Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Making Elvis Cool Again / Elvis

Making Elvis Cool Again / Elvis

kritika / Šárka Gmiterková / 22. 9. 2022

Více než dvouapůlhodinový biopic Baze Luhrmanna Elvis poprvé vygraduje ve scéně zpěvákova vystoupení na malé dožínkové slavnosti. Budoucí star kamera v celé kráse ukáže až na jevišti, kde se z nejistého mladíka v růžovém obleku, s extravagantním účesem a make-upem mění ve svůdně elektrizujícího performera. Než sáhne do strun, posměšné hlasy z publika ho posílají pro kratší sestřih; jakmile ale Elvis rozvlní svůj rozkrok, dostávají se přítomné dívky (a s nimi pár chlapců) do transu. Pohledy na zpěváka, který zpočátku netuší, že zrovna jeho „vrtění“ způsobuje hysterický jekot v sále, střídají záběry na slečny na pokraji orgasmu či nábožné extáze. Zatímco řady nadšených divaček kolabují pod přívalem intenzivních vjemů, hlas vypravěče dodává, že by Elvise byly ochotné pozřít zaživa. Radujme se, protože Baz Luhrmann, mistr roztoužených blyštivých fantazií, se po dlouhých deseti letech vrátil v plné síle.

Australský autor vyniká nezaměnitelným extravagantním rukopisem, díky němuž dovedeme okamžitě identifikovat každý z jeho dosavadních šesti titulů. Dynamicky rozpohybované tempo zajišťuje střídání prudkých nájezdů a rychlého střihu v kombinaci s významně zpomalenými výjevy; vizuální ornamenty, odlesky a výrazné barvy pak Luhrmanna korunují na krále kinematografického glamouru. Při výběru námětů se skoro šedesátiletý režisér také nikdy neomezoval. Když se v polovině devadesátých let rozhodl natočil teen film, byla z toho rovnou adaptace Romea a Julie. Velký Gatsby na plátno převádí údajně nezfilmovatelný román. Příběh Moulin Rouge! vychází z milostných songů téměř všech klíčových období populární hudby; když se Luhrmann jako australský tvůrce rozhodl natočit film zasazený na rodný kontinent, pojmenoval ho jednoduše a zároveň megalomansky – Austrálie. A když přišla řada na hudební biopic, volba nemohla padnout na nikoho menšího než na Elvise Presleyho.

Decentní našlapování

V novince určitě nehledejme nový či překvapivý úhel pohledu nebo snad Elvise bez jeho legendárního oparu. Vyprávění sleduje dobře známou trajektorii, kdy Presleyho image mladistvého nespoutaného rebela druhé poloviny padesátých let zkrotila až armáda. Po návratu z Německa a sňatku s Priscillou začal pod dohledem svého manažera plukovníka Parkera natáčet sérii zaměnitelných filmů. Ty ho sice vynesly na vrchol popularity – Elvis opravdu patřil mezi nejúspěšnější šedesátkové hvězdy spolu s Deanem Martinem, Doris Day a Rockem Hudsonem – a k bezprecedentním výdělkům, ale notně utlumily jeho nebezpečně sexy obraz. Šedesátými lety Luhrmannův snímek rychle proletí a zastaví se až na konci dekády, kdy Presley usiloval o restart v hudebním průmyslu. Stejně pozorně Elvis sleduje začátek zpěvákova angažmá v Las Vegas; naopak poslední roky, kdy se hvězda ztratila ve svých slabostech (sex, drogy a nadváha), už dílo jen lehce naznačí.

Luhrmann se spolu se scenáristy nepouští do kontroverzních témat ani se nevyžívá v temnějších stránkách Elvisova života. Jen decentně našlapuje kolem značného věkového rozdílu mezi zpěvákem a jeho ženou Priscillou, které v době seznámení bylo pouhých 14 let. Nesnaží se rozřešit, zda Presleyho inspiraci afroamerickým blues a gospely vnímat jako důležitý prostředek v boji proti segregaci a rasismu, nebo jako další z případů kulturní apropriace. Elvis pro rok 2022 tak vyznívá jako měkkosrdcatý liberál – také o jeho paktování s Richardem Nixonem biopic decentně pomlčí. A stejně tak se odmítá vyžívat v úpadku hudební legendy. Odulého Elvise spatříme až v samotném závěru a jen na chvíli; skoro jako by film sám nemohl takový konec unést a raději milosrdně zavřel oči.

Že se Luhrmann nepropadá do Presleyho tělesného, kariérního i osobního zmaru, snímku vyloženě prospívá. V jiných rukou by dost možná šlo o metodicky řízenou hereckou transformaci, s níž by stála a padala značná část účinku výsledného díla. Takový přístup se však do opulentního, mýtům přitakávajícího biopicu nehodí. Australského režiséra spíš než jako člověk z masa a kostí Presley zajímá jako obraz, nebo dokonce zbožštělá bytost, téměř popkulturní Kristus, který padl za oběť krutému kapitalismu. Takové prizma si snímek může dovolit díky volbě vypravěče, neboť Elvisovy peripetie sledujeme pohledem jeho manažera, plukovníka Parkera, původem holandského přistěhovalce Andrease Cornelise van Kuijka. Jde o osobnost kontroverzní, protože jako manažer s právem výhradního zastoupení si z Elvise udělal zlaté tele, aniž by mu plně dovolil rozvinout jeho potenciál.

Notně kritizovaná volba ale umožňuje Presleyho nahlížet jako ikonu, bez nutnosti zkoumat, co se skrývalo pod povrchem, který je ostatně, zvlášť v Luhrmannově pojetí, mnohem zajímavější než jakékoli rádoby hluboké sondy do nitra umělcovy duše. Parkerovo vyprávění do životopisu přináší další důležité vrstvy, které poodkrývají zrod moderních amerických celebrit, obklopených merchandisingem, korporátním sponzoringem a oddanou, i když často toxickou fanouškovskou základnou. Plukovník dovede vydělat na čemkoli – i na nášivkách „I hate Elvis“; a ve finále nás ještě obviní, že za smrt milované star můžeme hlavně my sami – chtěli jsme víc a víc Elvise a on vyžadoval permanentní přísun obdivných pohledů, což ho nakonec přivedlo do hrobu.

Zůstat v kleštích tak odlidštěné perspektivy může pro řadu diváků vyústit v poněkud frustrující zážitek a spolu s režisérovou ambicí obsáhnout co nejvíc z Presleyho života vede k výhradám, že jde o dílo chaotické a neukotvené. Podobným výtkám čelí všechny Luhrmannovy filmy (a všechny se do několika let po uvedení dočkají vstřícnějšího čtení); navíc Elvisova kariéra i soukromé peripetie prožívané pod drobnohledem veřejnosti byly plné zlomů a rozporů. Ambici přetavit takovou biografii v kompaktní útvar, následující jednoduchou formulku o vzestupu a pádu, snímek do jisté míry dodržuje, ale daleko větší váhu přikládá samotné hudbě. Ta představuje organickou součást vyprávění; ne proto, že by jako v případě Bohemian Rhapsody dopřávala fanouškům pohled do zákulisí vzniku oblíbených písní nebo film redukovala na pouhý jukebox.

Luhrmanna jako bytostného showmana zajímají hudební performance, pěvecká čísla a interakce s publikem. Jeho Elvise výrazně strukturují tři klíčová vystoupení: první průlom, televizní comeback na konci šedesátých let a první show ve Vegas. U nich setrváme dlouhé minuty a sledujeme, jak zpěvák na scéně skoro zázračně ožívá a přivádí publikum do varu; později jak vyjednává o podobě svého televizního pořadu, do playlistu zahrnuje i protestsongy a vrací se ke svým hudebním kořenům. Největší díl osobních sympatií si však režisér schovává pro Elvise zkraje jeho působení v Las Vegas; extravagantního Elvise, z něhož se ještě nestala parodovaná figurka, ale který na pódiu vířil v bílé kápi sice jako padlý anděl, ale s vervou superhrdiny.

Oprašování ikony

Téma neúprosného soukolí showbyznysu v rukou bezskrupulózních impresáriů a láskyplná pozornost upřená na talentované zpěváky, tanečnice, básníky a herečky spojuje Elvise s Luhrmannovou poctou muzikálu Moulin Rouge!. Oběma tituly prostupuje nablýskaný vizuální exces, ale i řada scén, které se z opojné povrchní nádhery propadají do horečnatého surrealismu. Oproti Moulin Rouge!, snímku rozkročenému mezi kankánovou Francií a bollywoodskou stylizací, se Elvisem táhne spíš okázalost spojená se svůdnou vulgaritou – obojí příznačné pro Vegas. Uvedenou kombinaci najdeme všude: od třpytkami posypaného loga Warner Brothers přes zpěvákovo oranžové opálení až po lesklý satén a svůdnou krajku, které výtvarnice a Luhrmannova dlouholetá spolupracovnice a manželka Catherine Martin použila pro Elvisovy kostýmy.

Nic z výše popsaného a rozebraného by nefungovalo s takovou silou nebýt lidského tmelu jménem Austin Butler. Dosud víceméně neznámý herec, v jehož filmografii výrazněji svítila jen drobná role v Tenkrát v Hollywoodu, zpěvákovi odevzdal svoje tělo, hlas i charisma. Ztělesnit člověka, který víc než 40 let po smrti stále patří k nejnapodobovanějším osobnostem na planetě, s sebou neslo nejedno úskalí. V souladu s hollywoodskými konvencemi, které vyžadují bezešvé splynutí herce s rolí, Butler všechny Elvisovy rané songy sám nazpíval; až pro pozdější písně bylo nutné smíchat originál se současným představitelem.

V souladu s Luhrmannovým senzuálním pojetím Butler svého Presleyho staví jako o něco nebezpečnějšího a smyslnějšího, než kdy byl samotný předobraz. Třicetiletý herec vyniká ve scénách, kdy jako Elvis stojí na pódiu a nechává se strhnout hudbou i excitovaným davem, exceluje ale i v tlumenějších momentech, kdy musí hrát proti zpěvákově inteligenci a ambicím – jako když se Elvis rozhodne plukovníkovi vypovědět smlouvu, ale zároveň se nechá zlákat vidinou lukrativního kontraktu ve Vegas. Baz Luhrmann miluje ohňostroje. Najdeme je jak v jeho domovském Sydney („pokud je Paříž město světel, pak Sydney je město ohňostrojů“), tak ve všech jeho filmech. Elvis kromě světélkující podívané přináší také Austina Butlera, nádhernou rachejtli v lidské podobě. A daří se mu ještě něco dalšího: Presleymu jako notně zaprášené ikoně vrátit mládí, sexy náboj a kulturní relevanci.

Přečteno 111x

Článek vyšel v časopise Cinepur #142, srpen 2022.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142

Absurdní komedie z amerického Jihu / Moudrá krev Johna Hustona

Spontánní vynalézání filmu / Šindži Sómai

Nebeský běh přes překážky o vlastní duši / Neon White

Říkanky posedlého batolete / The Baby

Archiv pohyblivého obrazu / Mimo kino

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou

Radši nechat svět shořet, než jít na terapii / Kdyby radši hořelo


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

West Side Story v troskách / West Side Story

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (288) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)

Cinepur #142 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #142, srpen 2022

Z obsahu tištěného čísla:

Stanice 11 / Protože jen přežít nestačí… (Jana Jedličková, téma)

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou (Antonín Tesař, kritika)

Říkanky posedlého batolete / The Baby (Jiří Špičák, soundtrack)

Archiv pohyblivého obrazu / Mimo kino (Petra Chaloupková, mimo kino)

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu (Jarmila Křenková, televize)

Ročník zavřených očí / MFF Karlovy Vary (Petra Chaloupková, report)

+ více...