Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Může osel trpět nedostatkem sebevědomí a komplexem méněcennosti? Může být zamilovaný nebo v depresi z nešťastné lásky? Dokáže soucítit a projevovat empatii s jinými zvířaty? Anebo fandit fotbalovému týmu? Takové potměšilé otázky klade v posledním filmu rozvíjejícím víc jak šest dekád dlouhou kariéru polský auteur Jerzy Skolimowski, jehož zoocentrický titul ÍÁ si z Cannes přivezl cenu poroty. Potměšilé ne proto, že by nebyly relevantní, ale proto, že od diváka kromě naprosté vážnosti a bezpředsudečnosti vyžadují především překlopení hodnotové pyramidy, na jejímž vrcholu stojí člověk.

ÍÁ je huňatý šedý oslík, který vystupuje se svojí milovanou cvičitelkou v cirkusové manéži. Ovšem jen do doby, kdy jej bojovníci za práva zvířat a změna legislativy osvobodí a vypustí ho tak na odyseu napříč současnou Evropou. Tím pro hýkavého hrdinu započne spirála mezidruhových setkání, která vedou od uvěznění k záchranné akci a do opětovného zajetí. Jednou osel mimoděk přinese štěstí okresnímu fotbalovému týmu, jen aby ho stoupenci poražených náležitě potrestali. Jindy se zas dostane k nákladu dobytka určeného ke zpracování do salámu, když ho na poslední chvíli u pumpy zachrání ztroskotaný kněz bojující se závislostí na gamblingu. Bezelstný oslík mezitím apaticky přijímá roli opomenutého outsidera, jenž není tak ušlechtile statný jako kůň nebo aspoň tak chutný či užitečný jako jiná hospodářská zvířata, a proto jen stojí žvýká a hýká a čeká na toho, kdo si ho zrovna momentálně přivlastní.

Zatímco podobně koncipovaný titul s oslem v čele A co dále, Baltazare (Robert Bresson, 1966), na nějž ÍÁ odkazuje, využíval ušatého protagonistu jako prostředek ke zkoumání lidského charakteru, Skolimowski se do zvířete snaží vcítit a zajímá ho spíš, jak asi němá tvář vnímá bytosti, které ji ustavičně někam vláčejí, zamykají a ženou. Formálně se animální percepci nejvíce přibližuje ve zvukové složce, která dialogy povoluje pouze zřídka a díky deformujícím efektům častokrát připomínají spíš hluk a šum než mluvenou řeč. Není důležitý obsah promluv, kterým osel nemůže rozumět, ale jejich intenzita, intonace, rytmus a barva. V tomto ohledu zvukového vyprávění režisér znovu navazuje na původní inspirační zdroj vyznačující se Bressonovým důsledným minimalismem a precizní ruchovou skladbou. V obrazové rovině je ale Skolimowski znatelně opulentnější – využívá točitých záběrů z dronů, takřka haptických makrodetailů nebo surreálně přebarvených sekvencí.

Tvůrce sice otevřeně mluví o tom, že se tímto dílem chtěl zastat práv zvířat a veřejně se ohradit vůči jejich chovu pro lidskou spotřebu, film samotný však nesklouzává k poučování a moralizačním soudům. Spíše vyobrazuje údajně nejvyspělejší tvory živočišné říše coby panoptikum zoufalých jedinců, kteří se lopotí za něčím bezcenným a chovají se stejně (ne-li více) neracionálně než tvorové, jimž vládnou. V některých případech je nicméně snaha o negativní vykreslení lidských postav ve vedlejších linkách natolik umíněná, že zapomíná na hlavního hrdinu a například nepochopitelně vynechává příběh jediného člověka, jenž oslíka nijak nezneužíval a vztahoval se k němu jako k sobě rovnému, kterým byla jeho majitelka v cirkusu. Civilizace každopádně protagonistovi přináší zkázu, je pro něj doslova peklem, jak dokládá hypnotická scéna, v níž vystupuje z lesa a vchází do vyprázdněného města za industriálního hřmotu pod krvavě zbarveným nebem.

Abychom zodpověděli otázky z úvodu, může-li osel prožívat podobně jako člověk – ano, může. Ve Skolimowského vizi zvířata cítí, vnímají a chápou svět stejně komplexně a intenzivně jako lidé. Záleží pouze na tom, jaké schopnosti jim dokážeme s čistým svědomím sami přiřknout. Autor nevidí dehumanizaci živých tvorů jako logický následek jejich „primitivnějších způsobů“, ale jako lidstvem vytvořený nástroj pro udržování a ospravedlnění sobecké hierarchie živých bytostí, z nichž někteří si zaslouží žít o trochu víc než jiní.