Za nový latinskoamerický film
Od prvního vzepětí v Chile roku 1969 až po manifest Fernanda Birriho v roce 1985 lze chápat označení nový latinskoamerický film jako synonymum latinskoamerického obrození. Přestože se filmy promítaly a natáčely v Latinské Americe téměř současně se zahájením komerčního využití vynálezu kinematografu, jsou ve většině zemí Latinské Ameriky dějiny filmu po mnoho desetiletí jen dějinami zoufalých pokusů několika jedinců. Celosvětové politické vření 60. let spustilo proces vlastního sebeuvědomění, jenž následně vyvrcholil veřejným označením nových tendencí jako nového latinskoamerického filmu. Nejlépe mírně zamlženou podstatu celého procesu vystihl Fernando Birri ve své básni, jejíž překlad přinášíme na následující straně. Sám pak s notnou dávkou recese posunul vývoj dál, když zveřejnil svůj Manifest za nový nový latinskoamerický film (spolu s vydáním tohoto manifestu v roce 1985 lze s určitým odstupem mluvit o završení jedné etapy, ale otázkou pro filmové historiky zůstává, do jaké míry nebylo vše jen recesí, která překročila svůj vlastní stín). V každém případě nám tato několikaletá mobilizace zanechala mnoho pozoruhodných děl a objevila i vychovala významné osobnosti iberoamerického filmu.
Druhý ročník Mezinárodního filmového festivalu ve Vina del Mar v roce 1969 byl impulzem pro zrod "nového chilského filmu" a "nového latinskoamerického filmu". Kinematografie v jednotlivých zemích Latinské Ameriky existovaly již dříve, ale jejich produkce (až na pár výjimek, jakými byly Mexiko, Brazílie, Argentina) většinou nebyla známá ani na území nejbližších států. Většina filmařů také cítila, že nebyla jasně pojmenována skutečnost, že převážná část amerického kontinentu je spojena nejen jazykově, ale i v rovině kulturní identity, což později umožnilo až inflační vlnu různých manifestů. Festival ve Vina del Mar byl vytvořen jako čistě domácí záležitost, jež měla být vyvrcholením činnosti filmových klubů, a neměl tedy mezinárodní ambice. První projev rozšíření do zahraničí lze zaznamenat na třetím ročníku v roce 1965, kdy byl oceněn krátký argentinský film Un largo silencio (Dlouhé mlčení, r. Eliseo Subiela). Na 4. ročníku byl oceněn dnes již legendární snímek Aborto (Potrat, r. Pedro Chaskel). V roce 1967 změnila celá akce své označení na mezinárodní filmový festival a z podnětu ICAICu (Kubánský filmový institut), který měl něco podobného v plánu už dříve, se Vina del Mar rozhodla uspořádat 1. setkání latinskoamerických filmařů. Zde se bezpochyby zrodila myšlenka pomoci rodícím se kinematografiím prostřednictvím určité stmelující aktivity.
Popsaná historická geneze je jistě neuspokojivá, ale v podstatě dnes neexistuje jednoznačně důvěryhodný pramen, který by popisoval jasným způsobem zrod nového latinskoamerického filmu. Těch několik málo publikací věnujících se uceleně dějinám latinskoamerického filmu se buď tématu ladně vyhýbá, nebo jej popisuje velmi neurčitě. Vzpomínky pamětníků se kupodivu v jednotlivostech také liší. Pro představu lze uvést například část vyprávění chilského režiséra Miguela Littina:
"Ve Vina del Mar v Chile roku 1967 se před dvaceti lety sešli filmaři z celého světadílu, aby se zúčastnili Festivalu latinskoamerického filmu a 1. setkání filmařů Latinské Ameriky." Skutečnost ale byla jiná. Festival toho roku ani neměl v názvu slovo "latinskoamerický" a navíc na něm bylo přítomno více producentů a kritiků než režisérů. Na programu nebyl žádný celovečerní hraný film – v soutěži bylo 41 dokumentů, 13 krátkých hraných filmů a 1 středometrážní film. Porota prohlásila, že nemůže udělit cenu v kategorii hraný film, protože žádný nebyl uveden. Dnes se zdá nejpravděpodobnější, že se projevily tendence definovat nějakým způsobem společenskou a politickou realitu jednotlivých zemí, a to i prostřednictvím kinematografie. Když se zraky světa upíraly na literární boom, měli filmaři pocit, že je třeba upozornit i na jejich snahy. Bylo třeba nalézt lék na "otevřené žíly Latinské Ameriky", jak později označí společensko-historické problémy Eduardo Galeano.
Samotný festival především upozornil – a to i přímo institucionálně – na jev, který se právě začal prosazovat. Je s podivem, jak o dvacet let později na festivalu v Havaně během oslav dvacetiletého výročí vzniku nového latinskoamerického filmu mohlo dojít k prohlášení, že šlo o událost vyjadřující homogenní tendence. Nic není tak různorodé a pestré jako nový film. Hlavní důvody, jež vedly ke zmiňované institucionalizaci, byly dva:
- 1) Volání po politickém a bojovném filmu – proto přídavné jméno nový.
- 2) Touha po dílech individualistických a psychologických, schopných čerpat pozitivní inspiraci z evropského filmu a přitom zdůrazňujících kontinentální iberoamerickou odlišnost – proto přídavné jméno latinskoamerický.
Veškerá aktivita vyvrcholila společným prohlášením přítomných latinskoamerických filmařů, aniž zformulovali nějaký manifest. Tento akt působil spíše jako katalyzátor pro jednotlivé kinematografie. Snahy o definování neutěšeného stavu národní kultury lze nicméně zaznamenat již dříve např. s nástupem cinema novo. Jakési neústupné lpění na slově nový, zde bezpochyby především ve významu "odlišující se od staré společnosti", je příznačné pro celou historii latinskoamerického filmu. O deset let později se filmový festival v Havaně přejmenuje na Festival nového latinskoamerického filmu, čímž je definitivně oceněn význam nenápadného fenoménu, který mohl být jen jednou z dalších aktivit, jež zapadly do zapomnění. Nestalo se tak a v průběhu 70. let si každá země Latinské Ameriky, která se mohla opřít o výraznější produkci, dala do vínku nový film – chilský, mexický, argentinský aj. Samozřejmě vše bylo podpořeno díly, jež na sebe výrazně upozornila, a tak se jim otevřely světové festivaly a někdy také možnost distribuce v zahraničí. Pojem sám o sobě by jistě nevyvolal výraznější zájem.
Je třeba zdůraznit fakt, že nový latinskoamerický film dodnes nepřestal existovat. Festivalové tendence konce minulého století se spíše vyznačovaly snahou dokázat divákům, že v Brazílii a jinde v Latinské Americe vzniká opět něco nového a výjimečného. Je pravda, že došlo k výrazným hospodářským změnám, které nicméně znamenaly více kvantitativní změny než nějaký výrazným posun estetický. Několik málo oceněných snímků lze jen stěží považovat za ucelenou skupinu předznamenávající nástup nové tvůrčí generace. Jde o šikovný marketingový tah, jehož přínosem by snad mohlo být získání peněz na podporu dalších, opravdu zajímavých projektů.