Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ona je mladá čínská emigrantka, jejíž starší násilnický jihokorejský manžel zrovna zemřel po pádu ze skály. On je mladý jihokorejský detektiv, který se ke své ženě vrací jen na víkend a přes týden místo spánku sleduje podezřelé. Brzy tedy i ji. Nepůjde o nejsložitější nebo společensky nejzásadnější případ detektivovy kariéry, přesto jeho životem nejvíc otřese. Jako vždy, když se do práce zamíchají city. Detektivů překračujících ze soukromých pohnutek své pravomoci a jejich neodolatelně záhadných femme fatale zná kinematografie bezpočet, především z amerických filmů noir. Jeden takový pár tvoří hlavní hrdiny i novinky jihokorejského režiséra Pak Čchan-uka Podezřelá (v originále Heeojil gyeolsim, tj. Rozhodnutí se rozejít). Film, který aktuálně hrají tuzemská kina, patřil mezi nejchválenější na 75. Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. I devítičlenná jury v čele s Vincentem Lindonem se shodla, že lépe zrežírovaný snímek v hlavní soutěži letos nebyl.

Pak Čchan-uk vyprávění podřídil stavu svého mužského protagonisty, zdvořilého zkoumavého insomniaka fascinovaného projevy rozkladu. Především v první polovině diváka dezorientuje ostrými střihy mezi scénami, jako bych i on zažíval mikrospánky. Zájem detektiva Hae-juna o Číňanku Seo Rae je od začátku směsicí policejního instinktu a přitažlivosti. To první mu říká, že na smrti jejího manžela není něco v pořádku. To druhé, že s žádnou ženou si nebude rozumět tak jako s touto.

V Podezřelé není těžké najít paralely s Vertigem Alfreda Hitchcocka ačkoli toto srovnání novince moc neprospívá, protože oproti filmu z roku 1958 opakovaně volenému mezi nejlepší snímky historie, působí obsahově víc ploše. Hae-jun si nechce předělat Seo Rae ke svému obrazu. Žena, s níž se rok po uzavření prvního případu znovu setká, znovu za doprovodu vraždy, tu je vykreslená jako jeho spřízněná duše. Osoba podobně stíhaná smrtí, stejně fascinovaná zánikem, stejně toužící po spojení. Ovšem obdobně jako detektiv Jamese Stewarta, i Hae-jun příliš dlouho nedokáže rozpoznat, koho má vlastně před sebou a co mu ten druhý nabízí.

Mezinárodní kariéra Pak Čchan-uka začala právě v Cannes, v roce 2004, kdy tam jeho drsný thriller o pomstě Old Boy vyhrál Grand Prix. Z tváří jihokorejského filmu, k jehož boomu přispěl, vynikal jako autor nejvíce spletitých a šokujících filmů, ať už kvůli zobrazování násilí či erotiky. Dnes je Pakovi osmapadesát, zájem o rozplétání tajemství mu zůstal, jeho první film po šesti letech (během nichž se věnoval britské špionážní minisérii Malá bubenice) však víc než na explicitnost a velká překvapení láká na atmosféru, hru a precizní formu.

Oba jeho protagonisté vytvářejí svou osobnost zčásti podle fikce. Detektiv ztracený ve svých citech obdivuje svého švédského kolegu Martina Becka, který existuje pouze v románech a jejich filmových adaptacích. Enigmatická Seo Rae používá květnaté korejské výrazy naučené z filmů promítaných v televizi. Jejich osobnosti, vzájemný vztah živený nenaplněnou touhou, to, co jeden v druhém vyvolávají, tvoří skutečný příběh filmu. Samotný případ, příliš průhledný a nedůvěryhodný, je vlastně druhořadý. Proto je důležité, jak dobře funguje ona pověstná, těžko definovatelná „chemie“ mezi herci, Park Hae-ilem, který se objevil i ve filmech Pong Čun-hoa Vzpomínky na vraždu a Mutant, a Tchang Wej známou z hlavní role v thrilleru Anga Leeho Touha, opatrnost (která se kvůli filmu naučila korejsky). Proto je zásadní, jak Pak Čchan-uk tuto noirovou romanci, jejíž závěrečné, méně uspokojivé dějství se odehrává ve městě mlhy, chytře režíruje. Jak dokáže být zdrženlivý, jak naznačuje a zadržuje informace, buduje napětí, rozdmýchává emoce s využitím Páté symfonie Gustava Mahlera, jak konfrontuje postavy s nahrávkami sebe samých, a upozorňuje tak na limity i manipulaci slov.