Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Slova korektní a nekorektní aktuálně zaznívají ve společenských, politických i uměleckých souvislostech. V oblasti audiovizuální tvorby se tyto debaty často stáčejí k otázkám genderu, feminismu, queer či etnické identity. Není se čemu divit. V současném filmu a televizi lze pozorovat nebývalé zviditelnění jednotlivců, skupin či jevů, navazující i na rozšířené iniciativy typu #MeeToo nebo Black Lives Matter. Zesílená reprezentace dříve „přehlížených“ či „neviditelných“ vzbuzuje u jedné části publika pocit zadostiučinění, zatímco jiná naříká nad mizením takzvaného normálního světa. Stačí se začíst do libovolné diskuse nad jakýmkoli dílem, jež se svými řešeními otevřeně dotýká rovnoprávnosti, inkluze nebo sociálně konstruovaných stereotypů. Záhy se přesvědčíme, jak hodnocení takových projektů ovlivňují představy o jakémsi diktátu korektnosti – tedy že do hlavní role „musela být“ obsazená herečka tmavé pleti nebo že do vyprávění byly zbytečně „protlačeny teplé postavy“.

Přestože celá tato záležitost není novinkou, téma o ne/korektnosti směřuje výhradně k reflexi současné audiovizuální produkce. V posledních letech se ve filmu a televizi objevilo několik pozoruhodných tendencí, jež přímo vybízejí k prozkoumávání toho, co je a co není korektní. I proto figuruje v názvu tématu lomítko odkazující k vědomé hranici mezi různými póly, kterou ohledávají také následující texty. Jejich autoři přibližují diskutované trendy a vybrané osobnosti, jejichž dílo se pojí s ne/korektními reprezentacemi. Rozebírají, jak se výše nastíněná problematika odráží v samotné tvorbě nebo jak na ni reagují diváci.

Martin Svoboda se soustřeďuje na fenomén „barevného castingu“, který z hlediska ne/korektnosti patří k mediálně nejpropíranějším tématům. Zamýšlí se nad historickými kořeny této strategie a ideovým pozadím hlasů, které ji soustavně kritizují. Jana Čížkovská nabízí herecký portrét Cate Blanchett z perspektivy záměrného podrývání hranic genderu, pronikání queer identity a sexuality a dlouhodobého nabourávání zavedených kategorií, což tvoří i neodmyslitelnou součást jejího hvězdného obrazu. Petra Chaloupková se zaměřila na motivy crossdressingu v soudobých českých filmech, jež se vyhýbají jakýmkoli podvratným formám a nejčastěji slouží jako jednoduchá zábava, při níž se publikum zasměje mužům v sukních.

Janis Prášil připravil profil Rubena Östlunda, v jehož posledních filmech se ne/korektnost váže k satirickému vyobrazení privilegovaných vrstev, jejímž příslušníkům uštědřuje švédský režisér výchovnou lekci. Jana Jedličková reflektuje seriál Volha, který na část veřejnosti zapůsobil coby kontroverzní dílo, jež do české televizní tvorby vneslo cosi nového. Právě takové reakce podněcují k úvaze nad konvencemi tuzemského televizního zpracování historie a nad způsoby oslovování diváků těchto pořadů.