Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Průvodní jevy přípravy nového zákona o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie

glosa / Vít Janeček

Počátkem února se v jednom týdnu hned nadvakrát vynořila krátká kauza spojená se Státním fondem pro podporu a rozvoj české kinematografie. Poprvé: projekty, na kterých se účastnili dva ze členů rady Fondu, obdržely dotaci. Podruhé: režisér Jiří Svoboda o dva dny později rezignoval na své členství v téže radě a jako důvod v dopisu rozeslaném ministru Dostálovi, Poslanecké sněmovně a ČTK mj. uvedl, že se "domníval, že Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie bude podporovat v první řadě tvorbu děl kinematografických, určených pro distribuci v kinech, nikoli suplovat úlohu veřejnoprávních i soukromých televizí a finančně podporovat ve značném rozsahu projekty určené výhradně pro televizní šíření". Jako jeden z důvodů svého odstoupení uvádí výčet konkrétních filmů, které dotaci neobdržely, zatímco měly, přičemž coby nejkřiklavější případ uvádí odmítnutí projektu Juraje Jakubiska. Podobně jako v dalších případech i zde Svoboda argumentuje pouze emocí (Jakubisko nedostal na film!), ale neřekne přitom, že nešlo o žádný autorský projekt nesporně vynikajícího tvůrce, ale o film, který u společnosti Jakubisko film začal realizovat mladý režisér Marcel Bystroň, který byl producentkou Deanou Horváthovou, Jakubiskovou manželkou, vyměněn za Juraje Jakubiska doslova pár dní před projednáváním žádosti o grant, přičemž samotná žádost byla podána ještě na projekt Marcela Bystroně...

A coby vrchol spravedlivého rozhořčení uvádí Svoboda fakt, že dvě nejvyšší dotace obdržely projekty spjaté s předsedou Fondu spisovatelem Jiřím Stránským a jeho místopředsedou, scenáristou a režisérem Luborem Dohnalem. Na první pohled tato okolnost vypadá krajně podezřele, ale Jiří Svoboda a následně několik deníkových novinářů, kteří z jeho textu čerpali, některé věci taktně pominuli: mezi 98 podanými projekty tohoto kola byl také Svobodův vlastní scénář (stejně jako - též neúspěšný - projekt dalšího člena rady Fondu Miloše Zábranského). Z celkového počtu projektů jich rada kladně posoudila 53, tedy víc než polovinu, přičemž jsou zde tradičně zahrnuty i dotace na distribuci filmů a rozvoj infrastruktury (podporu rekonstrukce a inovace kin a podporu filmových přehlídek a festivalů). Další zamlčenou okolností je skutečnost, že Stránský i Dohnal byli do rady Fondu zvoleni Poslaneckou sněmovnou až ve třetím kole, kdy během více než půl roku sněmovna nedokázala z kandidátů, navrhovaných dle dosavadního zákona především profesními organizacemi a akademickou sférou, vybrat optimální počet členů, přičemž projekt Pouta (autorem scénáře je Ondřej Štindl a Lubor Dohnal jej má režírovat) byl podán několik týdnů předtím, než se Stránský s Dohnalem členy rady stali. Navíc volba do této rady probíhala ještě v atmosféře televizní krize, a protahování v jiných letech hladkého procesu bylo možné vnímat i jako určitý demonstrativní akt vůči filmové obci, v jehož kontextu bylo zvolení zejména Stránského vcelku nepravděpodobné. Navíc, po nečekaném zvolení, Dohnal, jehož producent Šlajer mezitím žádost o podporu podal, nabízel svoji rezignaci, ale rada (včetně Jiřího Svobody) ji odmítla s poukazem na zákon i zavedenou praxi, že v případě projektů, na kterých se jakkoli podílejí členové rady (což se občas stávalo i v minulosti), nejsou dotyční přítomni ani na jednání o projektech, ani při hlasování, což střet zájmů v maximální možné míře vylučuje. Též množství dosavadních zamítnutých případů, na kterých měli členové rady Fondu svůj deklarovaný podíl, tuto praxi potvrzuje. Politizace dotace projektu Štěstí (autorem scénáře je Jiří Stránský) je ještě absurdnější: tento film získal vratnou dotaci Fondu 3,5 milionu již v předchozím volebním období rady. Jeho rozběhnutá realizace byla drastickými škrty v ČT aktuálně ohrožena natolik, že hrozilo zrušení natáčení (a tedy i ztráta již vložených prostředků). Nejeví se tedy až tak překvapivé, že i tato rada, při žádosti o záchrannou půjčku, dospěla svým hlasováním ke kladnému rozhodnutí, tím spíš že tato druhá částka byla poskytnuta jako překlenovací půjčka, kterou producent musí vrátit Fondu do 18 měsíců zpět, bez ohledu na to, zda hotový film nějaké peníze vydělá či nikoli (narozdíl od častějšího režimu tzv. vratné dotace, kdy jsou prostředky poskytnuté Fondem vraceny až po pokrytí ostatních nákladů vložených do projektu - což je běžná praxe také u podobných fondů v jiných zemích).

Samotná kauza velmi rychle odplavala do zapomnění, ale Svobodův pokus o diskreditaci Fondu není patrně nijak náhodný a můžeme očekávat, že je to pouze příprava na znovuoživení této věci ve vhodnou chvíli. Již v březnu 2004 bude vláda a následně Poslanecká sněmovna projednávat novelu zákona o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie (spolu s tzv. audiovizuálním zákonem), přičemž jeho navrhovaná verze usiluje mj. o narovnání příjmů fondu na praxi běžnou v okolních zemích, kdy do obdobných Fondů plynou zlomky z tržeb veškerých audiovizuálních děl a produktů - tedy i z televizních reklam a půjčování filmových nosičů na VHS a DVD (u nás jsou již více než 10 let jedinými primárními zdroji Fondu nevalorizovaná částka 1 Kč odváděná z každé vstupenky na filmové představení a výnosy z tržeb za vysílání filmů natočených v období 1965-89). V případě úspěšného schválení novely by prostředky Fondu vcelku výrazně vzrostly a v části filmových kruhů je velký zájem na tom, aby se změnil též způsob jejich rozdělování - zájem, který je deklarován i ve výše citovaném výroku Jiřího Svobody. "Kinematografickým dílem určeným pro distribuci v kinech" míní především velkorozpočtové hrané filmy a podle takové představy by bylo optimální rozdělit objem Fondu mezi několik takových projektů. Lze si představit i kritérium přidělení prostředků tvůrcům, kteří právě uspěli na významných domácích a zahraničních přehlídkách (rozuměj: Český lev, nominace na Oskara apod.), v každém případě na úkor podpory krátkometrážních, středometrážních a dokumentárních filmů, distribuce a rozvoje infrastruktury. V době, kdy se v celém vyspělém světě pomalu prosazuje trend digitálních kin (rozuměj: kin, která jsou schopna promítat vysoce kvalitní obraz i zvuk z digitálních nosičů), což umožňuje plnohodnotnou distribuci též kvalitních nízkorozpočtových filmů, je výše uvedený požadavek financovat z takového zdroje především či pouze výrobu kinematografických děl klasického typu přinejmenším neprozřetelný, v každém případě však vyjadřuje zájem středního proudu české kinematografie, který vyjmenovaná kritéria splňuje. Metodiku způsobu změny současného stavu lze zahlédnout ve výrocích poslankyně Dostálové k této kauze: požaduje od rady, aby každé své rozhodnutí podepřela konsenzuálním zdůvodněním. Princip fungování tohoto - Poslaneckou sněmovnou v tajném hlasování voleného orgánu - však spočívá v tom, že se zde sejde zpravidla více než deset různých osobností od tvůrců, přes distributory a producenty po filmové kritiky a akademické pracovníky - které ve vztahu ke každému projektu uplatňují svá pro a proti, sestávající patrně i z velmi různých a i v souhlasných rozhodnutích možná protichůdných argumentací, které jsou ve finále vyjádřeny tajným hlasováním. Dramaturgická pestrost, která je výsledkem letitého fungování tohoto systému, je nesporná - mezi podpořenými projekty najdeme jak úspěšné, leč dobové komerční hity, tak pozoruhodné experimenty nebo díla, jejichž hodnota vzrůstá s časem. Snaha zavázat tento orgán kolektivně ujednoceným konsenzem u každého rozhodnutí znamená zrušení jeho mnohostrannosti a nasměrování k jednotnému úkolu a od něj odvozených kritérií, vůči nimž pak mohou vznikat kladná nebo záporná konsenzuální rozhodnutí. Takto jistě může fungovat dramaturgické grémium produkční společnosti nebo televizní skupiny, těžko však kulturní orgán složený z tak různorodých hledisek. Bude zvoleným kritériem hledisko kinaře? Nebo filmového producenta? Nebo programového dramaturga televizního vysílání? Nebo filmového historika? Nebo režiséra detektivek? Nebo experimentátora, malujícího na filmový pás?

Po možná definitivním nastolení stavu, kdy pravidla hry a představu hodnot v audiovizuálním prostoru určují komerční televize a zahraniční distribuce, je stávající způsob fungování Fondu patrně jedinou diverzifikující protiváhou spontánně převládajícího producentského prostředí. Po dávném odstřihnutí kinematografie od státních subvencí a tedy šance rozvíjet soustavnou dramaturgii a podporu instituce kinematografie na vyšší kulturní úrovni, může být pokřivení zákona o Fondu během jeho čtení dalším krokem v posunu k českému snu o velké kinematografii, která udělá díru do Hollywoodu, ale nebude mít vazbu k realitě ani k umění a ani se o ně nebude pokoušet.

Přečteno 6222x

Článek vyšel v časopise Cinepur #32, únor 2004.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.6 /23

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #122

#122

duben 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY glosa

Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Zamést si před vlastním prahem

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

Jsou hollywoodské hvězdy doopravdy na vymření?

Ceny české filmové kritiky 2015 / Ocenění bez příběhu

Distribuce 2014: Konec starých časů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? I. část

FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU

O instituci s ideou

Jak napsat dobrý scénář / Scénáristova mapa na cestě do Hollywoodu


RUBRIKY

anketa (24) / český film (81) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (96) / fenomén (72) / festival (80) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (785) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (712) / objev (3) / pojem (36) / portrét (10) / profil (104) / reflexe (24) / report (106) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (43) / téma (885) / televize (99) / tisková zpráva (1) / událost týdne (232) / video (2) / videoart (16) / videohra (60) / web (42) / zoom (156)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #32, únor 2004

Z obsahu tištěného čísla:

Piková trojka (Petra Hanáková, kritika)

Demonlover (Přemysl Martinek, kritika)

Národní třída (Petr Szczepanik, kritika)

Sovětské montážní školy 20. let (Zdeněk Hudec, téma)

Latinská amerika / Filmové teorie v boji za osvobození (David Čeněk, téma)

Politický film, nebo politika ve filmu? (Zdeněk Hudec, téma)

+ více...