Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial č.42 / Reality show a kulturní válka

editorial / Helena Bendová komentáře (16)

Editorial č.42 / Reality show a kulturní válka

Reality show, jejichž boom zažíváme v českých televizích od letošního léta, s sebou přinesly mnoho škodlivého a nebezpečného. Nicméně ani ne tak z hlediska toho, jak tyto show vypadají a jak působí na diváky, jako z hlediska toho, jakou vlnu intelektuální (či rádoby intelektuální) kritiky vyvolaly.

Jean-Pierre Esquenazi v jedné své knize popisuje evropskou historii toho, čemu říká kulturní válka: spolu s tím, jak se od 18. století začala v Evropě díky zvyšující se gramotnosti a movitosti populace bořit jasná a neproniknutelná hranice mezi kulturní elitou a prostým lidem, došlo ke vzniku kulturní války. Ve chvíli, kdy se vedle tzv. klasické kultury (vytvářené geniálním jedincem pro vzdělanou elitu kvůli vyšším ideálům humanity a morálky) objevuje tzv. průmyslová kultura (vytvářená průmyslovými korporacemi pro spotřebitele kvůli zisku), obrátil se proti této průmyslové kultuře (noviny a romány na pokračování z 19. století, kinematografie a televize z 20. století atp.) hněv vzdělanců. Tento stále probíhající útok na průmyslovou kulturu vedený ze strany kulturní elity má stabilní podobu: průmyslová kultura je nízká jednak formálně (oproti Umění je nejemná, nevkusná, nesofistikovaná, nevyžaduje vzdělaného příjemce), jednak obsahově (oproti Umění nezprostředkovává lidem ideály, ale naopak je morálně a intelektuálně ničí). Potíž je v tom, že tyto argumenty, ustrnulé do konvenčních stereotypů, nejsou často podložené (útok je veden obecně proti filmu, televizi či reality show jako takovým, bez diferencování a bez analýzy jejich skutečného fungování na diváky) a jsou ve své podstatě vedeny především snahou uchovat určité sociální skupině její moc a její privilegia. Kultura se z pohledu elity stává něčím, na co někteří nemají (když ne finančně, tak každopádně intelektuálně), přičemž zdůrazňování této hranice mezi pravou kulturou a tou špatnou, průmyslovou, tak zpětně udržuje výlučnou pozici elity ve společnosti.

Většina kritiků reality show se ohání tím, jak negativně reality show působí na diváky, jaké hnusné pudy v nich probouzejí, jak je intelektuálně a morálně otupují atd. – ale udělal někdo z těchto kritiků alespoň malý průzkum, aby zjistil, jak skutečně diváci reality show vnímají, jak na ně působí, co na nich vlastně oceňují? Kdepak, intelektuál ví přeci lépe než hloupý divák, proč ten se na ně kouká... - koneckonců upevňování vlastní pozice kulturní elity (těch chytřejších a morálnějších) na úkor masy (těch hloupějších a nemorálnějších) je to, oč tu jde. To, že bez empirického průzkumu, s pomocí pouhé dedukce nemůžeme vědět, jak diváci vnímají (jak jasně dokazují výzkumy filmové a televizní recepce přinejmenším od 80. let minulého století), jelikož recepce je velmi různorodá, individuální a nepředvídatelná, je kritiky zcela opomíjeno. Reality show jsou přitom jedinečné mimo jiné právě tím, jak kladou důraz na zapojování diváků do hry (jedná se o vpravdě intermediální projekty, které vedle samotného telefonického hlasování diváků zahrnují používání online webových kamer a vytváření četných diskusních skupin a stránek na internetu), takže studovat skutečnou diváckou recepci by bylo v tomto případě mnohem snazší než třeba u filmů.

Kdyby se zapálení kritici reality show na ně dívali po trochu delší dobu (velká část z nich svou kritiku staví na zhlédnutí "částí" nebo "jednoho dílu"), mohli by pochopit několik dalších zásadních věcí. V první řadě by mohli ocenit novou narativitu a nový typ postav, které s sebou přinášejí některé reality show (VyVolení a Big Brother). Z hlediska zažitých audiovizuálních forem (hraného filmu, dokumentu a seriálu) v reality show sledujeme velmi nekonveční a tedy esteticky působivé jevy: 1. je zde dost času na nedramatické chvíle, takové, které se "normálně" neukazují - tiché zadumání, nudu, osvobodivé "blbnutí", zcela všední úkony atd. (čímž reality show překonávají i leckteré narativní experimenty). 2. Charakter postav, to, jak je jako diváci vnímáme, se neuvěřitelně razantně a rychle, leckdy ze dne na den, proměňuje, aniž by ale přitom postavy přestaly být uvěřitelné a autentické (čímž nám reality show ukazují, nakolik jsou povětšinou umělé, nudné a jednorozměrné postavy psané scenáristy). 3. Obrovská časová rozlehlost reality show vytváří v úhrnu specifické nelineární mega-vyprávění dovolávající se neustále znalostí diváků – aktuální události jsou vzhledem k rozsáhlosti díla vždy jen malým střípkem, svůj význam často získávají až v rámci celkového pohledu, v konfrontaci s minulostí, třeba s ohledem na to, co určitá postava říkala před měsícem, tedy před cca 30 hodinami času díla. Reality show tak opět překonávají snahy některých narativních experimentů a seriálů o vytvoření extrémně rozsáhlé a komplexní narace rozehrávající hru s pamětí diváků.

Kdyby se kritici dívali na televizi pozorněji, mohli by také začít rozlišovat mezi jednotlivými reality show a místo zatracování těch nejkvalitnějších reality show (VyVolení a Výměna manželek) by mohli začít kritizovat tu (alespoň z mého pohledu) vskutku nemorální – Poštu pro tebe z ČT1. Pošta pro tebe zůstává nezasažena kritickými výpady asi proto, že je "veřejnoprávní", režíruje ji "umělecký" režisér Igor Chaun a nemá až tak velkou sledovanost – takže musí být kvalitnější, říká iracionální logika předsudku. . . Pošta pro tebe je přitom založena na tom, že z těch nejsoukromějších věcí (milostných rozchodů, hádek mezi přáteli, odložení dítěte) se dělá bez jakýchkoli skrupulí voyeuristický spektákl pro pobavení a především slzavé dojetí diváků, přičemž ono zrušení intimity probíhá často proti vůli lidí, jichž se týká (lidé pozvaní do studia netuší, kdo si je tam pozval a jaké události jejich vlastního života budou v show zveřejněny).

Útočí-li kritici z hlediska nemorálnosti např. na VyVolené, používají dva protiřečivé argumenty: 1. že je to moc reálné, moc intimní, že toho vidíme příliš (skutečné emoce, nahá těla ve sprše, sex), 2. že je to moc fiktivní, že účinkující hrají a vůbec celé je to režírované (a tedy "zmanipulované" a to – fuj – za účelem výdělku pro televize). Oba dva tyto výpady jsou založeny na chybné analýze poměru reality a fikce v tomto pořadu. Fikce a realita zde ve skutečnosti vstupují do neustálých proměnlivých vztahů, velmi komplikovaným (ale právě o to zajímavějším) způsobem se mísí: reální lidé se ocitají v určitém fikčním rámci - nesledujeme jejich reálný život a reálné vztahy, ale to, jak jsou umístěni do umělého prostředí a situací a jak navazují mezilidské vztahy, jež jsou díky tomu, jak jsou krátkodobé a vyvolané uměle, také vlastně do jisté míry fikční. Oproti Poště pro tebe jsou tak účinkující ve VyVolených (jejich soukromí a osobnost) do určité míry chráněni: jako diváci nehodnotíme jejich skutečný život a charakter, ale sledujeme jejich z části reálné reakce na umělé situace. I reálné emoce ve VyVolených zůstávají být částečně fikčními a naopak fikce je stále kontaminována prvky reality, projevy reálné psychiky účastníků, které je ovšem samotné vlastní jistá míra fikčnosti (to, jak člověk sám sebe vnímá, jak se prezentuje navenek a jak je vnímán ostatními, je do značné míry iluzivní, jak nám reality show hezky ukazují...). Ve výsledku se nám odhalují především obecné mechanismy sociální a personální psychologie, jedná se tedy svým způsobem o laboratorní experiment, do kterého účinkující vstoupili dobrovolně, nikoli o to násilně si přisvojit a povýšeně posoudit celou jejich minulost a osobnost, jako se o to snaží Pošta pro tebe. Nutno podotknout, že diváci VyVolených (jak o tom svědčí rozsáhlé internetové diskuse) nemají problém uvědomovat si, že jde o pořad, kde se mísí fikční a reálné – rozsáhlé interpretace toho, které jednání bylo autentické a které hrané či manipulované (ať už ze strany organizátorů nebo samotných vědomě či podvědomě hrajících soutěžících), je jedním z hlavních důvodů, proč se na tento pořad vůbec diváci dívají. (Např. psychické zkolabování Emila a jeho následné odvezení lékaři z vily VyVolených bylo vzápětí demaskováno v bouřlivých internetových diskusích jako úkol, jenž měl Emil sehrát – což se napjatým divákům v samotném pořadu oznámilo až o několik dní později.)

Dalo by se napsat ještě mnoho dalších argumentů, proč reality show (především VyVolení) patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v oblasti audiovizuální tvorby tento rok v České republice odehrává, ale už skončím, ať tu nedělám - slovy VyVoleného Jindřicha - z housenky ještě větší housenku.

Přečteno 7839x

Článek vyšel v časopise Cinepur #42, říjen 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.9 /80

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Beran  (6.4.2008 06:10)

Alespoň, že se autorka zmínila o pojmu KULTURNÍ VÁLKA.

http://www.americanrhetoric.com/speeches/charltonhestonculturalwar.htm

B.

anonym  (29.7.2007 10:41)

větší kravinu jsem dlouho nečetla, povyšovat reality show na sociologický průzkum chování je absurdní, jde o sprostý čistě komerční "výgum".
Položte si základní otázku: Co nám taková reality přináší? O co nás může obohatit? V čem se můžeme poučit? --- hodnota takového "díla" je naprosto nulová (až mínusová), což si myslím jak o Vyvolených tak Poště pro tebe. je to ztráta času i mozkových buněk.

marie ferencova  (12.1.2007 13:06)

chtela bych pomoct me mamince najit me sourozence strasne je s toho nestasna dodnes o nich hovorime ....................

Robo  (3.10.2006 14:42)

Somarina. Posta pre teba je dobra a moralna. VyVoleny a big brother su len komercne kraviny niciace mlades...

Mbuna  (25.1.2006 12:57)

V clanku je jeden zajimavy moment. Autorka uplatnuje na nektere NeVyvolene reality shows kriteria morality "...Pošta pro tebe je přitom založena na tom, že z těch nejsoukromějších věcí (milostných rozchodů, hádek mezi přáteli, odložení dítěte) se dělá bez jakýchkoli skrupulí voyeuristický spektákl...", zatimco jine, ktere jsou VyVoleny pro sve dramat(urg)icke kvality "...I reálné emoce ve VyVolených zůstávají být částečně fikčními a naopak fikce je stále kontaminována prvky reality, projevy reálné psychiky účastníků, které je ovšem samotné vlastní jistá míra fikčnosti...". V tomto bode je mi nejasne, kde zacina a konci hranice etiky a kritiky. Je treba podobne mozne argumentovat u lecktereho dokumentarniho filmu zachycujiciho obecne lidske emoce? Na kolik je eticke zpravodajstvi televize CNN, napriklad primy prenos letecke katastrofy? Reality show neni jediny audiovizualni produkt, ktery spojuje realne a inscenovane prvky, z ceho vsak vychazi rozdeleni na "ty spravne" a "ty spatne" jak to dela autorka... Ze samotne povahy situace je jasne, ze uvedomeni ucinkujicich i divaku o (ne)realnosti situace je snad i vyssi nez v pripade televizniho zpravodajstvi CT1.

pjd9  (25.1.2006 12:20)

Jistě lze erudovanými postupy, vztahováním se k "nové filmové kritice" (která zde ale spíše připomíná jakýsi kvazi-fenomenologický, do sebe zahleděnou analýzu) pohlédnout na reality-show. Úvahy o způsobech narace a přínosu tohoto nového typu zní sice zasvěceně, vytrácí se z nich však to podstatné - člověk. Stejně tak lze vnímat i úvahy o "zajímavých" vztazích mezi realitou a fikcí (přičemž by bylo na velmi dlouhou diskusi - a snad autorka dovolí, v rámci postmoderního pluralitního přístupu i zcela nutnou - o tom, co je realita a co fikce). Žralok nenasytně zkousne jakokouli porci, třeba i leklou rybu, jen když na ní může ukázat sílu svých zubů. V tomto případě své erudice a schopnosti analýzy. Nějak zde vypadlo něco zásadního a totiž motivace účastníků a povaha jejich vítězství "svobody" (při nákupu cigaret v trafice v průběhu týdnů zahlídnuté barevné titulky na prvních stranách bulváru, které samy o sobě tvoří "zajímavý" příběh:
Vladko vyhrál
Na Vladka čekal nový přítel v kupou dárků
Jsem nejšťastnější říká Vladko
Vladko: Koupím si kus dálnice
Usilují mi o život vyděšeně křičí Vladko
Vladko- tvůj přítel ti lže a chodí za ženskými....
atd.....)

Účelovost v získání peněž a zařazení se do rychloproudu televizně viditelných, které samo o sobě nese možnost dalšího zisku, potažmo moci a především narcistní zamilovanost do sebe sama, se těžko spojuje s popisem takřka kolektivní experimentální hry, jak je zde podávána.
Experiment, který by měl vést k nějakým skutečně objevným výsledkům musí být motivován jinými cestami a především musí být svobodný.

Nebo pak se lze dívat na celou naši současnost jako na "dobrovolný" sociální experiment klanění se zlatému praseti a vířivé rotace za svým vlastním ocasem (rozuměj: zrcadlovým stínem sebe sama). Použiji-li pojem fikce jako pohled na celou tuto skutečnost a realitu jako něco, k čemu se lze probourat, ale co nás ve své úplnosti teprve čeká, není pražádný rozdíl mezi intelektuálem a "normálním" člověkem. Na žádné elity v souhlasu s autorkou nevěřím, je velmi dobře, že se boří jejich kult (s otázkou, nenastupují-li na místo jedněch jiní , jak už to ve vnějškově vedených revolucích bývá), věřím však na lidskou úplnost a postupné objevování toho, co je a co může být člověk.

Analýza která porovnává jeden mediální jev s jiným, konfrontuje jednu elitu "starých kritiků" s novou "aktuálních znalců" je podle mého jen čímsi jako vesmírným bojem mezi dvěma satelity kdesi ve vakuu obrazovky. Existuje jen v rámci své "reality", která nemá mimo filmově kulturologický diskurs žádnou cenu.

Jistě, všichni chceme někam směřovat, jeden čeká od peněz svobodu, jiný od svého mediálního obrazu sílu a uznání, další poklepání na rameno za svou erudici a analytické schopnosti. Neexistují žádné elity a vždy, nejen v dnešní době byly mocensky a tedy uměle utvářeny, v tom s autorkou souhlasím. Neexistuje nadřazenost těch "chytrých" a těch hloupých, skutečná moudrost se vyjadřuje bezděčně životem samým, ne žádnými proklamacemi. Existuje však zabloudění, existuje v mimotelevizní show neustálé proměny reality podle mého jediné vítězství - neztratit sebe sama a existuje tak i člověk - alespoň potenciálně....

V předložené žraločí "odvážné" analýze žádného nevidím.

Paleček  (30.12.2005 14:50)

S článkem souhlasím a děkuji za něj. Člověka potěší že v povětšinou negativních reakcí na RS které se objevovaly v médiích a ze kterých kolikrát plyne že dotyční pisatelé RS nesledovali poctivě se někdo pokusil na RS podívat bez snobských předsudků. Sám za sebe musím říct že mne především překvapilo kolik se ve VV objevilo situací (ony chvíle zadumání nudy emotivních výbuchů apod.) které ve své působivosti hravě strčily do kapsy situace kterých se lze nadít v hranném filmu. Scenáristé českých filmů museli utrpět šok. A stejně tak si i myslím že reakce které hlavně VyVolení mezi lidmi vyvolaly sebou nesly více toho dobrého než toho špatného. Např. ty nekonečně debaty o tom jaký je Michal jaký Vladko v čem udělali chybu v čem byli naopak zase fajn v lidech probouzely schopnost skrze tohle ptaní se poznávat sami sebe.

Pavel S.  (30.12.2005 12:29)

Nepodepsal jsem svůj předchozí příspěvek jen omylem. Odpověď mě upřímně zajímá...

anonym  (30.12.2005 12:26)

Není článek Heleny Bendové taky trochu zaujatý akorát jiným způsobem? Chápu že autorku štve slzopudná kýčovitá a trapná "show" typu Pošta pro tebe. Narace a možnost práce s pamětí a identitou postav je bezpochyby na straně VyVolených. Ale: není sebeprezentace hostů v Poště taky určitým rozhraním fikce a reality kterou každý divák posuzuje? A hosté přece mají možnost účast v pořadu odmítnout zvláště vědí-li o nějaké nepříjemném příběhu ze svého života - účast je rovněž dobrovolná. Dobrovolnost je dokonce poněkud více v hostově moci když není přiškrcen milionovými cenami které ho jinak stimulují k sebeodhalování... V Poště se vytahují na hosty jejich staré intimní historie ale RS ve vile tyto intimní historie sleduje v přímém přenosu - resp. vytváří nové a okamžitě je přenáší. To je přece úplně srovnatelné resp. horší protože z odstupu lze emoce lépe zvládnout a nevydat své soukromí tak napospas kameře. (Spíše hrozí sentiment jak dokazuje poněkud důchodcovsky laděný formát Pošty.)

Martin  (30.12.2005 11:35)

Po dlouhém čase jsem narazil na příspěvek o RS se kterým se chci plně ztotožnit. Nestydím se za to že mne i v mém středním věku (tedy již dávno alespoň fyzicky ne žádný teenager) RS jako mediální fenomén i zajímavá psychologická sonda do ne osudů ale emocí a adaptabilititě zúčastněných "hráčů" v nereálném uměle vytvořeném prostředí velice zaujala. Nestydím se za to že se rád podívám na dobrou kreslenou pohádku či scifi Vetřelce stejně jako jindy zadumaně "řičím" po shlédnutí Filmů jako Piáno nebo Balada o Narajamě. Snažím se nebrat sebe moc vážně a občas rád plavu proti proudu a v tom to možná bude. Většina příspěvků v oficiálních méně oficiálních i úplně neoficiálních serverech se k fenoménu RS jako celku staví odmítavě a Vyvolené či Big Brothera již odsuzují naprosto nepokrytě. Jako pokleslou stupidní a vulgární sondu do života lidí kteří se ocitnou na dlouhý čas v nereálném prostředí. Možná proto že nejsem odborník na mediální poblematiku ani psycholog či filozofující intelektuál si mohu dovolit přiznat že mne reality show bavila a baví. Možná proto že je to něco nového a nepoznaného a hlavně sice zčásti nereálně ale jinak sakra živého. Možná mi čisté a upřímné emoce chybí. A jen proto nebudu vypichovat to negativní kterého tam bezesporu bylo dost ale všímal jsem si i toho pěkného a upřímného čistého a nehraného. Mohu se mýlit v odborném hodnocení RS a jeho případnému negativnímu vlivu na učitou specifickou část divácké obce či v nedocenění vlivu produkce RS na přirozenost jejího průběhu nemýlím se však ve svých pocitech. Rád přijmu a popřemýšlím nad korektní protiargumentací ale bohužel jsem se moc často s něčím podobným vyjma emotivních a konzervativních výkřiků zapšklosti nesetkal. Díky autorce za tento svým úhlem pohledu ojedinělý postoj a držím palce při dalším psaní.

Helena Bendova  (29.12.2005 13:10)

Proč psát v Cinepuru o reality show – ozývá se v diskusi. Je za tím cosi co souvisí s mým pohledem na kinematografii vůbec - pocit že film není sám. Paradoxně navzdory samotnému názvu tohoto časopisu film dle mého není čisté umění; je to naopak "nečisté" umění které toho neustále spoustu směšuje dohromady spoustu si toho vypůjčuje odjinud stále se něčím inspiruje a zároveň v protipohybu obrací náš pohled stále někam jinam pryč od sebe - k literatuře televizi výtvarnému umění realitě… Baví mě sledovat film jako cosi v pohybu na průsečíku všech těch sil které ho obklopují a transformují. A jako cosi co naopak nečekaně proniká do jiných forem takže v nich (videoinstalacích počítačových hrách televizních pořadech) náhle překvapeně vidíme postupy původně "čistě" kinematografické. Baví mě sledovat intermediální dialog forem zkoumat samotné hranice filmu místa transformace jež jsou někdy estetickým vývojem kupředu a někdy odpudivou deformací a někdy – často – čímsi nerozhodnutelně mezi těmito alternativami. Shrnuto: reality show jsou pro mě zajímavé jako "film jinak" určité jeho znaky a metody jsou v nich použité a přetransformované (práce s narací postavami váhání mezi fikcí a realitou) a proto jsem o nich psala.

Mbuna  (29.12.2005 00:15)

Snad by si i kritik mohl jednou dovolit ten luxus zcela mimoradne v pripade reality-tv udelal vyjimku a NEMEL NA VEC NAZOR. Nebo je potreba nutne zaujimat ke vsemu stanovisko? Nebo je snad tema tak palcive ze k nemu neni mozne nemit nazor???

Vláďa  (28.12.2005 14:35)

Jest vidnože autorka drží od tohoto omšelého tématu jakýs takýs odstup a má jistou snahu tento fenomén analyzovat trošku jiným způsobem než jakým se po- koušejí dnešní spáčilmandysbaldýnkřivánkové".To je samozřejmě v kontextu mediální deformace osvěžující a potěšitelný přístupjenže-můžeme ostentativně rozpoznatže se autorka v těchto pakulturních atrakcích typu VyVolení zcela utopila a její styl argumentace a souzení je jím tudíž (ex usu) determinováno. Vyvarovala se sice moralistním předsůdkům signifikantních různým zdegenero- vaným"intelektuálům a přecitilivělých pánbíčkářůleč sama svou formou hájící obžaloby"představuje druhý extrém-a tím je přílišné podlehnutí produktuslabé pokoušení se býti objektivní ve své subjektivitě a nakonec-nevoní již samotná skutečnostže této až na dřeň komerční záležitosti věnuje takový prostor-a to nepočítaježe Cinepur rozhodně není nejvhodnějším periodikem k této diskuzi- s kulturou(když pomineme úžší film)nemají realityshows nic společného.Všichni jsou tímto zhovadilým fenoménem zmanipulovánijistěmusí zaujmout svůj názor řeknem-li to takovouto bolševickou hantýrkouale proč by měli touto prázdnou kšeftařinou takto aktivně zabývat?Proč normalizační kritička ve své seriózní" pravicové tiskovině dává větší prostor Vladkovým slipům než novému filmu P. Marka?Proč je K.Fila vtipný mladý novinář"(jak zní posměšné označení J.Rej- žka)tak zkažen dnešní popkulturou a své analogicky popkulturní články tak ama térsky zahaluje cinepurským vážným"obalem?Proč ještě k tomu přispívá do bul várního měsíčníku Cinemaje mu komerční médium přece jen milejší než Cinepur intelektuálský plátek nevhodný k louskání v tramvaji"jak zní šaldovsko-mach oninovská"charakteristika jeho cinemakolegy Fuky?Či snad v tom nejsou jiné průhlednější důvody(penízepopularita...)?Co je podstatou dnešního života v ko textu mediálnosti a komerce?To snad ví jen pravý VyVolený.

Jarka P  (28.12.2005 14:04)

velice zajímavý a promyšlený článek!!!!! Prostě bílá vrána mezi články o reality show. I já si přihřeji svou polívčičku - byť jde spíš o hříčku než o analýzu : http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/clanky/2005/09/46002_10_0_0.html

Kamil Fila  (28.12.2005 03:17)

Prihreju si svoji polivcicku vlastnim clankem - http://ihned.cz/2-22661935-000000_d-9a Byl psany uplne na zacatku a mel mit pokracovani ktere by vypadalo velmi podobne tomu co ted pise Helena Bendova.

Jiří Charvát  (28.12.2005 00:51)

Moc děkuji autorce za jeden z nejlepších článků jaký jsem na téma reality show četl. Píši bakalářskou práci o tomto televizním formátu moc s Vámi souhlasím a mám radost že v záplavě jedovatých komentářů psaných "intelektuály" vymezujících se den co den na názorových stránkách našich deníků vůči pokleslé a hloupé mase vidím konečně věcný pozitivní článek s korektní argumentací.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Editorial 118: Neonoir

Editorial č. 117 / Cine latino

Editorial 114: Visegrádská animace

Editorial 113: Werner Herzog

Editorial 112: České filmové obrození?

Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine

Editorial 110 - Filmová paralýza

Jak přežít sezonu cen


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Steven Soderbergh / Experimentující samouk v Hollywoodu

Skici teorií her / Od procesu civilizace k elektronickým fikčním světům

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmu

Editorial č.60 / Hranice interpretace

Neostré hranice filmového herectví / Obecné vymezení a jejich meze


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (690) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (220) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #42 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #42, říjen 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Virtual storytelling / Nic skutečného, jen to, co je možné (Miroslav Petříček, téma)

Rodinný film (Jiří Horníček, pojem)

Kill Bill / Mezi filmem a herním replayem (Michal Kašpárek, téma)

Interaktivita (Luděk Janda, téma)

Remediace videoher ve filmech scénáristy Charlieho Kaufmana (Jiří Hél, téma)

Anketa (Redakce, téma)

+ více...