Far East / Brána asijského filmu otevřená
Filmový festival Far East, který se letos konal v italském Udine posedmé, pořádá pravidelně Centro Espressioni Cinematografiche. Přehlídka vznikla původně jako nadšenecká záležitost milovníků asijské kinematografie ještě předtím, než nastal masivní přísun asijské tvorby na evropské festivaly. V roce 1998 proběhla přehlídka hongkongské kinematografie, o rok později byl spuštěn první ročník Far East.
Program udinského festivalu se snaží reprezentativně představit filmovou tvorbu Číny, Japonska, Koreje, Hongkongu, v posledních letech také Tchaj-wanu, Filipín a Indonésie. Neuvádějí se zde výlučně artové filmy, ale i snímky, které využívají postupů žánrové kinematografie, aby byla reprezentována celá šíře tvorby "Dálného východu". Na druhou stranu přehlídka rozehrává dráždivou strunu asijských "divných filmů", jež jsou dostatečně exotické, aby získaly pověst kultu. Letos návštěvníci mohli například zažít jeden celý den věnovaný asijským hororům. O tom, že takový recept funguje a setkává se se značným ohlasem, svědčí i fakt, že Far East z Udine získal řadu napodobovatelů.
Z pohledu tohoto festivalu – jak se také říká "brány asijského filmu do Evropy" – je dobře patrná živost tamních hlavních kinematografií. Dovedou spojovat schémata populárních žánrů s pokusem o osobní výpověď, jak dokazují v současné době na festivalech úspěšné filmy z Jižní Koreje. Na hranici několika žánrů se umí hravě a nervně pohybovat Lee Jung-Chul, snímek Rodina (Gajok) vystavěl na brutální gangsterce a vypjatém rodinném melodramatu. Dcera Neony-eun (Soo Ae) se vrací z vězení domů k ovdovělému starému otci, s nímž si mnoho věcí vzájemně nikdy neodpustili, a k malému bratrovi. Zároveň se musí pokusit zachránit rodinu před bývalým parťákem a dnes gangsterem, který si přišel vypořádat staré účty. Film vzdáleně připomene i nám známý korejský snímek Old Boy Park Chan Wooka, mimochodem právě Rodina patřila společně s Wookovým filmem v poslední době k nejnavštěvovanějším titulům v Koreji. I tohle svědčí o současné síle asijského filmu, neboť se v jiných krajinách příliš nestává, aby festivalové filmy měly i návštěvnický úspěch.
Hongkong, v němž se v současné době hovoří o manýristickém filmu, o divácké krizi a o hledání nové identity tamní kinematografie, se prezentoval dvěma policejními thrillery. James Yuen zcizuje ve filmu Šílenství ve městě (San Ging Hap Lui) policejní drama hledání sexuálního devianta a mixuje jej nečekaně s dojemnými městskými mikrodramaty a komediálními výjevy z policejního prostředí. O mnoho drsnější a vypjatější je panoramatický pohled na peklo hongkongské nejlidnatější čtvrti ve filmu Jedna noc v Mongkoku (Wong Gok Hak Yau) Dereka Yee. V této tragédii nevinnosti autor zachycuje rozjitřené násilí a v krátkém úseku dvou dnů, během nichž honí policie najatého vraha, Yee s patosem odhaluje Honkong jako místo, kde umírají sny a naděje mnoha chudých Číňanů, kteří se sem vydávají za penězi a za prací.
Do Číny dnes pronikají americké a hollywoodské blockbustery, které vzaly tamní kina útokem a zpětně ovlivňují tvorbu čínských filmových spektáklů. Vedle velkofilmů typu Klanu létajících dýk se udržuje velmi různorodá tvorba, v níž nechybí ani filmový underground či snímky typu evropského psychologického melodramatu. Herečka a nyní i režisérka Xu Jinglei si vybrala za předlohu povídku Stefana Zweiga o tiché, nešťastné lásce Dopisy od neznámé ženy a natočila její kultivovanou čínskou adaptaci Letter from an unknown woman (Yige Mosheng Nuren de Laixin). Naopak film Páv (Kongque) představuje ve velkém stylu novou čínskou režisérskou hvězdu velkého historického plátna – bývalého uznávaného kameramana Gu Changweia. Ve vlastní režii natočil drama z konce kulturní revoluce, tvoří jej tři příběhy, vyprávěné z pohledu tří sester, jedné dějinami těžce zkoušené rodiny.
Hlavní historická retrospektiva festivalu byla věnována šestnácti sezonám akčního žánru japonské produkční firmy Nikkatsu, která bavila diváky od druhé poloviny 50. let. Přestože mnoho z jejích filmů dnes působí lehce úsměvně, svou archaickou poetikou mohou být inspirativní, obdiv k nim vyjádřil i Tarantino. Například Lady Snowblood (Syurayukihime, 1973), pod níž je podepsán Fujita Toshiya, byla očividně značnou inspirací ke Kill Billovi. Tarantino nechal ve svém filmu zaznít i jednu stejnou píseň, Flower of Carnage.