Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Je poněkud zkreslující označovat kinematografie zemí téměř celého kontinentu jediným přídavným jménem – latinskoamerický, protože každá zvlášť má svou vlastní historii a něčím se liší. Nicméně možná větším zlem je novinářská a festivalová "neřest" vymýšlení pojmosloví. Snaha vnutit divákům a samotným latinskoamerickým filmařům, že vznikl nový argentinský, mexický, chilský či jiný film, je směšná ve chvíli, kdy zjistíme, že jde o pouhou berličku pro pojmenování třeba festivalové sekce. Z tohoto východiska vzešlo téma nový latinskoamerický film. Úkolem předkládaných textů je vsadit zmiňovaný fenomén, který sice existuje, ale vznikl mnohem dříve, než si ho Evropa všimla, do kontextu se současnou tvorbou. Abychom se maximálně vyhnuli zkreslujícímu pohledu Evropana, oslovili jsme několik tvůrců, filmových novinářů a historiků. Podařilo se tak získat tři texty, jejichž autoři se měli zamyslet nad otázkou: Není pojem nový latinskoamerický film, ve vztahu k poslednímu desetiletí 20. století, jen výmyslem novinářů?

Portorická režisérka Sonia Fritz se odmítla o takový nesmysl vůbec zajímat a popsala stav kinematografie na Portoriku. Argentinský a mexický příspěvek jsou pak pokusem o pohled na problematiku zevnitř. Především text Juana Manuela Eujaniana je typickou ukázkou psaní o filmu v Latinské Americe. Určitá nerozhodnost v hodnocení a zdůrazňování neoddělitelnosti politiky a dějin jsou charakteristickými znaky textů iberoamerických filmových historiků. Obor filmové historie se v Latinské Americe prosazuje jen pomalu a těžko a právě v klíčovém období vzniku skupiny nového latinskoamerického filmu historici chyběli. Často jsou filmaři sami prvními filmovými historiky své země. K problematice metodologie a historického komparatismu lze doporučit skvělou knihu Paula Antonia Paranaguá – Le cinéma en Amérique Latine (le miroir éclaté (L'Harmattan, 2000)).