KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

3. 7. 2022 / Petra Chaloupková
kritika

Psycholožka Kristýna má problém. Je na dně. A tak vyráží s dcerou Sárou, která jí poskytuje psychickou podporu, na ozdravný pobyt ke kartářce. Protože zkusit se má vše, po padesátce už jí navíc dochází trpělivost i čas a sama si prostě pomoct nedokáže. Jenže s těžkostmi se nepotýká jenom Kristýna, ale i všechny tři ženy (tedy Sára, věštkyně a její asistentka), které jsou její spirituální očistě přítomné. Z jednorázového karetního výkladu se tak vyklube nekonečná ezoterická seance, při níž každá z postav hledá vlastní ženskost a formuluje svoji vnitřní otázku. V odpovídání na ně zůstávají ale stejně bezradné jako samotný film A pak přišla láska...

Šimon Holý se jako mladý filmař hoden karlovarské soutěže představil již loňským celovečerním debutem Zrcadla ve tmě (2021) uvedeném v sekci Na východ od Západu. Tím rozčeřil vody české produkce pokusem o intimní vztahové drama pro mileniály a sklidil za ně poměrně pozitivní ohlasy, postavené však převážně na chvále za zvládnutí specifických produkčních podmínek (finance šly z režisérovy vlastní kapsy) a výjimečnost v kontextu lokální artové nabídky, která jako by automaticky omlouvala skutečnost, že tvůrčí ambice autora dalekosáhle překonaly jejich plytké zpracování. Přes silnou formální stránku opřenou zejména o pevnou rytmickou strukturu, jíž udržoval minimalistický hudební doprovod (který si Holý také napsal sám), snímek ale brzdily kostrbaté herecké výkony a dialogová bezobsažnost.

Dnes, o rok později a s druhým projektem na festivalu se situace převrátila – neotřepané herecké obsazení je jeho hlavní předností, zatímco cit pro tempo se spolu s hudebním konceptem absolutně vytratil a zlomil slibné premise otevřené komediálnímu i introspektivnímu pojetí vaz. Přitom se v něm několikrát naskytnou záblesky osvěžující ironie – například když Kristýna na pokraji nervového zhroucení neuroticky točí volantem, přičemž dceru na místě spolujezdce střídavě peskuje, chlácholí, omlouvá se a děkuje jí. Nebo ve chvíli, kdy kartářka na klientku chrlí černočerné soudy nad jejím milostným životem s kadencí a důrazem šamana v rituálním rauši. Tyto ojedinělé závany nadsázky jsou však zpravidla udusány sebelítostivým zvážněním, jež situacím nikdy nedovolí překlopit se od repetitivních vyčítavých konverzací o křivdách minulosti k živelným výměnám, které by absurditu probíhajícího „rodového léčení“ za šestnáct tisíc korun jakkoli reflektovaly. V této souvislosti A pak přišla láska… evokuje patetickou důvěřivost psychologického dramatu Domácí péče (Slávek Horák, 2015), s nímž sdílí flagrantní smířlivost a nekritičnost k alternativním léčebným metodám.

Hlavní role chronicky nešťastné ženy, která celý život fatalisticky čeká na tu pravou lásku, Pavle Tomicové svědčí více, než bychom mohli na základě jejích obvykle rázných a hřmotných hereckých projevů usuzovat. Ztrápené výrazy těsně před propuknutím v pláč obratně vyměňuje za nadějeplné a odhodlané pohledy, aniž by působila nedůvěryhodně nebo afektovaně. Zbytek ansámblu (Sara Venclovská, Tereza Hofová a Eliška Soukupová) pak zastává trochu nevděčnou pozici, když jim režie během dlouhých, střihem nepřerušovaných záběrů nechává volné ruce a prostor pro improvizaci. Takové scény jsou sice díky odtažité kameře Jany Hojdové obrazově vytříbené, ale dramaturgicky rozklížené, neboť z replik poukazujících na nevyřčená tajemství zbyly bez kotvy v podobě fixního scénáře pouze dokola opakované floskule.

Nelze se ubránit dojmu, že Holý nakonec natočil přesný opak toho, o co se původně pokoušel. Výběrem samotného tématu (potažmo i svojí prvotinou) projevuje nepředstíraný zájem o ženské hrdinky a jejich zkušenosti oproštěné od recyklovaných klišé. A pak přišla láska… ale protagonistky vykresluje jako věčně nespokojené a do sebe zahleděné. Jako nešťastnice neustále fňukající nad nevydařeným partnerstvím, jejichž celoživotním úspěchem a současně vrcholem emancipační linky scénáře je objetí stromu a to, když poprvé odmítnou muže, který se o ně uchází. Z příběhu o falešné víře, kvůli které se k ezoterice „ztracené duše“ upínají, se tak stal jen stejně naivní ezo film.

Zpět

Sdílet článek