Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Filmové anotace o snímku Můj miláček ráže 6,65 říkají: "Co se stane se životem samotářského Dicka, když mu osudová náhoda místo dětské hračky přihraje do rukou skutečnou střelnou zbraň?" Dostatečné shrnutí jednoduché dějové linie, které však nic neříká o tom, jak moc je tato přímočará narace postmoderně rozpitá. Není jistou předzvěstí toho však již divákova znalost produktů firmy Dogma 95, dánských novátorů, ironických cyniků a komických tragédů se smyslem pro hru, scenáristy Larse von Triera a režiséra Thomase Vinterberga? Jejich imaginace se v tomto filmu spojují a osobitým stylem ukazují pohled Evropanů na Ameriku. Odkrývají tak některá palčivá témata, která Ameriku provázejí od minulosti a nyní nabývají na aktuálnosti. Zároveň oba autoři opět zvrásňují poklidnou tvář konvenční filmové tvorby.

Jednoduchosti amerického maloměsta odpovídá i jednoduchá črta, kterou Thomas Vinterberg pro ztvárnění filmu zvolil: klasické westernové městečko, laděné do hnědavě zažloutlých odstínů, v nichž se kovbojové a šerifové pohybují s naprostou samozřejmostí, málo postav, které tomuto světu spíše opatrně přihlížejí zpoza oken. Prostor jak dělaný pro přestřelku, jíž se v závěru vskutku dočkáme. Do tohoto prostoru pak lze snadno zasadit hlavního hrdinu, který se nevědomky stane nástrojem pro odkrývání základních problémů amerického maloměsta. Na prašné náměstíčko vstupuje hornický synek Dick a s ním především jeho zpověď. Ta se stává nejen narativním schématem, odhalujícím vypravěčovo nitro, ale zároveň i štěpí jednoduchost příběhu. Přináší pásmo paralelně doplňující obrazové ztvárnění, které v divákovi může vyvolávat zcela opačné emoce a myšlenky. Dochází ke štěpení pohledů, nezvykle už v samotném vyprávění. Sledujeme usměvavou tvář spořádaného chlapce, jehož slova odpovídají drsnému, zamračenému chlapovi. Zkrátka ať si divák vybere, co vidí v médiích a jaký je skutečně americký svět. Díky tomuto zdvojení pak může lépe nalézt odpovědi na otázky týkající se fascinace Američanů zbraněmi za neustálého hlášení se k pacifismu, jejich snahy vládnout, chránit celý svět pod značkou propagující světový mír, jejich vztahu k heroismu, státní moci i předsudkům. V dnešním protiteroristickém boji asi vhodné zamyšlení.

Stejně jako se divák může na jednoduchý příběh dívat jako přes čočku kaleidoskopu a získávat více pohledů na jednu skutečnost, tak i autoři užívají stejnou dětskou hračku k pohledu na klasický vyprávěcí styl, jenž k americkému zobrazení maloměstského života tak neodbytně patří. Nejenže se usmívají nad westernovým modelem, ale dokonce nad svým vlastním projektem Dogma 95. Při sledování filmu jsem se nemohla ubránit srovnání s vývojem stylu Larse von Triera. Dogmatici opouštějí strohou dokumentárnost záznamu a jdou hlouběji do filmové historie, přičemž v jistém smyslu popírají to, čeho se kinematografie po celá desetiletí snažila dobrat. Vrací se do literárního světa. Poslední dva filmy Larse von Triera Dogville a Manderlay pracují na principu čtenářské fantazie, divák se noří do hlasu vypravěče, zatímco filmový svět je redukován na holé kulisy. Výtvarná složka Vinterbergova filmu je velice nápaditá, co záběr to dokonale komponovaný obraz, barevné ladění přitom neodpovídá realitě, ocitáme se i před črtami, plánky, vloženými fotografiemi, animovanými sekvencemi, tedy ve světě hypertextové koláže. Nesedí však divák spíše před knižní ilustrací než před souborem čistě filmových prostředků? I zde je stěžejní hlas vypravěče, který je obrazy spíše doplňován. Především proto, že celá linie vyprávění nemá kořeny v živě mluvené řeči, v toku vypravěčova vnitřního hlasu, ale je čtením dopisu, který Dick píše své zbrani před vrcholným soubojem. Jeho hlas není dynamickým komentátorem, ale soustředěným čtením, které opět odpovídá spíše světu čtenářů než diváků.

Stejně jako je školácky vzorně čten spis a stejně jako je dokonale soustředěná tvář hlavního protagonisty, jsou hrdinové filmu fascinovaní svými zbraněmi. Právě proto v sobě film nese určitou míru vážnosti, jež by mohla vést k tomu, že divák v první chvíli nezahlédne ironický úšklebek obou autorů. Avšak síť dokonale promyšlených ozvláštnění nás brzy ujistí, že jsme čtenáři mnohovrstevnatého parodického rukopisu. Myslím, že oba tvůrci střílí pevnou rukou do terče filmových dějin i dějin uvažování o společnosti a jejích problémech.