Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Anifest / Malý velký festival

glosa / Kamila Boháčková komentáře (1)

Od 5. do 11. května se v Třeboni konal už čtvrtý ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů Anifest, který představil přes šest stovek filmů z celého světa. Když člověk navštíví patrně nejdůležitější a nejstarší animovaný festival v Annecy, může mít pocit, že Anifest bude jen jeho slabý místní odvar. Překvapivě byl však opak pravdou – tak pečlivou dramaturgii a tolik kvalitních snímků jsem v Annecy vloni neviděla.

Když se řekne kreslený film, většina si představí hlavně produkty Walta Disneye, a podobně je tomu i s počítačovou animací a studii Pixar či Dream Works. Třeboňský festival se snaží obohatit toto naše povědomí o animaci a nabízí pohled na to nejzajímavější, co se na tomto poli děje. Důraz přitom klade každoročně na určitou kulturní oblast – zatímco vloni se festival zaměřil na retrospektivu ruské animace, letos to byla animace frankofonní, a to jak francouzská, tak švýcarská, belgická či kanadská. Ve Švýcarsku dnes vzniká zhruba 15 autorských filmů ročně, avšak je obtížné vysledovat jakousi tvůrčí autorskou kontinuitu. Výjimku tvoří především Georges Schwitzgebel ze Ženevy, jehož nejnovější film L'homme sans ombre (Muž bez stínu, 2004) je inspirovaný novelou Adalberta von Chamisso Podivný příběh Petera Schlemihla z roku 1814 o muži, jenž prodá svůj stín. Na rozdíl od předlohy však film končí inovativním využitím postavy bez stínu, která nalezne štěstí svého života ve stínovém divadle, čímž se vtipně reflektuje jedna z animačních technik. Ostatně celá sekce reprezentující letos Švýcarsko se vyznačovala velkou mírou sebereflexe média a animace vůbec. Belgická animace je ve světě známá především díky Raoulu Servaisovi a jeho dílům na pomezí surrealismu, který má v této zemi velkou tradici. Nová generace animátorů, chápaná často jako potomci školy "La Cambre", se však spíše orientuje na nové technologie a techniky. Rozmanitá francouzská animace se představila ve výběru zhruba čtyřiceti snímků nejrůznějších technik (modelování z hlíny, rytí na pás, pastel, loutky, malba na sklo, počítačová animace) i žánrových poloh (alegorie, humor, surrealismus). Jelikož v Čechách neexistuje možnost seznámit se přímo s cizí animovanou tvorbou, kontakty jsou zprostředkovány hlavně přes národní filmové instituce a školy a znamenají jistý předvýběr, který má reprezentovat spíše kulturu dané oblasti než umění jako takové a to nejlepší z něj. Podobně však postupují i festivaly, které by si mohly dovolit být více odvážné – např. MFF Karlovy Vary.

Sekce byly na festivalu rozděleny tradičně na doprovodné projekce (retrospektivy, profily) a soutěžní filmy, které se dělily dále na celovečerní (letos nejlépe zastoupené Plymptonovou temnou středoškolskou komedií High Hair) a krátkometrážní (tj. studentských filmů, videoklipů, filmů a seriálů pro TV, reklamních filmů a volné tvorby a zahraničního panoramatu). Ze zahraničních tvůrců ve volné tvorbě vynikl z mého pohledu například Gil Alkabetz svým muzikálním Morir de Amor (Zmírat láskou, 2004) na píseň Charlese Aznavoura, zosobňujícím vzpomínky a sny dvou uvězněných papoušků, podivuhodná Kutoja (Poslední oko) Laury Neuvonen o věčném pletení, které se stane posedlostí, nebo Guard dog (Hlídací pes) Billa Plymptona o přehnané starostlivosti psa k pánovi, která mu je nakonec osudná. Plymptonův snímek, nominovaný letos na Oscara, ve zkratce zosobňuje všechno, co má animovaný film ideálně mít: originalitu, vtip, rytmus a myšlenkový přesah. Z českých filmů vynikl podle mého zejména ambiciózní pětadvacetiminutový loutkový Světlonoš (2005) Václava Švankmajera, syna nejznámějšího českého animátora. Příběh rytířovy záchrany města před vládou věčné noci má možné konotace s východní filozofií (a využívá řady orientálních symbolů), ve výsledku však působí trochu naivně, neopominutelná je však perfektní animace předmětů a loutek, libující si ve struktuře materiálů a bohužel místy neinvenčně odkazující na estetiku ošklivosti, kterou se proslavil Václavův otec. Zajímavým objevem pro mě byl videoklip Slovenky Ivety Grófové Bolo nás 11 na poněkud morbidní text a zpěv Milana Lasicy a alegorický snímek Svědomí Jana Bohuslava o spravedlnosti a lidském stínu, jenž reprezentoval českou tvorbu na letošním festivalu v Cannes.

Zásadním zážitkem festivalu pro mě jednoznačně byla tvorba letošní porotkyně, britské animátorky Ruth Lingfordové, která se animaci začala věnovat v pozdějším věku, poté, co řadu let pracovala jako ergoterapeutka s duševně nemocnými starými lidmi. Na svém domácím počítači Amiga vytvořila několik skvostných snímků, zejména černobílý Death and the Mother (Matka a smrt, 1997), inspirovaný příběhem Hanse Christiana Andersena o tom, jak si nemocné dítě odnese Smrt, matka však bojuje o záchranu dítěte za každou cenu. Když jí ho ale Smrt opět vydá, matka jí ho vrátí zpět. Depresivní, temná malba jako by vycházela z nočních můr Lingforové pacientů, její symbolický význam je však mnohoznačný. Lingfordová velmi nevšedně interpretuje válku v Pleasures of War (Radosti války, 1998), kde proti sobě klade mužskou moc, touhu válčit, dobýt a vládnout a ženskou sílu ovládnout a porazit muže vlastními zbraněmi. Příběh o záchraně města ženou, která uřízne nepřátelskému veliteli po milování hlavu, kombinuje černobílou grafiku s dokumentárními záběry z války. Velmi odlišnou prací je spolupráce autorky s hudební skupinou Shynola na jejich klipu An Eye for an Eye (Oko za oko, 2002) – počítačová animace, parafrázující známé rčení: "Oko za oko, a bude slepý celý svět." Výraznou sekcí bylo i pásmo tvorby prezidenta poroty, hudebního skladatele Normanda Rogera, pocházejícího z Kanady. Specializuje se na komponování hudby k animovaným filmům – 12 filmů, k nimž složil hudbu, bylo nominováno na Oscara (cena, která v oblasti animace stále ještě něco znamená), a šest ho skutečně dostalo (nejznámějším je patrně snímek Stařec a moře Fréderica Backa). Animace je podle jeho slov natolik originální uměleckou formou, že vyžaduje komplexnější přístup i ke zvuku a hudbě. Řada animovaných filmů nemá dialogy ani komentář, takže význam zvuku spočívá v těsnějším sepětí hudby, ruchů a efektů.

Dá-li se vysledovat z celé řady často skutečně rozdílných (technikou i obsahem) filmů nějaká tendence, pak jistě směrem ke kreativnímu využití počítačové 3D animace. V tomto směru byla vynikající demonstrace nového projektu Aurela Klimta Sklárna, určeného pro letošní výstavu EXPO v Japonsku, při níž bylo možné sledovat výrobu několikaminutového snímku, jež trvala zhruba půl roku. Klimt nejprve snímal na klíčovací pozadí pomocí motion capture reálný proces výroby skleněné figuríny a pohyby tanečnic, a tyto pohyby pak převedl na 3D v počítači Inferno ve studiu UPP, kde se na stejném stroji dělala například postprodukce Tmavomodrého světa. Výsledný efekt je technicky dokonalý, a přitom velice snový – mužské figuríny odlévají skleněnou pannu, která poté obživne a spolu s nimi se roztančí. Nejtěžší jistě byla právě práce se sklem, imitace jeho světelných efektů. Vedle demonstrací a prezentací některých uměleckých škol se v rámci Anifestu konalo i několik přednášek nazvaných AniMarket-ProfiForum, které už svými názvy naznačovaly směr současných úvah o animaci: Dominique Boischot, ředitel pařížského studia Les Films de la Perrine, hovořil o tom, jak může evropský animační průmysl obstát v americké a japonské konkurenci, přičemž jisté východisko navrhl nezávislý tvůrce Michal Fuzzelier, a to v podobě rozsáhlého evropského televizního trhu, obohaceného o témata a styly východoevropských tvůrců. Světoznámý animátor Bill Plympton, nositel dvou nominací na Oscara za film Your face (1988) a Guard Dog (2005) a v současné době jeden z mála skutečně nezávislých tvůrců, prezentoval, jak může nezávislý tvůrce v dnešní době přežít. Radim Pech naopak předvedl směry, kterými se nejspíš bude ubírat animace v počítačových hrách (na příkladu jejich inter) a Markéta Táborská zase pohovořila o M-enterteinmentu, resp. o tom, co může průmysl se zábavou pro mobily nabídnout animátorům. Součástí doprovodného programu byly i workshopy pro děti, kde se mohly naučit, jak si vyrobit vlastní animovaný film. Shrnuto a podtrženo: kdo se alespoň trochu zajímá o animaci, tomu nesmí návštěva Třeboně začátkem května příštího roku uniknout.

Přečteno 6676x

Článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

H_o_r_r_y  (15.5.2008 11:11)

Frédéric Back nenatočil žadný film, který by se do češtiny překládal Stařec a moře. Jde spíše o snímek Muž, který sázel stromy.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #117

#117

červen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Rudolf Šmíd / Kronikář strašáků

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017

Lukáš Kokeš / S realitou je to velmi nejisté


RUBRIKY

anketa (23) / český film (73) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (91) / fenomén (69) / festival (62) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (111) / komiks (10) / kritika (740) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (660) / objev (3) / pojem (36) / portrét (6) / profil (99) / reflexe (24) / report (99) / rozhovor (155) / scénář (4) / soundtrack (38) / téma (854) / televize (91) / tisková zpráva (1) / událost týdne (207) / video (2) / videoart (16) / videohra (55) / web (42) / zoom (151)

Cinepur #40 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #40, červen 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Pozitiva Ourslerových diapozitivů (Kamila Boháčková, glosa)

Editorial č.40 (Zdeněk Holý, editorial)

Nové cesty narace (Helena Bendová, téma)

Sluneční stát / O tom, jak Ostrava zamotala Šulíkovi hlavu (Eliška Děcká, kritika)

Pátrání po Ester / Esterka kouzelnice (Kamila Boháčková, kritika)

Hal Hartley / Vypravěč s duší výtvarníka (Marcel Arbeit, rozhovor)

+ více...