Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Diegeze

pojem / Jakub Kučera

Filmy nám nevyprávějí pouze příběhy, ale také skýtají světy, které vždy do jisté míry přesahují hlavní dějovou linii a existenci postav, ba dokonce mohou v určitém smyslu přetrvávat i po skončení závěrečných titulků filmu a odchodu diváků z kina.

Nejstručněji lze "diegezi" definovat jako "svět postav a příběhu". Již tato definice poukazuje na zásadní dvojznačnost pojmu: diegeze je pro diváka podmínkou a výchozím bodem vnímání narace a fikce (a to již na primární rovině: abychom mohli prožívat příběh, musíme nejprve z dvojrozměrné, rámem vymezené plochy plátna, která odráží vzorce světla a stínu, vytvořit trojrozměrný svět, do kterého lze "vstoupit"), zároveň je ale i jistým přebytkem, světem, který vyprávěné příběhy obklopuje a přečnívá. Diegeze není příběh, zřetězení akcí, ale univerzum, kde se příběh odehrává. Lze říci, že zatímco příběhu a akci je vlastní lineárnost a pohyb (analogický k neodmyslitelnému pohybu filmového pásu), diegeze souvisí s prostorem a paradoxní spacializací, k níž dochází v běhu filmového času.

Diegezi jakožto rovinu textu je třeba ve filmu/1 odlišit od roviny diskurzu (vypravěče). Odkazuje k označovanému narativnímu obsahu – událostem, postavám a dějům vyprávění, nahlíženým jakoby "o sobě", tj. bez odkazu k jejich diskurzivnímu zprostředkování. Slouží k vymezení celku, jehož prvky existují na stejné rovině reality homogenního světa, ve kterém se odehrává vyprávění. Jde o svět imaginární, domýšlený divákem a sestávající i z prvků, které nejsou přímo zobrazeny, ale pouze nějakým způsobem signalizovány (nejjednodušeji např. pohledem postavy mimo rám obrazu a zvukem evokujícím přítomnost monstra v mimoobrazovém prostoru). V každém filmu lze rozlišovat prvky diegetické (např. hudba, která má svůj zdroj ve světě příběhu a mohou ji slyšet postavy) a nediegetické (hudba, která je ke scéně přidaná "zvnějšku" za účelem hudebního "podkresu" apod.). /2

Diegeze je světem anonymním, "o sobě", neboť nepřiznává svůj zdroj a původ, skrývá svého vypravěče a stopy procesu vyprávění, který jej vytváří. Jde o rovinu světa "jako takového", který ve svém hierarchickém uspořádání hodnot působí ideologičtěji (neviditelněji) než diskurz, který hovoří vždy "odněkud", a přiznává tak svého autora.

Konstrukce světa neboli diegetizace, jak ji popisuje francouzský teoretik Roger Odin, je jednou ze základních předpokladů funkce vyprávění a fikce, a to bez ohledu na médium (některá média jsou ale pro vznik diegeze příznivější než jiná – je snazší diegetizovat pohyblivý film než statickou fotografii, arbitrární znakový systém románu než heterogenní znakový systém divadla). Diegetizovat znamená vidět místo prvků na plátně svět/3 , a přitom "zapomenout" na médium, jinými slovy přestoupit z roviny dvojrozměrného obrazu a z roviny vypravěče do roviny trojrozměrného světa "o sobě". Podmínkou diegeze nejsou nutně postavy a příběh, platí ale, že pokud diegetizuji, konstruuji prostor potenciálně obyvatelný: diegeze bez postavy je proto světem v očekávání postavy, byť by byl touto postavou třeba jen sám divák.

Existují tvůrci, filmy a žánry, které "tíhnou" k diegezi a zdůrazňují prostředí či specifický svět na úkor narace. K těmto takřka vizionářským světatvůrcům patří např. Jacques Tati a k žánrům filmy noir, jejichž půvab často pramení z "vedlejších" postav, slepých uliček vyprávění a průzkumu temných stínů zobrazeného světa, nebo sci-fi filmy a mýtotvorné ságy typu Hvězdných válek. Na druhé straně existují filmy, které diváka z diegetické roviny "vypuzují" – k nim se řadí nejen scény "modernistického" zcizování, kdy se postavy vědomě obracející z diegeze "ven" k divákovi, ale i scény hororů, při kterých se divák diegeze sám zříká známým ujišťováním se, že jde jen o film. Uvažovat můžeme i o obecnějších modech. Nové výzkumy rané kinematografie zaměřené na otázky recepce kupříkladu ukazují, že zkoumané filmy dávaly prostor spektakularizaci, založené na sledování jednotlivých "atrakcí", spíše než diegetizaci, spočívající na tvorbě koherentního fikčního světa./4

Diegezi jakožto fikční svět zpřístupňují divákům i produkty, jež jsou s filmem marketingově svázané – počítačové hry, internetové stránky, komiksy, hračky, soundtracky, "romány podle filmů", to vše pomáhá posilovat diváckou fascinaci imaginárními světy. S posílením diegeze v současných filmech souvisí i nebývalý důraz na zvukovou složku filmu a stále výraznější role zvukových technologií. Britský teoretik filmu a médií Sean Cubitt hovoří v této souvislosti o "neobarokním filmu", který ustupuje od propagace fantazií spjatých s postavou hvězdy, a místo toho, aby tyto fantazie ukotvoval ve vyprávění či ve filmu jakožto jedinečném produktu, spojuje je s diegetickým vesmírem, ze kterého vyrůstá a který dále prosazuje a rozvíjí (např. seriály a ságy typu Hvězdných válek či Pána prstenů). Z jiného pohledu signalizují příklon k diegezi (a jisté potlačení primárnosti příběhu) i nové praktiky diváctví. Opakované sledování filmů a porovnávání různých jejich verzí na DVD oslabuje prožitek časovosti a lineárnosti příběhů a naopak dává prostor rekurzivnímu "čtení" čili libovolnému pohybu fikčním světem, spojenému s průzkumem jeho různých variant.

  • Literatura:
  • Stam, R. – Burgoyne, R. – Flitterman-Lewis, S.: New Vocabularies in Film Semiotics. New York 1992.
  • Aumont, J. – Bergala, A. – Marie, M. – Vernet, M.: Aesthetics of Film. Austin, Texas 1992.
  • Branigan, Edward: Narrative Comprehension and Film. New York 1992.
  • Odin, Roger: De la fiction. Brusel 2000.
  • Rimmon-Kenanová, Shlomith: Poetika vyprávění. Brno 2001.
  • Poznámky:
  • 1) Pojem rozpracovala literární teorie, první jeho vymezení ale nalézáme již u Platóna a Aristotela, který ve své Poetice označuje termínem diegesis modus zobrazování spočívající na "vyprávění", spíše než "předvádění" – to je vlastní mimesi. Ve filmové vědě pojem "diegeze" poprvé použil v padesátých letech Etienne Souriau. V kontextu své teorie jej dále rozpracovává Christian Metz a později např. filmová naratologie (Branigan) nebo sémiopragmatika (Odin).
  • 2) Časté a zábavné jsou samozřejmě i scény a filmy, které si s hranicí diegetické/nediegetické hrají.
  • 3) Prvním krokem diegetizace je proto to, že vidíme v obraze konkrétní objekty. Vnímáme-li prvky v obraze jako abstraktní, diegeze nevznikne.
  • 4) Více k tomuto tématu viz Skopal, Pavel: Kino atrakcí. Cinepur 2001, č. 18.

Přečteno 13055x

Článek vyšel v časopise Cinepur #31, prosinec 2003.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.6 /52

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ Z RUBRIKY pojem

Film d'Art

Filmový znak

Flashback

Kinematografie národního dědictví (Heritage Cinema)

Vizuální kultura / Vizuální studia

Adaptace

Fotogenie

Fikce


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Hollywoodská romantická komedie / Aspekty a proměny žánru, o kterém je hanba mluvit

Po přečtení spalte / Před spálením přečtěte

Bob Dylan a hranice filmové fikce

"Uvnitř", "vně" a monstrum / Způsoby prožitku filmové sebereflexivity

Fikce


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (70) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (676) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #31, prosinec 2003

Z obsahu tištěného čísla:

O čem zatím není, ale mohl by být Český sen (Ondřej Čapek, glosa)

Mystická louže (Zdeněk Holý, téma)

Škyt (Helena Bendová, kritika)

Normalizační film na čtyřech kolech (Lucie Česálková, reflexe)

Omyly kritiky (Helena Bendová, téma)

Matrix a meatrix (Zdeněk Holý, glosa)

+ více...