Hal Hartley

1. 6. 2005 / Marcel Arbeit
profil

Když se Hal Hartley v roce 1997 podílel na televizním projektu k nadcházejícímu přelomu tisíciletí, jako jediný ze zúčastněných režisérů představil divákům vlastní verzi apokalypsy. Kniha života (The Book of Life, 1998) však není jen apokryfním příběhem, ale také dystopií./1

V Knize života přijede v poslední den druhého tisíciletí do New Yorku Ježíš Kristus (Martin Donovan) se svou asistentkou Máří Magdalenou (hraje ji britská rocková zpěvačka P. J. Harveyová), aby si na nádraží vyzvedl ze skříňky s číslem 666 notebook, v jehož paměti je nahrána Kniha života, a učinil poslední přípravy na apokalypsu. Satan (Thomas Jay Ryan) je ovšem ve střehu a rád by vzal záležitost do vlastních rukou. Nadcházející konec světa ho netěší, protože se považuje za vládce všedních dnů a rád získává hříšníky postupně, ale pokud už má přijít, nesmí k němu dojít podle božího scénáře. Duše člověka, který koná dobro, je cennější než duše stovek hříšníků; proto Satan tolik stojí o duši japonské barmanky Edie (Miho Nikaido), která nezištně miluje líného sázkaře Davea (Dave Simonds) a je přitom natolik poctivá, že kávu, kterou mu denně zadarmo nalévá, platí majiteli podniku ze svého.

New York 31. prosince 1999 je ovšem jen zdánlivě normálním městem. V místnostech i na ulici jsou viditelně instalovány mikrofony, není však jasné, zda slouží k odposlouchávání obyvatel, nebo jako veřejné zpovědnice. Jediný, kdo do nich ve filmu mluví, je Satan, který si stěžuje na svůj úděl. Bůh Otec je v New Yorku zastupován advokátní kanceláří Armageddon, Armageddon a Josafat, jejíž ředitel si zakoupil právo být mezi sto čtyřiceti čtyřmi tisíci vyvolenými. Jeho sekretářka vytahuje na každého příchozího pistoli a v závěru bez skrupulí odchází se Satanem. Ve městě se pohybují ozbrojení mormonští teroristé. Do dystopické mozaiky zapadají i další kameny. Ježíš a Satan se scházejí v prázdné ruské restauraci, v níž na stěnách pod číslicemi svítí různá azbukou psaná slova od "bljudo" (jídlo) po "pravda"; se stylovou hudební kulisou to působí, jako by v Kubrickově Mechanickém pomeranči postavili na místě mléčného baru pravoslavný svatostánek. Opravář počítačů nejenže neopravuje přístroje, které už nejsou v záruce, ale odmítá se zabývat čímkoli zahraničním, natož egyptským. Je paradoxem, že právě s tím počítá Ježíš, když zdánlivě lehkomyslně svěří notebook s Knihou života do Satanovy péče výměnou za barmančinu duši.

V závěru Knihy života se apokalypsa nekoná, Kniha života končí na dně Hudsonu a Ježíš, který chce odpustit všem, si alespoň na čas prosazuje svou. Z křesťanského hlediska to ovšem vůbec není šťastný konec: Satan nepřijde o svou moc, spravedliví nebudou spaseni a ti, kteří zemřeli pro víru, se nedočkají věčného života. K čemu bylo rozlomeno pět pečetí Knihy života, když poslední dvě zůstaly na svém místě? Z pohledu ateisty, jakým byl Dave, by závěr vyzněl daleko příznivěji, jenže právě Dave se v průběhu děje obrátí na víru. Jedinou postavou, která se tedy může ze závěrečného stavu věcí radovat, je buddhistka Edie, která je teď "velice bohatá" a může nabízet svou mrkvovou polévku s nudlemi a cibulí, původně připravenou pro newyorské bezdomovce, nestranně Ježíši i Satanovi.

Edie začíná po výhře v loterii svou promluvu před televizní kamerou proslulou větou černošského politika Martina Luthera Kinga Jr., po níž dostal název jeho slavný projev u washingtonského Lincolnova památníku v srpnu 1963: "Mám sen." Jak známo, King, původně baptistický pastor, byl o necelých pět let později zavražděn a černošské hnutí se po jeho smrti silně radikalizovalo. Také pod tímto úhlem je třeba vnímat některé ze závěrečných zneklidňujících otázek filmu: "Spojí se (lidé) v jednu multietnickou rasu?. Stanou se sami bohy?. Budou všichni mluvit jedním jazykem?")/2. Symbol Ameriky jako "tavicího kotlíku" se spojuje s globalizací, a aniž je to příliš zdůrazňováno, výsledkem je potlačení individuality.

Pro některé diváky byla Hartleyho Kniha života, natočená digitální videokamerou, překvapením, ale prvky dystopie se dají najít i v jeho předešlých filmech. V Amatérovi (Amateur, 1994) je představen svět, v němž jsou největšími celebritami pornohvězdy, bývalá jeptiška se marně snaží napsat oplzlou povídku a být nájemným vrahem je daleko lukrativnější než pracovat jako ekonom. Henry Fool (1997) jde v tomto ohledu ještě dál; v něm totiž popelář Simon dostane Nobelovu cenu za literaturu za neumělou pornografickou, ale zjevně upřímnou báseň, která získala obrovskou popularitu na internetu a donutila předního newyorského nakladatele zcela přehodnotit měřítka kvality. Ani v těchto případech však Hartley nemoralizuje, ani nenastavuje zrcadlo, jako to dělají satirikové. V Henry Foolovi má kladné povahové rysy, a tím i sympatie diváků, jak literární nedouk Simon, tak zdánlivě protřelý Henry, který se z mistra a učitele propadá do role učedníka.

První Hartleyho film v novém tisíciletí, Nic takového (No Such Thing, 2001), se pak k žánru dystopie hlásí zcela otevřeně a navazuje na myšlenku z Knihy života, nad níž si Ježíš a Satan přátelsky připíjejí: že totiž tvůrcem není jen Bůh, ale rovněž doktoři Frankenstein a Faust a pražský rabín Löw. K tomuto seznamu je třeba připojit armádu Spojených států, která provádí v odlehlých oblastech nebezpečné pokusy, jejichž výsledkem může být i podivná Příšera (The Monster, hraje ji Robert John Burke), která má rohy, chlupaté tělo, dští oheň a je nesmrtelná, přestože cítí bolest. Příšera hovoří perfektní, byť poněkud vulgární angličtinou, přestože žije na odlehlém ostrůvku u islandského pobřeží a jediný její kontakt s rodilými mluvčími angličtiny nastane, když se dostane do jejího příbytku nenadálá návštěva (a nejspíš i pochoutka) v podobě štábu jedné americké televizní stanice. Podobně jako v Knize života se i zde objevuje nahrávací zařízení, tentokrát magnetofon, který Příšera bere jako nepatřičný zásah do svého soukromí. Vždyť ani bázliví venkované nechodí k Příšeře příliš blízko a bednu whisky, případně tu a tam nějakého zbloudilého poutníka jí posílají po proudu na loďce. Neuvědomují si, že agresivita Příšery vychází z její touhy zemřít, a ukončit tak svou samotu.

Zatímco na islandském pobřeží se zastavil čas, ve Spojených státech vládne chaos. Federální vláda vstoupila do stávky, každým dnem se očekává prezidentova sebevražda, počet teroristických útoků stoupl o šedesát procent, část Manhattanu koupilo se vším všudy jedno významné hollywoodské studio, a navíc je neustále ochromená doprava. O tom všem se divák dozví během ranní porady pracovníků zpravodajské televizní stanice, jejíž ředitelka se pokouší najít téma, které by lidi přesycené katastrofami a aférami zaujalo déle než dva dny. Osud štábu na Islandu je vhodným tématem pouze proto, že snoubenkou pohřešovaného kameramana je redakční elévka Beatrice (Sarah Polleyová), archetyp nevinné dívky.

Než se však Beatrice dostane k Příšeře, musí projít peklem. Po letecké katastrofě, kterou jako jediná přežije, prodělá v Reykjavíku složitou operaci, jejíž experimentální závěrečná fáze musí proběhnout bez narkózy. Ne náhodou je obdobně stylizovaná i scéna, v níž se Příšera dočká vytoužené anihilace z rukou šíleného vědce doktora Artauda (shoda jmen se zakladatelem divadla krutosti Antoninem Artaudem jistě není náhodná) a Beatrice celý proces jako jediná z přihlížejících sleduje bez ochranných brýlí a s opravdovým dojetím, nikoli jako zvrhlé pouťové představení. Jako průvodkyně Příšery po civilizovaném New Yorku na rozdíl od své jmenovkyně v Dantově Božské komedii rozhodně neobstála, je to však dáno také tím, že americké velkoměsto není žádným rájem, ale spíš očistcem.

Stejně jako se střídají islandské a americké lokality (spoluproducentem byl známý islandský režisér Fridrik Thor Fridriksson), proměňuje se i žánr. Zatímco scény, které se odehrávají v New Yorku, jsou dystopické a občas se pohybují na pomezí satiry, na Islandu se příběh proměňuje střídavě v pohádku a v emocemi nabitou alegorii. Právě toto rozostření žánru umožňuje vážné téma odlehčit humorem, i když velmi černým. Příšera, která se uvolí Beatrici ukázat, jak skončili američtí vetřelci, ji zavede k hromadě kostí, kde dívka svého bývalého přítele identifikuje podle značkové tenisky. Jindy zase Beatrice mluví Příšeře do duše a vypráví, jak ji matka učila milovat své nepřátele, ale jediný výkřik "Ježíši!", který pak uslyší, je jen citoslovcem bez jakéhokoli významu.

Zatímco na Islandu jsou lidé nezištně zachraňováni, ve Spojených státech vládnou peníze a média. Dokonce i dr. Artaud (Baltasar Kormákur), podivín, který mívá záchvaty z lidstva a civilizace, nyní pracuje pro vládu Spojených států a pomáhá při vývoji tajné zbraně. Z rodného Islandu byl sice unesen, jeho pohodlný život se dvěma tělesnými strážci, jež může na střídačku oslovovat "Fritz", se mu však docela líbí. Beatrice, která je na Islandu nesmírně citlivá a morální, v newyorském hotelu bezuzdně hýří. Příšera naopak i v "civilizovaném" světě drží slib, že nikoho nezabije, a tak se stává obětí: v jedné z nejděsivějších scén filmu vědci zavezou Příšeru do Bronxu a sledují, jak ji mlátí, kopou a močí na ni místní výrostci.

V následujícím filmu Dívka z Monday (The Girl from Monday, 2005) se temný obraz Spojených států někdy v blíže neurčené budoucnosti ještě stupňuje a není tu už nic, co by příběh odlehčilo. Zprávu o neutěšeném stavu americké společnosti zdlouhavě přednáší vypravěč příběhu, obraz má dlouho jen ilustrační úlohu. Stejně jako v Knize života je pro vzbuzení dojmu apokalyptické vize použita digitální videokamera. Tato dystopie je nejbližší 451 stupňům Fahrenheita (Fahrenheit 451, 1953, česky 1956) Raye Bradburyho či 1984 (1949, česky mimo samizdat poprvé 1984) George Orwella. Americe vládne Velký bratr v podobě všemocné reklamní agentury Trojité M (Majoritní multimediální monopol), která průběžně určuje hodnotu každého člověka na základě jeho koupěschopnosti. Prvky této dystopie jsou natolik předvídatelné, že samotný příběh (u Hartleyho vůbec poprvé) přestává hrát roli. Všechno už jsme někde četli nebo slyšeli, jde jen o variaci na dané téma. Výpověď o produktech se stává produktem.

Poučený čtenář fantastické literatury si vybaví desítky příkladů děl, která líčí svět ovládaný všudypřítomnou reklamou jako noční můru, proti níž je jakákoli vzpoura marná. Z těch známějších si zmínku zaslouží povídka Pokoj (The Room, 1961, česky 1968 jako "Prokletý byt") amerického autora sci-fi Raye Russella, v níž od časného rána do desíti hodin večer doráží na člověka reklama, která se dokonce promítá i na osobní předměty denní potřeby, jako je ručník, a pokud se někdo za drahé peníze uchýlí do polorozpadlého domu, kde není televizor, telefon, ani žádný projektor, záhy zjistí, že se jedná o ústav pro choromyslné, kde jsou odpadlíci léčeni. V povídce Ann Griffithové Pozorné obecenstvo (Captive Audience, 1953, česky 1972 pod názvem "Ty moje drahá kuchtičko!") zase Břichomluvecká reklamní společnost zařídí, aby všechny výrobky se spotřebitelem mluvily a vnucovaly se mu, a jediný způsob, jak neodbytným sloganům utéct, je nechat se zavřít do vězení, ovšem jen do té doby, dokud také tam nezačnou "pro dobro vězňů" do cel pouštět reklamy.

Jak tento dystopický model Hartley ozvláštnil? Reklamní společnost zahajuje kampaň, která má dosáhnout toho, aby všichni spotřebitelé chtěli kardiologickou operaci. Každý sexuální kontakt se okamžitě hlásí do ústředí, neboť podle psychologů zvyšuje ochotu kupovat další výrobky. Sex pro radost, bez zřetele k tržní hodnotě, je zakázán, zato si lidé mohou nechat pojistit svou přitažlivost a v případě odmítnutí svůj protějšek zažalovat o náhradu škody: "Byla to kultura touhy. Člověk musel žádat, aby byl žádaný, a musel být žádaný, aby přežil."/3

Další inovací je fakt, že vypravěč Jack Bell (Bill Sage) pochází z jiné planety, z hvězdy bez názvu, označované pouze jako 147X, která se nachází v souhvězdí Monday; to není pojmenované po prvním dnu v týdnu, ale po svém objeviteli. Dívka z názvu (Tatiana Abracosová), která si říká "No Body", přichází z této planety Jacka hledat, stejně jako on má však v závěru problém s návratem domů, neboť cesta zpět hlubinami moře je přístupná pouze těm, kdo se nenechali vtáhnout do mezilidských vztahů. "No Body" neznamená, že by byla "Nikým", ale že původně skutečně "neměla tělo", neboť na její planetě jsou všichni obyvatelé jedinou strukturovanou bytostí s kolektivní inteligencí. Detaily o mimozemské civilizaci odvádějí pozornost od dystopického pohledu na pozemskou realitu, neboť naznačují, že ani v souhvězdí Monday nemá individuální myšlení své místo.

Nejblíže orwellovskému světu je obraz budoucího školství. Na středních školách dostávají studenti ještě před průchodem detektory kovů uklidňující prášky, které po celou dobu pobytu ve škole tlumí jejich výkon. Jejich výuka probíhá odděleně u počítačů a jediné přijatelné výsledky testů jsou průměrné. Všechny učitelky jsou tu za nějaké těžké provinění; působit dva roky na střední škole patří k nejtvrdším trestům. Knihy jsou zakázány a studenti i učitelé si navzájem pašují ohmataný výtisk Waldenu (1854, česky 1902) transcendentalisty Henryho Davida Thoreaua. Vládcem školy je ředitel, který za sexuální úsluhy slibuje, že podvodem na ústředním počítači zvýší "cenu" vyvolených trestankyň. Dokonce i s hnutím odporu se počítá jako s obchodní záležitostí, pokud se ovšem nevymkne s rukou a neohrožuje vládnoucí moc. V opačném případě na provinilce, jako je například Jackova spolupracovnice Cecile (Sabrina Lloydová), která se nechala zmámit sexuální svobodomyslností mladých odbojářů, čeká vyhnanství na Měsíci.

Hartleyho dystopie jsou stále obecnější a temnější. V březnu 2002 Hartley na otázku, zda film Nic takového nedostal po teroristickém útoku z 11. září 2001 nový význam, odpověděl vtipem, že "hlubší význam po 11. září dostal i Spinal Tap (hudební film Roba Reinera z orwellovského roku 1984 o fiktivní britské heavymetalové skupině)/4. V Obyčejných mužích/5 z roku 1992 se Hartley zamýšlí nad tím, jestli vůbec veřejnosti záleží na tom, zda člověk podezřelý z teroristického činu je, či není vinen, ale také nad tím, jak je možné, že s ním mnoho obyčejných lidí sympatizuje. V úvodu Knihy života prolétává nad Manhattanem letadlo a režisér rozfázuje jeho pohyb, čímž ho povýší na jeden ze symbolů apokalypsy. Po roce 2001 se Hartley zjevně vyhýbá konkrétním politickým narážkám a snaží se být tak obecný, jak je to jen možné. Proto dává řediteli orwellovské reklamní agentury z Dívky z Monday podobu Lenina, proto je jeden z hlavních iniciátorů odporu proti spotřebnímu životu (který ovšem svého času pomohl stávající režim nastolit) z jiné planety. Daleko konkrétnější příběhy, které točil dříve, však plní funkci modelových nadčasových výpovědí daleko lépe – už proto, že diváky vždy dokázaly něčím originálním překvapit.

  • Poznámky:
  • 1) Termín dystopie (bývá překládán jako "špatné místo") se používá místo méně přesného výrazu "antiutopie" jako označení epického žánru, v němž se líčí "velmi nevábný smyšlený svět, v němž se dnešní znepokojivé tendence ve společenské, politické a technologické oblasti projektují v daleko vyhraněnější formě do budoucnosti". Viz Meyer H. Abrams, A Glossary of Literary Terms, 5. vyd. New York: Holt, Rinehart and Winston, 1988, s. 196. Tento smyšlený svět však není žádným cizím, alternativním světem, jaký známe ze science fiction nebo z fantasy, nýbrž světem, v němž všichni žijeme, i když odlidštěným, zautomatizovaným a ideologizovaným. Dystopie má většinou alegorický základ a nacházíme v ní i některé rysy satiry, od níž ji však odlišuje především absence jednoduchého a zároveň morálního východiska z nepříznivé situace. Někdy se dystopie nepovažuje za žánr, ale za literární formu. Viz také např. Karl Beckson a Arthur Ganz, Literary Terms: A Dictionary, 3. vyd. New York: Noonday Press, 1991, s. 293–4.
  • 2) Veškeré citáty z filmu Kniha života uvádím v překladu Heleny Rejžkové.
  • 3) Hal Hartley, The Girl from Monday: Dialogue List. New York: Possible Films, 2005, s. 13.
  • 4) Anthony Kaufman, "Monsters, Media and Meaning: Hal Hartley on No Such Thing", indieWIRE, 26 Mar 2002.
  • 5) Na letošním Febiofestu se film promítal pod titulem Prostí lidé, který však neodpovídá syžetu.
Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Nové cesty narace

40 / červen 2005
Více