KVIFF: Kyslík, ticho, klid
Koronavirovou pandemii máme spojenou se specifickými typy obrazů a vizuálních vzpomínek utvořených na základě nepřetržitého zpravodajského pokrytí. Mluvící hlavy politiků, doktorů a odborníků v rouškách, záběry liduprázdných ulic, shon nemocničních pracovníků navlečených do nepropustných skafandrů, vyčerpaná těla na lůžkách obložených hadičkami a blikajícími přístroji. Zpravidla jde o výjevy, které v sobě nesou jistou úzkost, paniku a strach. Dokumentární zpracování globální krize tak čelí výzvě, jak nově zobrazit něco už nesčetněkrát zaznamenaného, a navíc ten samý materiál obohatit o jiné než zcela zjevné významy. V soutěžním programu 56. ročníku festivalu v Karlových Varech se o to úspěšně pokusily dva snímky – tragikomická sonda do bulharské Okresní nemocnice (Ilian Metev, Ivan Chertov, Zlatina Teneva, 2022) a filmové leporelo Lockdown v zoo (Andreas Horvath, 2022).
První z nich nás provádí po pokojích infekčního oddělení ve zdravotnickém zařízení, které se zrovna prohýbá pod vlnou pacientů bojujících s covidem a z toho vycházejícího nedostatku zaměstnanců, lékařských potřeb i přídělů potravin. Zdánlivě bezvýchodnou situaci nicméně trio tvůrců podává překvapivě odlehčeným a nepatetickým způsobem, který se nesnaží napodobit nezaujatý pohled strohé novinařiny, ale hledá mezi holými stěnami a nemocnými a jejich ošetřovateli poutavé maličkosti, jejichž zapojením vzniká mnohem životnější a pestřejší prostředí, než jaké výjevy bílých plášťů obvykle evokují. Nemocniční personál v čele s agilním doktorem Popovem je sice vyčerpaný a částečně apatický vůči kolem probíhajícímu kolotoči dusících se případů a nedostatkových kyslíkových bomb, absolutnímu propadu předcházejí ale zautomatizovaným vyprávěním černohumorných anekdot, potahováním z cigaret a hodnocením plicní kapacity svých svěřenců.
Podobný přístup na pomezí optimismu a cynismu volí také kamera – v nejnapjatějších a pro snímané ležící nejzranitelnějších momentech odvrací zrak a dále nechává promlouvat jen všeříkající hlasy a ruchy. Neznamená to, že by odlehčovala realitu, jen se po vzoru pečujících profesionálů nevyžívá v lidském utrpení a ukazuje jen to, co určité emoce podněcuje a nikoli přímo ilustruje. Kupříkladu namísto drásavého loučení rodiny s umírající ženou štáb nestojí u jejího lože, ale zůstává na chodbě, kde tiše pozoruje instruktáž o tom, jak má její rodina při poslední návštěvě postupovat. Taktéž ostatní trýznivé připomínky závažnosti onemocnění jsou pravidelně rozmělňovány úsměvnými promluvami svérázných pacientů, kteří kameru při dlouhých chvílích využívají jako zpovědnici ve stylu reality TV, v níž vzkazují své díky pečovatelům nebo glosují bulharský naturel a tamní laxní postoj k dodržování protiepidemických opatření. Autoři tedy namísto nabízejících se drastických reálií koronavirového provozu dávají přednost rutinním záležitostem, všudypřítomné nudě a únavě, jejichž ubíjející neměnnost danou dobu výstižně upomíná.
Vlastní verzi života za covidu na festival přivezl též rakouský filmař Andreas Horvath, který se po krátkém úskoku k narativnímu filmu Lilian (2019) opět vrátil k observační dokumentaristice a zachytil výjimečně poklidné období ve vylidněné zoologické zahradě v Salzburgu. Zatímco pro lidskou populaci lockdown znamenal zákaz vycházení, z hlediska zvířecích obyvatel zoo to byl především zákaz vcházení do jejich pavilónů a příbytků. Na rozdíl od lidí zůstala zvířata zavřena na stejně omezeném prostoru, poprvé se ale zbavila vtíravých pohledů návštěvníků, pro jejichž potěšení byla uvězněna. Jediným spojením s lidským světem jsou teď anonymní a nekonkrétní ošetřovatelé, kteří se občas spíše nedopatřením mihnou v obraze, jinak se ale veškerá pozornost upíná na němé tváře a jejich miniaturní epizody. Živočichové ve výbězích poprvé přestávají být živými exponáty pro někoho a stávají se plnohodnotnými, autonomními bytostmi, jež jsou protentokrát natolik pozoruhodné, že si zaslouží být hlavními představiteli vlastního filmu. Horvath je snímá se zvědavostí a zájmem o každý potenciálně dramatický pohyb. Díky důvtipné záběrové montáži ve spojení s vycizelovaným sound designem tak z běžného stříhání lam vytváří takřka hororovou sekvenci, z lemuří výpravy za hranice ohrady zas thriller. I přes tyto temné tóny vzniká na plátně harmonický mikrokosmos zvířecí říše, který pandemie jakoby obešla a ukázala jeho soběstačnost bez lidského přičinění, zatímco člověka na oplátku postavila pozice zajatce.
Oba dokumenty sdělením přesahují formát pouhého ohlédnutí za civilizačním střetem s koronavirem a prostřednictvím pečlivého sledování izolovaného společenství a citu pro dramaturgickou skladbu předkládají svébytný interpretační rámec, skrze nějž se lze k posledním dvou letům vztahovat jakožto ke kolektivní zkušenosti. Okresní nemocnice v nich nalézá neoblomnou sílu vzájemně propojených a podporujících se individuí, Lockdown v zoo pak zpředmětňuje nepříjemnou ambivalenci karanténního odstřižení od okolí ve jménu vyššího principu.