Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Solaris / A smrt nebude mít žádnou moc

kritika / Helena Bendová komentáře (7)

Poslední film režiséra Stevena Soderbergha, adaptace sci-fi románu Stanislava Lema Solaris, představuje v rámci filmografie tohoto režiséra počin jak pro něj typický (po předešlých snímcích jako Angličan, Zakázané ovoce, Hollywood, Hollywood... je to opět další důkaz jeho udivující schopnosti filmově experimentovat v samém srdci Hollywoodu), tak výjimečný: ačkoli film do značné míry shrnuje celé předešlé autorovo dílo - pro něj typické formální prostředky a témata -, je zároveň průzkumem zcela nového teritoria, novou etapou práce. Soderberghova záliba neustále radikálně měnit žánr a vůbec charakter jednotlivých svých filmů a přitom si napříč jimi udržovat osobitost, specifické a rozpoznatelné rysy svého stylu a témat, je koneckonců jen důkazem toho, že výjimečnost je pro tohoto režiséra zcela typická...

Solaris vypráví příběh psychologa Chrise (George Clooney), který je povolán na orbitální stanici u planety Solaris. Na palubě došlo k několika úmrtím a dva zbylí členové posádky odmítají vysvětlit, co se děje. Chris na to přichází poté, co se mu stane to, co ostatním: během spánku si "vysní" do hmotné podoby svou mrtvou manželku Rheyu (Natascha McElhoneová). Z "tajemné sci-fi" se záhy stává spíše intimní, psychologická love-story - jádrem filmu je Chrisův vztah s manželkou, resp. s její dvojnicí, která si brzy s hrůzou uvědomí nejen to, že se s Chrisem v minulosti rozešli, ale také že ona sama není skutečnou Rheyou, že je jen nepřesným obrazem, že je nikým... V jednom rozhovoru o Solaris Soderbergh řekl: "Pocit, který všichni sdílíme, poznání, že nemůžeme nikdy poznat druhého tak, jako známe sami sebe, je přítomno v Lemově příběhu velmi dramatickým způsobem, jelikož ona žena, která emanuje z paměti někoho jiného, která je fyzickou manifestací vzpomínky a která musí tedy podstoupit všemožné druhy zkreslení, si toho je plně vědomá. Oba dva se musí rozhodnout, zda jsou schopni žít v takových podmínkách. Žádá si to akt víry. Stejně jako když se zamilujeme a navazujeme vážný vztah, přičemž víme, že jeden druhého neznáme. A že člověk, k němuž se připoutáváme, nás může překvapit, zklamat nebo přímo zradit. Anebo nás může bezpodmínečně milovat, což je pro některé lidi stejně tak děsivé. Výzvou pro mne bylo najít prostředek, jak přeložit určité z těchto emocí vizuálně a ne pouze verbálně. Mé oblíbené okamžiky v tomto filmu jsou ty, které jsou blízké čistému filmu."/1 Soderberghovi se podařilo natočit vpravdě "mentální film", film odehrávající se do určité míry jakoby přímo v mozku hrdiny, mísící, slovy Oliviera de Bruyna, "s udivující narativní fluiditou" přítomnost se vzpomínkami a halucinacemi, objektivní se subjektivním, reálné s ireálným, možné s nemožným. Přesto Solaris není "intelektuálním filmem" - tím, co je tu zkoumáno (ve své časovosti a problematičnosti), zůstávají stále především emoce. Až abstraktní styl, ke kterému se tu Soderbergh dopracoval, tak nikdy neupadá do chladné spekulativnosti, ale naopak neustále slouží k rozechvívání obrazu, filmu, diváka: dlouhé, často bezeslovné záběry (jež jsou, jak píše Erwan Higuinen, "sotva víc než evokace" - natolik abstrahují od všeho nepodstatného a konkrétního), jemná práce s hloubkou pole a rozostřenými částmi obrazu, detaily tváří, něžně melancholická hudba, to vše dohromady nechává tento film vyjadřovat především jakési emocionální rozvibrování, v jehož esenciálním neklidu - v onom "rozkmitu" spojujícím rozličné stavy a časy téže lásky - je odhalována všechna krása a tíha hledání ztraceného času.

Soderbergh, jak bylo již řečeno, natočil adaptaci Lemova románu a nikoli remake jiné slavné filmové adaptace této knihy od Andreje Tarkovského. Srovnání těchto dvou filmů nicméně není nezajímavé, odhaluje lépe svébytnost přístupu obou tvůrců. Tarkovský se zaměřil na otázku hranic poznání člověka, ve vědeckém i metafyzickém smyslu. Zatímco Soderbergh je cele soustředěn na l'amour fou Chrise a Rhey, Tarkovského hrdina se zdá být více dojat ireálným setkáním se svými rodiči než s ní a především více zaměstnán svým vědecko-metafyzickým úkolem průzkumu planety, vesmíru, člověka atd. Když Rhea na závěr mizí, Tarkovského hrdinu Kelvina to příliš nezarmoutí - jeho hlavní problémem na konci filmu není ztráta ženy, ale otázka: "Mám právo vzdát se své šance na kontakt s gigantem?" (gigantem míní planetu Solaris). Je-li Tarkovského Solaris krásným filmem ve chvílích, kdy "přemýšlí" pomocí ryze filmových prostředků (jako třeba v úchvatné závěrečné scéně, kdy prší uvnitř domu hrdinových rodičů), jeho slabinou je (a totéž platí o Nostalgii či Oběti) sklon k "rozostřenému" rádoby- filozofování o všem možném, sklon nechávat hrdiny pronášet rozličná vznešená moudra (zatímco u Tarkovského je důležitě - ovšem aniž by to mělo jakýkoli praktický dopad - proneseno: "Poznání má cenu jen tehdy, když je morální", u Soderbergha se suše konstatuje: "V téhle situaci nám morálka nepomůže"). Rozdíl mezi dvěma adaptacemi snad nejlépe odkrývá věta ze Soderbeghova filmu "Neexistují odpovědi, pouze volby". Zatímco Tarkovskij hledá svým meditativním stylem urputně (ač marně) právě ony odpovědi, Soderbeghův film se soutředí na okamžiky rozhodnutí a z něj plynoucí akci, rozhodnutí, jež je činem. Tarkovského hrdina dvojnici Rhey nikdy skutečně neakceptuje, jeho vztah k ní je stále dvojznačný - stále ví, že to není ona, že to není pravda, že to "nejde".

U Soderbergha je oproti tomu vše postaveno na možnosti a nutnosti volby - láska tu není záležitostí pravdy či lži, ale právě rozhodnutí, a to rozhodnutí, jež je třeba neustále opakovat, znovu-oživovat ("Co se děje Chrisi? Ty už mě nemiluješ?" ptá se mimo záběr hlas Rhey v první scéně a nastoluje tak základní otázku celého filmu). V pořadí druhé dvojnici Rhey Chris říká: "Vidím nic než tebe" - volí právě ji a právě v tom okamžiku, bez ohledu na minulost, s plným vědomím toho, že není ta dřívější Rhea, že není "reálná". Erwan Higuinen píše: "Filmy M. Night Shyamalana, od Šestého smyslu ke Znamením, jsou založeny z velké části na myšlence, že to je pravda, že hrdina je skutečně fantom nebo superhrdina, že Marťani doopravdy útočí. (...) Nic takového neexistuje u Soderbergha, který v Solaris zkoumá především možnost života s iluzí. Stále víme, že to není pravda: nejde o to na to zapomenout, ale dosáhnout konečného stádia, kdy to už v podstatě nemá žádnou důležitost."/2

Rheya je Chrisovo zranění, jeho slabé místo. Klíčovou scénou filmu je proto nenáhodně scéna v kuchyni, kdy se Chris řízne do prstu. Právě kolem této scény (v níž zranění prstu je jen znakem pro mnohem niternější a hlubší hrdinovo zranění) se celý příběh obtáčí v nemožném kruhu, právě ona se během filmu třikrát vrací, vždy stejná a přitom jiná. Dojde zde jak k vytvoření rány, tak k jejímu znovuotevření (když se Chris vrací na zem a prožívá v kuchyni jakési déja-vu) a nakonec k jejímu hojivému uzavření: sešití oné rány v čase skrze nemožné - a stejně tak symbolické, jako filmově doslovné - přišití minulosti k budoucnosti, reality ke snu, způsobující skok do zcela jiné, utopické dimenze, kde milenci dosahují jak návratu ke své minulosti (ke štěstí z počátku jejich lásky), tak i zcela nového začátku (kdy se pro sebe znovu rozhodují s plným vědomím všeho, co prožili). Katarzní, vědomě míru překračující konec (upomínající na obdobně úchvatný a ireálný happyend Tsai Ming-liangovy Díry, odehrávající se taktéž paralelně s pravděpodobnou "reálnou" smrtí hrdinů) oním sešitím času do nemožné smyčky ustanovuje novou hladinu reality, jakési radikální Jinde - osvobozuje reálný čas od jeho reálnosti a nastoluje časovost věčnosti, dokazující pravdivost několikráte ve filmu citovaného úryvku z básně Dylana Thomase: "A smrt nebude mít žádnou moc."

Solaris
USA 2002, režie a scénář Steven Soderbergh, kamera Peter Andrews (pseudonym S. Soderbergha), střih Mary Anne Bernardová, hudba Cliff Martinez, hrají George Clooney, Natascha McElhone, Viola Davis, Jeremy Davies, Ulrich Tukur
94 minut, distribuce Bontonfilm. Premiéra 20.2.2003

  • Poznámky:
  • 1) Michael Henry: Steven Soderbergh. Comme une bombe douce qui explode en silence. Entretien. Positif 2003, č. 504 (únor), s. 22.
  • 2) Erwan Higuinen: Feu d'artifices. Cahiers du cinéma 2003, č. 576 (únor), s. 77.

Přečteno 9965x

Článek vyšel v časopise Cinepur #27, duben 2003.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.6 /24

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

stardust  (25.11.2012 23:23)

Pardon, měl jsem za to, že na Solarisu zůstal…

Magy  (13.1.2011 02:03)

Film me zaujal, byl (a je) skvely. (Knihu jsem precetl taky nekolikrat) Primocara linie, nejake ty efekty, uplne bozi hudba ale hlavne sazka na atmosferu a herecke vykony - takhle se mi film libi.I kdyz par pripominek bych mel. Volba Natashy McElhone jako Rhey je trosicku kontroverzni. Natasha je uzasne charismaticka osubka, jeji usmev je zatim nejpodmanivejsi, co u herecek (a lidi vubec) jsem kdy videl a i kvuli ni mam tenhle film rad. Na tuhle roli se vsak nehodi tak uplne 100procentne. To Natalya Bondarchuk byla v ruske verzi Solarisu z roku 1972 daleko vhodnejsi, (i kdyz naopak cely film byl prilis dlouhy a prazdny.) Az mam dojem, ze Natasha se spoleha na svoji charizmu a knihu si neprecetla. Proste jsem mel cely cas dojem, ze se do ty postavy nevzila tak jako Natalya. George hra nenucene, tam neni co vytykat, Snow je supr (nadherne leze na nervy svym mlaskanim zvejkackou - v originalu), hudba je snad az moc ambient, ale unikatne podtrhuje celou atmosferu. z peti bodu davam styri a pul.

m.  (30.5.2008 12:58)

Dylan Thomas : "A panství smrti pomine"

Zdeněk H.  (5.10.2007 13:33)

Mě ta hudba taky dostala, dokonce si myslim, ze tenhle ambient neni to prave pro ten film, je to moc uklidnujici vzhledem k tomu, co se tam deje. Nejlepsi je skutecne s titulkama :-)

Kozina  (4.10.2007 23:38)

Nadchla mne hudba k tomuto filmu. Pro mne je nadčasová a u závěrečných titulků vydržím až do konce,...... kvůli hudbě. Děkuji lidem, kteří dokáží něco takového složit.

Mike  (17.3.2007 15:48)

P.S. Je to samozřejmě "Tarkovský"-málo jsem zmáčkl "k".

Mike  (17.3.2007 15:45)

Viděl jsem Tarkovského i Soderberghovu Solaris a četl jsem i předlohu S.Lema. Nemůžu si pomoct, ale ačkoli se Sodenbergh také přesně nedrží předlohy, tak je film daleko působivější-má atmosféru. Při odchodu z Tarovského Solarisu jsem nevěděl jestli se zbláznil režisér, nebo já. Téměř třihodinová slátanina mě přivodila jen otlaky na zadku-bohužel, čekal jsem mnohem víc. Chaotické střídání černobílého a barevného obrazu mě přišlo jako šetření barevným filmem, než nějaké vyjádření režiséra.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Mládeži, rozchod / Genesis

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Steven Soderbergh / Experimentující samouk v Hollywoodu

Skici teorií her / Od procesu civilizace k elektronickým fikčním světům

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmu

Editorial č.60 / Hranice interpretace

Neostré hranice filmového herectví / Obecné vymezení a jejich meze


RUBRIKY

anketa (24) / český film (82) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (98) / fenomén (73) / festival (86) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (117) / komiks (10) / kritika (803) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (727) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (105) / reflexe (24) / report (110) / rozhovor (160) / scénář (4) / soundtrack (45) / téma (898) / televize (102) / tisková zpráva (1) / událost týdne (238) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (62) / web (42) / zoom (157)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #27, duben 2003

Z obsahu tištěného čísla:

Animovaný film a jeho divák (Tereza Hadravová, téma)

Paris - Texas (Tomáš Marvan, hudba)

Solaris / A smrt nebude mít žádnou moc (Helena Bendová, kritika)

Úvod k tématu: Animovaný film (Kamila Boháčková, téma)

/cinema/ reality-check (Zdeněk Holý, videoart)

Rychlokurz o japonské animaci 1. (Kamil Fila, téma)

+ více...