Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Louise/Valentina / Účes napříč médii

téma: Film a komiks / Anna Batistová

První byla Louise Brooksová. Tmavé vlasy, nad týlem v mikádu obkružující hlavu jako helma, v obličeji sestřižené do husté ofiny. Byla tváří z obálek společenských magazínů, osudovou ženou i citlivou umělkyní. Ačkoli její kariéru ve filmu nemůžeme označit za zrovna dlouhou (hrála v necelé dvacítce němých filmů a jen v několika zvukových), s odkazy k typu postav, které vytvářela, a k jejich vzezření se můžeme setkat i v současné filmové tvorbě. Existují její fandovské internetové stránky, odvolávají se k ní spisovatelé fikční literatury, její jméno nebo jméno Lulu se objevuje v názvech hudebních skladeb. Pak přišly další. Nejvíc chuti do života a smyslu pro aktualizaci někdejšího šarmu prokázala komiksová postava Valentina Rosselliová.

Komiks se tak stal místem, kde může ožít to, co bylo na Louise Brooksové nejpřitažlivější: geometricky střižený účes, rámující jemný obličej, kterému nejlépe svědčí tlumené rozostřené osvětlení němého filmu nebo jen naznačující linka černé tuše. Louise Brooksová je dnes mrtvá, ale Lulu, Valentina a ostatní žijí – obraz přetrvává, prosakuje mezi médii, a právě účes, nezaměnitelný a jednoznačný, pomáhá každou novou inkarnaci identifikovat.

Louise Brooksová se narodila v roce 1906 v malém městečku v Kansasu a už jako patnáctiletá se vydala do New Yorku, kde tančila jako členka skupiny Denishawn (ve které pracovala také řada důležitých postav amerického moderního tance). Díky filmu A Girl in Every Port (Dívka v každém přístavu, 1928) Howarda Hawkese se proslavila v Evropě a seznámila s G. W. Pabstem, který ji později obsadil do její nejslavnější role, Lulu ve filmu Pandořina skříňka (1929). V posledním filmu se objevila v roce 1938, zemřela v roce 1985.

S odkazy na tvář a typ Louise Brooksové ve filmu se můžeme setkat ještě za její kariéry. Její skutečná fotografie se objevila v první filmové verzi Maltézského sokola, ve filmu Dangerous Female (Nebezpečná žena, 1931), kde měla představovat dívku detektiva Sama Spadea. Podobně fotografie přítelkyně ředitele divadla ve filmu Zouzou (1934), vystavená na viditelném místě v jeho pracovně. V roce 1952 se postava podobná Louise Brooksové mihla v jednom z tanečních čísel filmu Zpívání v dešti, o desetiletí později její vzhled oživila Anna Karina v Godardových filmech Žena je žena (1961) a Žít svůj život (1962). Postavu jménem Lulu hrála i Melanie Griffithová ve filmu Něco divokého (1986), Maria Sorvinová představovala herečku v remaku Pandořiny skříňky v Lulu on the Bridge (Lulu na mostě, 1998). A pořád se vrací – já si pamatuji Isabellu Rosselliniovou ve filmu Smrt jí sluší (1992), Natalii Portmanovou v Léonovi (1994) a Audrey Tatou v Amélii z Montmartru (2001). "Look" Louise Brooksové přebraly na nějakou dobu, někdy jen na předávání cen nebo pro příležitost fotografování, i Madonna, Michelle Pfeifferová, Juliette Binocheová nebo Julia Robertsová. Jaké množství různých žen, které se úpravou účesu a líčením změnily v jednu!

Louise Brooksová se zdá být také ikonou obce filmových archivářů a restaurátorů. V roce 1955 ji Henri Langlois, zakladatel francouzské cinematéky, uvedl jako tvář 60. výročí vzniku filmu: ne Garbo, ne Dietrichová, ale Brooksová! – prohlásil. Objevila se také na obálce 56. čísla časopisu vydávaného FIAF (The International Federation of Film Archives) The Journal of Film Preservation (červen 1998). A na pracovní ploše přenosného počítače jednoho z restaurátorů, kterého jsem měla tu čest potkat – stále ona./1

Komiksová řada věnovaná Valentině není jedinou, která představila ženu podobnou někdejší hvězdě němého filmu. Její velmi věrná kopie se objevila také jako polská emigrantka Louise Brookszowycová v sérii Corto Maltese Hugo Pratta.

Valentina Rosselliová je nejslavnějším výtvorem italského grafika Guida Crepaxe./2 Nejprve se objevila jako vedlejší postava v třetím dílu série Neutron (o hrdinovi schopném pohledem zastavovat živé bytosti i věci; epizoda s Valentinou vyšla v květnu 1965), později získala vlastní sérii, nazvanou Valentina (obě série začínaly na stránkách časopisu Linus). Je to postava s vlastní biografií, občanským průkazem a životem, který se změní poté, co zhlédne v kině Pabstův film s Louise Brooksovou jako Lulu. Ostříhá si vlasy a rty potře rtěnkou. Po smrti rodičů při letecké nehodě se stane módní fotografkou, seznámí se s Philipem Rembrandtem (civilní jméno superhrdiny Neutrona) a její dobrodružství začínají.

Valentina není klasickou dokonale vypadající komiksovou postavou: má vyzáblá chlapecká ramena a k nim poněkud neproporční pozadí. Nežije mimo reálný čas a prostor, ale v Miláně přelomu 60. a 70. let. Navštěvuje módní večírky milánských intelektuálů, se kterými rozebírá politické dění a psychoanalýzu, v bytech vybavených nábytkem kopírujícím dobové zařízení, s hostitelkami v op-artových šatech Paco Rabanneho. Čte stejné novinové titulky jako její fanoušci, setkává se s reálnými osobami, pohybuje se ve skutečných ulicích skutečných měst./3 Stárne, společně se svým autorem. Autor je také neustále přítomen: Když se Philip Valentiny ptá, jestli by se mohli vzít, Valentina odpoví, že se musí zeptat Crepaxe.

Komiks o Valentině začal vznikat v době, kdy se měnila i celková italská komiksová scéna. Nedospělé fanoušky zajímající se o žánrové příběhy vystřídalo (nebo z nich vyrostlo?) nové publikum vyhledávající autory s osobitým stylem. Ten Guido Crepax měl. Jeho práce se řídí vlastními pravidly časové následnosti i prostorového uspořádání. Typické jsou v tomto smyslu scény svlékání, ve kterých mezi jednotlivými okénky rozdělujícími Valentinino tělo putují části oděvů, nebo většinou úvodní stránky jednotlivých epizod, zachycující jednu situaci z několika úhlů pohledu./4 Někdy je celá stránka tvořena okénky s detaily, geometricky uspořádanými do soustavy částí těl, obličejů a věcí, a tvořícími jakési zastavení v čase. S některými sestavami takových detailů se můžeme setkat dvakrát, jednou bez popisků, jakoby v impresích zaujatého pozorovatele, podruhé s texty, v pečlivě vysvětleném a odvyprávěném příběhu.

Podobně jako čas a prostor se prolíná realita Valentinina života s jejími sny a představami a se sny a představami jiných postav. Tak například hrůzné události epizody I Sotterranei (Podzemí) se Valentině stále vracejí ve snech, podobně entita mimozemského elektronického mozku beroucího na sebe podobu živých věcí zasahuje do několika epizod. Opakovaně se setkáváme se sny plnými zvrhlých vysušených stařen, kostlivců v nacistických uniformách, rytířů, inkvizitorů a postav v barokních kostýmech, kteří Valentinu napínají na důmyslných mučících nástrojích nebo oblékají do konstrukcí připomínajících koňské postroje. Někdy ani není možné rozlišit, kde končí realita a začíná fantazie. Crepaxem popisovaná realita je navíc spíše fantastická, naplněná mimozemšťany, dvojníky, roboty, zlomyslnými zvířaty a slepými experimentátory z podzemí.

Ve svých návratech se sestřih vlasů stává výrazem svobodného jednání na základě osobního rozhodnutí, vyjádřením postoje ke světu a lidem. Pocit revolty získaný napodobením zevnějšku skutečně revoltující osoby. Protože Louise Brooksová taková svým způsobem byla – objekt kultu, rebelující proti Hollywoodu, který ji pomohl vytvořit. Její revoluce ale neprobíhala na útěku jako v případě hrdinů Formanových Vlasů, ale dráždila svou neopomenutelnou přítomností a naplánovanou osudovostí: Louise Brooksová nebyla vymodelována a přizpůsobena hvězdným systémem, ale přišla jako hotový typ nové ženské představitelky a tak se také prosadila. Ačkoli představuje zcela rozdílný typ ženství, Valentina pak společně s účesem přebírá jistou výjimečnost své předchůdkyně. V aktu postřižin značících přechod od nevinného a nediferencovaného dětství k zodpovědné a sebevědomé dospělosti, se také mění nejen obě ženy, ale i média, ve kterých se objevily.

  • Poznámky:
  • 1) Podobně se vrací obličej Hedy Lamarrové (původně Hedy Kieslerové, proslavené nahou scénou v Machatého Extázi (1932), ovšem jako součást odlišného média, grafického softwaru CorelDRAW. Také ona reprezentuje odkaz na vizuální dokonalost obdařenou magickou přitažlivostí. Jakoby hvězdy němého filmu (respektive raného filmu zvukového) měly něco, co ty pozdější a dnešní nemají – možná. A možná je to jen důsledek fotografické nedokonalosti nitrátního filmového materiálu.
  • 2) Guido Crepax (1933–2003) převedl do komiksu také klasická díla erotického žánru, jako Emanuelle, Justine, Venere in pelliccia nebo Histoire d'O, ale také žánru hororového, Dr. Jekyll & Mr. Hyde, Dracula a Frankenstein. Byl také výtvarníkem několika obalů hudebních desek a reklam (vytvořil například postavu jménem Dunlopella pro reklamu na pneumatiky Dunlop), pracoval jako ilustrátor pro různá periodika.
  • 3) Například při pátrání v epizodě nazvané Ciao Valentina navštíví Prahu.
  • 4) Tak například úvodní stránka epizody Il bambino di Valentina je tvořena soustavou půdorysu (pohled shora na Valentinu s Philipem ležící v posteli), dvou bokorysů (pohledy zprava a zleva) a dvou nárysů (pohledy ze shora a zdola), sestavených do kříže jako na technickém výkresu.

Přečteno 6845x

Článek vyšel v časopise Cinepur #41, září 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY téma

Úvod k tématu 110: Okraje kinematografie

Úvod: Film a hudba

Cool televize / Generace X a Y v kontextu proměn televizního vysílání

Vykročit mimo střední proud / Metody alternativní distribuce dokumentárních filmů

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin

Jak chutná pendrek s mexickou omáčkou / Co říká nativní reklama o Netflixu a HBO

Jak prodat film? Anketa s filmovými distributory a producenty

Úvod: Jak prodat film


RUBRIKY

anketa (22) / český film (64) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (118) / editorial (86) / fenomén (66) / festival (53) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (694) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (579) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (94) / reflexe (24) / report (92) / rozhovor (149) / scénář (4) / soundtrack (32) / téma (825) / televize (80) / tisková zpráva (1) / událost týdne (184) / video (2) / videoart (16) / videohra (50) / web (38) / zoom (147)

Cinepur #41 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #41, září 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Atom Egoyan / Mezi vyprávěním a zpovědí (Marcel Arbeit, rozhovor)

Binderiana (Tichý Syndikát & Paul Schmid, komiks)

Úžasňákovi / Marginální vrací úder, k tematizaci vývoje hollywoodské filmové kultury v Úžasňákových (, zoom)

Bruce Conner (Jiří Horníček, profil)

Superhrdinové pod drobnohledem intelektuálů (Kamil Fila, téma)

Eros (Zdeněk Holý, minikritika)

+ více...