Eros

1. 10. 2005 / Zdeněk Holý
kritika

Ačkoli společný povídkový film znamená většinou umělecký neúspěch, stále existují tvůrci, kteří neváhají spojit své síly a o další se pokusit. V případě filmu Eros to byli dva současní režiséři Steven Soderbergh a Wong Kar-Wai společně s žijícím klasikem Michelangelem Antonionim. Podobně jako v jiných případech však ani Eros nepřekonává nástrahy povídkového filmu. Především povídkový film zpravidla nedokáže nabídnout divákovi tak hluboké či komplexní ponoření se do fikčního světa příběhu jako ne-povídkový celovečerní film.

Společný povídkový film se svým tvarem podobá literární sbírce povídek různých autorů. Ta má však oproti filmu tu výhodu, že se dá číst nespojitě, tedy že si každou povídku můžeme vychutnat odděleně, kdežto podmínky filmové projekce nás nutí vstřebávat povídkový film najednou, a vnímat tak nespojitost jednotlivých částí. Jednotu měl film získat společným tématem, jímž byl erós, ale protože každý tvůrce toto téma pojímá jinak, film má tendenci k tematické a stylistické odstředivosti. Vedle společného tématu se v případě filmu Eros pokouší jednotu snímku zachovat rámcový a povídky propojující animovaný a hudební motiv, ale aby mohl stát mezi rozdílnými povídkami, je asi nevýrazným kompromisem – poněkud kýčovitým hudebním klipem o lásce a touze.

Eros z výše zmíněných důvodů lze těžko hodnotit jako jeden film. U první Antonioniho povídky je třeba říci, že tvůrce bohužel ztratil schopnost svého estetického náhledu na ženy, kterým se proslavil nejen ve svém vrcholném období ("tetralogie citu" nebo Pátrání po jedné ženě). Dříve krásu žen využíval jako motivaci nebo energetický zdroj k přiblížení se k psychice ženských hrdinek, setrvání u ní a sledování každého hnutí jejich mysli. V povídce Nebezpečný vývoj událostí stejně jako v jím režírované části filmu Nad mraky (1995) krása žen představuje toliko podobu, jež je ženě přisouzena mužskou erotickou fantazií, a proto nepřekvapí časté hodnocení Antonioniho povídky jako soft-porna. Ženy se v jeho povídce objevují poloodhalené či nahé, bez zjevné motivace, jsou pouze vystavovány na odiv.

Tématu erótu jako touhy se asi nejvíce přiblížila poslední povídka od Wonga Kar-Waie Ruka. Jako ve svých předešlých filmech, především v 2046, pokračuje Wong v nastoupené cestě fetišizace žen, které dosahuje neobvyklými úhly a zpomalenou rychlostí snímání, až secesně bohatou mizanscénou a soustředěním se na kostýmy a líčení. Jako v každém případě fetišismu i zde je primární objekt erotické zájmu pro svoji nebezpečnost nahrazen zástupným neživotným objektem. Na rozdíl od posledních Wongových filmů není fetišizace samoúčelná, je motivována láskou mladého krejčího k luxusní prostitutce (nebezpečný objekt), které dodává šaty (zástupný objekt). Wongovi se podařilo vyjádřit situaci nemožné lásky, způsobené sociální orientací prostitutky na určitý typ mužů, určitý typ lásky a určitý typ vztahu. Poněkud méně povídka zachycuje nemožnost obráceně orientovaného vztahu, nemožnost fetišisty překročit hranici fetiše či představy eroticky nebezpečného objektu a přiblížit se k samotné ženě. Tato jednostrannost (která kupříkladu nebyla vlastní jinému fetišistickému tvůrci Sternbergovi) má za výsledek poněkud laciný sentiment nad padlou ženou.

Prostřední povídka Rovnováha se tématu erótu vlastně nevěnuje, erós je pro ni pouze vedlejším tématem v celkové kompozici. Jedná se o komedii, kde předmětem humorné kritiky je až k zapomenutí svého účelu zbytnělá psychoanalýza, a to včetně její filmové podoby. I když humorná pointa je poněkud jednodušší, povídka se vyznačuje nápaditostí a sofistikovaností podání. Když např. psychoanalytik nechá svého klienta se zavřenýma očima "přehrát" jeho sexuální sen a sám v takto "nestřeženém" mezičasí posílá vlaštovky pravděpodobně slečně z domu od naproti, je odkazováno na divákovu znalost erotického snu, kterým povídka byla uvozena, zato nám není nikdy ukázána adresátka vlaštovek. Vytváří se tak dvojí hra s imaginací, kdy snovou představu nám film paradoxně odhalil, zato nedalekou existenci objektu psychoanalytikova soukromého zájmu nám odepírá.

Odhlédneme-li od faktu, že Soderberghova povídka téma erósu vlastně obešla, neubrání se divák při sledování filmu pocitu jistého déja vu, totiž pocitu, že podobných, jen jinak zabalených mužských erotických fantazií či mužských erotických sebezpytů už viděl dost. Možná by u podobného projektu stálo za to dát hlas druhé straně. Jak by asi vypadal podobný film, kdyby ho natočily režisérky jako Catherine Breillatová (Romance X, Anatomie pekla), Claire Denisová (Miluji tě k sežrání) nebo Chantal Akermanová (Já, ty, on, ona)?

Eros (Eros, USA, Itálie, Hong-kong 2004)
režie Michelangelo Antonioni, Steven Soderbergh, Wong Kar-wai, scénář Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Steven Soderbergh, Wong Kar-wai hudba Enrica Antonioni, Chico O'Farrill, Peer Raben kamera Marco Pontecorvo, Steven Soderbergh, Christopher Doyle, střih Claudio Di Mauro, Steven Soderbergh, William Chang hrají Robert Downey Jr., Alan Arkin, Li Gong, Chen Chang ad., 104 minut, premiéra 22. 9. 2005, distribuce SPI

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Film a komiks

41 / září 2005
Více