovrchnilo a vpodstatě až převrátilo naruby původní chvályhodnou myšlenku tvůrců, jíž bylo - vstřícně předpokládám - zobrazit jakýsi "obyčejný rasismus", to, jak se může za určitých podmínek objevit v každém z nás. Snaha podat zrod rasisitického smýšlení co nejjednoduším způsobem, tak aby to každý pochopil, vedla k tomu, že místo analýzy problému tvůrci vsadili na ta nejprimitivnější, "hospodská" klišé: jedna z hrdinek propadne rasismu prostě proto, že bydlí v domě, kde dělají Romové randál; druhá (pracující přitom léta v nadaci pro uprchlíky!) ve chvíli, kdy je okraden její příbuzný v KFC, zkratovitě obviní poblíž sedícího muže tmavé pleti. Nejenom, že je to psychologicky ploché a nevěrohodné, nedostatečně vysvětlené, ale především: ony stereotypní, nicméně existující předsudky, na jejichž základě mají leckteří Češi negativní vztah k Romům ("jsou hluční a kradou"), nejsou filmem vlastně vyvraceny, ale spíše potvrzeny, protože jednak není vyjeven nějak komplexněji mechanismus vzniku rasistických nálad (pouze ona klišé) a jednak ony dvě částečně rasistické postavy jsou v rámci filmu prezentovány jako chybující, ale kladné, jako lidé, které máme chápat, s nimiž se máme identifikovat. Namísto kritiky nás tak Horem pádem s rasismem spíše jaksi smiřuje, alibisticky ho omlouvá: je ukázán jako špatný a iracionální, nicméně "náš" - rasismus jako něco, co může ovládnout kohokoli, i ty nejmorálnější z nás, a to vlastně bez důvodu, tedy jako něco běžného, normálního, co si nemusíme moc vyčítat, proti čemu nemůžeme bojovat ani u sebe, ani u druhých.

Přečteno 5325x

Článek vyšel v časopise Cinepur #38, únor 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.1 /22

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Vláďa  (7.4.2005 20:50)

nelze s článkem nic jiného než současně.skutečně,ona ultramedializovaná a jakýmsi filmařským pseudokonsensem/ovšem otázkou je jakými filmaři/ deklarovaná cena není ničím jiným než prachpsprostým odklonem cen akademie,snažící se v kontextu našeho začichlého rybníčku,kde to jakoby ,,vře a bují\",o tu nejvyšší cenovou kvlitu filmů integrovaných do jednoho termínu-,,filmy lońského roku\".vše je nasumírováno do podrobných kategorií, včetně nesmyslného divácky nejúspěšnějšího filmu/copak nestačí již fakt, že ten film měl dle statistických záznamů největší úspěch?/A ta hodnocení nejlepších filmů,to přece již je anachronismus,všichni víme,že podobně jako u Oskarů a jiných showbusnisových cen jde pouze o momentální náladovost akademiků,jejich současný cítění a buví,jestli oni také filmy oceňují jen proto,aby nějak ,,ocenili\"/bez vlastního názoru,vyznačí nějaký film,aby to měli z krku/.Helena Bendová vše pregnantně vystihla,taktéž současná nechutná hegemonie Hřebejků,Ondříčků,Zelenků,Janáků a jiných komerčních podlejzavců,kteří točí pouze ,,aby se to líbilo a mělo to co největší úspěch\",nikoliv aby se skutečně nějak aperceptivně umělecky vyjádřili,chtěli udělat hlubší úvahu o světě a jinak se stavit k dílu odpovědně.Pokud se o to nějaký Hřebejk snaží,je to pouze rádoby hluboký obal nad prázdným a zábavnoidním vnitřkem.Ovšem,pravda,mají dobré konekce jak v akademii,tak u bulvárních filmových kritiků/Spáčilová,Baldýn- ský,Foll aj./.Lidé se tak díky agresivitě dnešních mediálních kampaní dozvídají,že ty filmy ,,jsou skvostem analogickým české nové vlně\" a tak se již nechtějí k těmto marketingově rozpínáným dílům nějak osbně postavit /,,ty filmy jsou totiž IN\"/. Nebudu se již vyjadřovat k slavnostnímu ceremoniálu a ,,vtipným\"úletům narcistního vegetariána Vachlera.To jsou už pouhopouhé debilózní estrády,jež nemají se skutečným významem cen nic společného.Přitom když se podíváme do jiných sfér filmových ceremoniálů,takový mimoproudový MDF Jihlava se svými závěrečnými cenami dokáže být také zábavný co se týče stilizace ceremoniálu a jeho provedení,a paralelně je ex usu kompatabilní se smyslem cen,které nijak nepolačuje z pole významu. PS:Ocenit nějaký ten nezávislejší a nonkonformní film jako noční hovory s matkou,Vaterland,Krajina mého srdce/letos nominován na ubohou výtvarnou kategorii/ či Láska shora,to by bylo zcela proti konvenčnímu myšlení naší úžasné akademie.Byly,jsou a budou oceńovány filmy,jejiž podstatou je neurážet,být indiferentní vůči jakémukoli progresu a hlavně se musí ,,líbit\".Toť krédo našich ,filmových kádrů\".

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Editorial 124 / Kdybych kouřila, zapálila bych si Red Apple

Editorial 123: Současný český seriál

Editorial 122: Underground

Editorial 121: Autor ve 21. století

Editorial 120: Muž ve filmu

Editorial 119: FAMU

Editorial 118: Neonoir

Editorial č. 117 / Cine latino


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Steven Soderbergh / Experimentující samouk v Hollywoodu

Skici teorií her / Od procesu civilizace k elektronickým fikčním světům

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmu

Editorial č.60 / Hranice interpretace

Neostré hranice filmového herectví / Obecné vymezení a jejich meze


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (730) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #38 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #38, únor 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Ray (Kamila Boháčková, minikritika)

Otec na služební cestě (Dominika Prejdová, minikritika)

Anketa o současném českém filmovém scénáři (Redakce, téma)

Dva příběhy z Wall Streetu / Americké psycho a Bartleby (Marcel Arbeit, téma)

Spletitá cesta afrického filmu (David Čeněk, fenomén)

Co chybí v Cinepuru (Oto Horák, glosa)

+ více...