Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Knor, Oink, Kvík. Tak zní původní nizozemský, mezinárodní anglický a český název celovečerního loutkové filmu vyrobeného tradiční technikou stop-motion. „Jak dělá prase“ se možná v různých částech světa liší, ale příběh, který film vypráví, je jednoduše pochopitelný a přenositelný kamkoliv.

Ústřední hrdinka, ještě ně teenager Babs, žije vcelku poklidně se svými lehce intelektuálně podivínskými rodiči a nejlepším kamarádem Tijnem. Až do chvíle, kdy se zničehonic ve dveřích objeví zcela neznámý dědeček Tuitjes, který před lety za tajemných okolností opustil její maminku a odjel do Ameriky. A právě tento záhadný, trochu podezřelý, ale na druhou stranu bodrý děda daruje Babs malé prasátko Kvíka. K ději je ještě třeba zmínit, že se ve městě každý rok koná tradiční soutěž o nejlepší klobásku, které se Tuitjes před svým záhadným zmizením pravidelně zúčastňoval.

Karty jsou rozdány a režisérka s bohatými zkušenostmi se stop-motion loutkovou technikou Mascha Halberstad, rozvíjí pomocí překvapivě velké dávky černého (nebo spíš hnědého?) humoru tuto situaci. Je osvěžující, že se nebojí na poli dětského filmu zabrousit až na okraj (a věřím, že pro řadu televizních dramaturgů dětské tvorby spíše až za něj) „edukativní vhodnosti“. Díky tomu si diváci, ať už ti menší nebo větší (sama Halberstad by byla ráda, kdyby Kvík byl vnímám spíše jako rodinný a ne jako dětský film) užijí nepřeberné množství hovínko-humoru. Jednotlivé „hnědé“ situace jsou ale vždy prezentovány tak anarchisticky radostně, že nepůsobí lacině nebo účelově.

Ostatně Halberstad už v minulosti několikrát úspěšně pracovala s přetvářením diváckého očekávání, co se k „roztomilé“ animované loutce hodí a co ne. Nejvýrazněji snad, když ji v roce 2015 oslovila hudební skupina Prodigy, aby natočila oficiální klip k jejich hitu Wild Froniter. V jiných krátkých filmech zase prokázala cit pro vykreslení vnitřních pocitů hluboce lidských hrdinů. Její loutkový debut, pětiminutový melancholický snímek Goodbye Mister De Vries zachycuje ústředního stařičkého hrdinu, který si jednoho dne uvědomí, že se jeho čas naplnil, a jde se naposledy i se svým chodítkem rozloučit se svou celoživotní láskou – bruslením na zamrzlý rybník. Poslední záběr filmu ho pak ukazuje spokojeně uloženého v posteli, s medailemi na hrudi a bruslemi na nohou.

Filmem, který ale asi nejvíce režisérce posloužil k nabírání loutkových zkušeností před celovečerním debutem, je dvacetiminutový snímek Munya in Me. Hlavní hrdinka Munya podobného věku jako pozdější Babs, bojuje s vnitřními pochybnostmi, osamělostí a nízkým sebevědomím. Cestou ven jsou pro ni nakonec inspirativní slova její idolizované raperky. V tomto filmu se už objevuje škála různorodě prokreslených postav a režisérčina dramaturgická schopnost dojít skrze několik nástrah k vřelému happyendu.

To, co ale funguje v krátké formě animovaného světa (zjednodušení, nadsázka, zkratka apod.) nemusí vždy fungovat v celovečerním formátu, který často dramaturgicky inklinuje spíše k tradiční naraci a vyžaduje od postav, se kterými trávíme přes hodinu času, i charakterovou hloubku, psychologický vývoj. A i když se Halberstad snažila dát každé postavě ve Kvíkovi pozornost, proměna dědečka v totálního padoucha, může být hůře akceptovatelná.

Autorka v rozhovorech přiznává svůj obdiv k dílu Roalda Dahla, který proslul vymýšlením absolutních neřádů. Jenže například ve Fantastickém panu Lišákovi (kterého skvěle převedl v roce 2009 do loutkového filmu Wes Anderson) jsou oni záporáci cizí hamižní majitelé farmy, nikoliv vlastní dědeček. Je otázkou, zda by v tomto konkrétním případě nepomohlo realističnosti příběhu (a ztotožnění se s ním) ubrat trochu na padoušství nebo šáhnout po ústředním lotrovi mimo nejužší kruh rodiny.

A to i proto, že Kvík není zdaleka jen rošťáckou zábavou s bláznivými loutkovými skvosty jako například napínavá žánrová super-pomalá traktor-honička. Přivádí diváky i k hlubšímu zamyšlení se nad neanimovaným světem. Objevují se v něm témata jako vegetariánství (viz klobásková soutěž) nebo vztah k zvířatům obecně (např. lehce mimoňská postava cvičitele psů), ale i nutnost pečovat o svá přátelství (vyvíjející se vztah Babs a Tijneho). Nadto se Masche Halberstad v jejím vizuálně pečlivém celovečerním debutu podařilo vtipně překročit mnoho uměle vytvořených pravidel, co se pro rodinný animovaný film hodí a co už je příliš.