Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Filmová hvězda

pojem / Jakub Kučera

"You’re Norma Desmond.
You used to be in silent pictures. You used to be big."
"I am big. It’s the pictures that got small."

Sunset Boulevard, 1950

Filmy jsou, banálně řečeno, plné lidí a podoba těchto lidí ve filmech je různá. V čem spočívá tato různost? Narozdíl například od románu jsou světy filmu zabydlené nejen fiktivními bytostmi (od anonymních konatelů po individualizovanější, hlouběji (psychologicky) vykreslené postavy), ale současně i skutečnými osobami (herci), které na sebe berou kostýmy a používají masky a make-up, aby svou tvář zakryly tváří/znakem postavy. Ještě komplikovanější průsečík vztahů reálného a fiktivního/textového a vnětextového představuje filmová hvězda. Nejenže v různé míře ztvárňuje fiktivní postavy, ale navíc vždy významným způsobem odkazuje jinam, mimo svět filmu, k jinému příběhu či obrazu v povědomí diváků, což se odráží v rovině ekonomické, sociální, ideologické i estetické.

Určitým způsobem připomíná hvězda typově obsazeného neherce, který rovněž přesahuje za hranice filmu ke své sociální skupině, ze které byl vybrán a kterou svojí jedinečnou tváří a vystupováním reprezentuje. Filmová hvězda jako z hlediska filmového průmyslu jedinečná a nezaměnitelná komodita (úsměv Marlene Dietrichové je nepřekonatelně jiný než úsměv Grety Garbo) ale na rozdíl od naturščika odkazuje svou tváří pouze k "sobě", ke svému mimofilmovému "hvězdnému obrazu", jak se utváří a obíhá v jiných filmech, populárních časopisech či debatách diváků a fanoušků. Mimofilmový obraz mnohdy konkuruje těm filmovým: životopisy velkých hvězd bývají sycené kódy melodramatu a jiných žánrů, které jejich osudy proměňují ve strhující příběh, svádějící k vpravdě "žánrovému" prožívání.

V počátcích byl film bezejmenný, diváky do kina nepřitahovaly příběhy a slavná jména, nýbrž vzrušující spektákly a "kinematografie atrakcí" (obraz dělníků opouštějících továrnu, výstupy anonymních akrobatů a bavičů či kuriózní vědecké záběry tváří, jejichž grimasy byly způsobovány šoky elektrickým proudem). Ani divadelní herci, kteří si později (když kinematografie přijala za své mody klasičtějšího vyprávění) přivydělávali vystupováním ve filmu, netoužili po tom, aby byla jejich jména s touto podřadnou profesí spojována, což vítali i sami výrobci filmů, kteří mohli bezejmenným hercům platit nízké honoráře. Podnět k tomu, že herci vystoupili z anonymity, dali údajně diváci, kteří začali své oblíbené herečky pojmenovávat podle filmových společností ("Vitagraph Girl", "Biograph Girl"). V roce 1910 pak podniká majitel společnosti IMP (Independent Motion Picture) Carl Laemmle chytrý reklamní tah, když v novinách uveřejňuje zprávu o tom, že herečku konkurenční společnosti, populární "Biograph Girl" Florence Lawrencovou, usmrtila ve městě St. Louis tramvaj. Následujícího dne se ale Lawrencová veřejnosti představuje jako "Imp Girl" ("imp" rovněž ve významu "ďáblík") a od té doby vystupuje pro Laemmleovu společnost pod vlastním jménem. Zrodila se tak "filmová osobnost", herec, vystoupivší z anonymity, o jehož profesionálním působení veřejnost ví a jehož jméno napříště pro diváky zprostředkovává novou vazbu mezi jednotlivými filmy. Kolem roku 1913 se zprávy o hercích přestávají omezovat na profesionální život a diskurz zaměřený na jejich zákulisí a soukromí, které je nahlíženo a odkrýváno jako sféra "pravdy", vytváří "hvězdu". Filmové společnosti se snaží vytvářet hvězdy jako ideální bezrozporné obrazy profesionálního a soukromého života a často posilují vazbu mezi životem hvězdy a fiktivními postavami, které ztvárňuje ve filmu. Dialektika veřejného a soukromého je pro hvězdu určující, což potvrdí i pozdější rozvoj "skandálního diskurzu", který dříve ideální a příkladné obrazy hvězd přibarvuje šokujícími zprávami o jejich soukromých zhýralostech.

Hvězdy němého filmu představují nedostupné vzory, předmět eskapistických představ diváků, ale i ztělesnění vpravdě demokratické podstaty "amerického snu" (bez ohledu na původ a třídní příslušnost se filmovou hvězdou může stát kdokoli), ikony sofistikované zahálky, propagátory luxusního životního stylu, ideály krásy i účinné nástroje reklamy módního a kosmetického průmyslu. Zbožštělý mytický status filmové hvězdy němého filmu přibližuje i Roland Barthes ve svém textu o tváři Grety Garbo, která podle něj "sestoupila z nebes, kde jsou všechny věci zformovány a dovedeny k dokonalosti v tom nejjasnějším světle". S dalším vývojem filmu (např. s nástupem zvuku) ale hvězdy ztrácejí svou vzdálenost a božskost (pozemštějším protějškem Garbo je v tomto ohledu pro Barthese Audrey Hepburnová), přibližují se historii a každodennosti a stávají se nositeli konkrétnějších společenských, kulturních a politických postojů a hodnot: James Stewart třicátých let jako prostý "muž z lidu", ztělesňující nadšené vlastenectví a skautské ideály, Katharine Hepburnová jako obraz nezávislé podnikavé ženy nebo Marlon Brando padesátých let jako ikona nového hereckého stylu, nový typ maskulinity a niterně ztvárněná vzpoura proti generaci otců.

K nejdůležitějším rysům filmové hvězdy patří to, že znázorňuje a dramatizuje jinak povýtce abstraktní a těžko představitelný koncept identity. Je pro ni příznačné, že zůstává viditelná ve všech postavách, kterým propůjčuje své tělo, tvář a hlas. Na základě stupně této "viditelnosti" lze rozlišovat hvězdy, u nichž je herecká práce patrnější, tj. které jsou ochotny podstoupit náročnou přípravu, aby se "převtělily" do jednotlivých postav (např. různé přízvuky, jež ve svých rolích přejímá Meryl Streepová) a hvězdy, které ve většině postav zosobňují sebe sama, staví na odiv svůj hvězdný obraz a v pohledu veřejnosti zdánlivě "nehrají" či "hrají sebe" (Arnold Schwarzenegger jakožto kontinuita hvězdného obrazu opakovaně zdůrazňovaná navzdory rozdílnostem postav). Blockbusterové filmy od poloviny 70. let často pracují s prvkem jistého hyperzosobnění, když svoji reklamní kampaň pravidelně opírají o zveličení prvků existujících hvězdných obrazů (např. Batman vyžívající v propagaci vizuálně atraktivní škleb Jacka Nicholsona) a samotné dílo výrazně stylově i narativně podřizují více či méně bezprostřední prezentaci hvězdy. Nadto se koncept hvězdy rozšiřuje i mimo oblast herectví, na jiné profese (Spielberg jako režisérská hvězda).

I když lze říci, že na tvorbě hvězdných obrazů má prvotní zájem filmový průmysl, ke vzniku a existenci filmových hvězd jakožto komplexních obrazů je zapotřebí diváků, kteří si jednotlivé významy těchto obrazů "přivlastní". V teoretickém pohledu představuje hvězda strukturovanou polysémii s chronologickým rozměrem, což jednodušeji řečeno znamená, že nemá jeden, ale mnoho významů, které se v čase proměňují. Tyto významy nejprve strukturuje výrobce (některé zvýrazňuje, jiné upozaďuje nebo zcela potlačuje), což je ale pouze jedna stránka procesu. Nestačí se ptát, co hvězdný obraz značí, nýbrž také pro koho značí a v jakých různých historických a sociálních kontextech je přijímán. Zde mají při tvorbě hvězd hlavní slovo různé divácké skupiny a jejich "recepční praktiky" a teprve zde je možné zahlédnout polysémický (multivýznamový) fenomén hvězdy v jeho komplexnostii. Představuje totiž něco více než jednoduchý typ, je složitým jevem textu a kultury, který rozehrává různé (i protikladné) významy. Konkrétně jsou známy případy hvězd, které měly velký význam pro specifické subkultury, neboť jejich obrazy skýtaly hodnoty a významy, které bylo možné v rámci dominantní kultury vnímat a číst jako podvratné. Hvězdnost jako pole různých, rozporných a různě "sjednávaných" identit funguje například v případě ambivalentních ikon typu Marlene Dietrichové či Grety Garbo, které narušovaly dominantní obraz tradiční ženské heterosexuality a umožňovaly alternativní (lesbická či "camp") čtení.

Pojem filmové hvězdy nepochybně podléhá historickým změnám, což lze ilustrovat již zmíněným posunem od zbožtělých hvězd k hvězdám jako hrdinům každodennosti. S rozšířením pohledu z filmové hvězdy na rozmanité hvězdy z televize a různých dalších médií nabývá koncept "hvězdy" na složitosti. Stejně tak ale může být nekonečné zmožování hvězd a hvězdiček na současném multimediálním nebi a vliv digitalizace a počítačově vytvářených obrazů (který umožňuje vytváření hvězd zcela umělých i kříšení hvězd dávno mrtvých (digitálně upravený Fred Astaire tančící v reklamě na vysavače) důvodem k úvahám o krizi klasického hvězdného systému a o konci velkých hvězd.

  • Literatura:
  •  
  • Dyer, Richard: Stars. British Film Institute, 1979.
  • deCordova, Richard: Picture Personalities. The Emergence of the Star System in America. University of Illinois Press, 2001.
  • Fischer, Lucy – Landy, Marcia (eds.): Stars: the Film Reader. Routledge, 2004.

Přečteno 8666x

Článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.1 /10

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #116

#116

duben 2018



DALŠÍ Z RUBRIKY pojem

Film d'Art

Filmový znak

Flashback

Kinematografie národního dědictví (Heritage Cinema)

Vizuální kultura / Vizuální studia

Adaptace

Fotogenie

Fikce


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hollywoodská romantická komedie / Aspekty a proměny žánru, o kterém je hanba mluvit

Po přečtení spalte / Před spálením přečtěte

Bob Dylan a hranice filmové fikce

"Uvnitř", "vně" a monstrum / Způsoby prožitku filmové sebereflexivity

Fikce


RUBRIKY

anketa (23) / český film (72) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (90) / fenomén (68) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (731) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (653) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (98) / reflexe (24) / report (98) / rozhovor (154) / scénář (4) / soundtrack (37) / téma (848) / televize (89) / tisková zpráva (1) / událost týdne (205) / video (2) / videoart (16) / videohra (54) / web (41) / zoom (150)

Cinepur #40 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Carlos Saura / Od smrti Franka se cítím svobodnější (David Čeněk, rozhovor)

Sluneční stát / O tom, jak Ostrava zamotala Šulíkovi hlavu (Eliška Děcká, kritika)

Výraznější podpora kinematografie (stále v nedohlednu) (Vít Janeček, glosa)

Nové cesty narace (Helena Bendová, téma)

Far East / Brána asijského filmu otevřená (Michal Procházka, glosa)

Některé narativní tendence současného hollywoodského filmu (Pavel Skopal, téma)

+ více...