Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Obě žily v druhé polovině 19. století, skončily tragicky a historie si je pamatuje hlavně díky tomu, kdo si je vzal. Nyní se Antonína Milijuková a císařovna Alžběta potkávají na festivalu v Cannes, jako hlavní hrdinky dvou filmů o různých podobách ženské nesvobody.

O Antoníně se mluvilo hlavně na začátku festivalu, protože film Kirilla Serebrennikova Čajkovského žena zahajoval hlavní soutěž. A může se o ní mluvit ještě na jeho konci, pokud její představitelka Aljona Michajlova získá za svůj chválený výkon cenu pro nejlepší herečku. Film o Sisi Corsage od Rakušanky Marie Kreutzer soutěží v sekci Un Certain Regard, kromě své hrdinky poutá největší pozornost výkonem herečky Vicky Krieps a čeká ho pofestivalový život v distribuci mnoha zemí, včetně Česka.

Rus Serebrennikov, nově usazený ve Francii a letos poprvé osobně v Cannes po letech domácího vězení, na začátku svého filmu upozorňuje, že v 19. století žena patřila svému muži a snímek odráží tehdejší poměry. Jenže Antonína chce svému muži patřit – neštěstí jejího života leží v tom, že homosexuál Čajkovskij právě tohle odmítá. Film nikdy nevysvětlí, proč se mladá dívka s hudebním cítěním tak šíleně zamilovala do své romantické představy o slavném skladateli. Jen barvitě a s pomocí občasných fantaskních scén sugestivně zobrazujících Antoníniny vnitřní stavy vykresluje její posedlost měnící se v šílenství, v němž žena ztrácí všechno - zábrany, důstojnost, rodinu, majetek, rozum. Jediné, čeho se stále drží, je její obsesivní láska. Nic jiného jejímu životu ani nedává smysl.

Císařovna Alžběta chce naopak nezávislost na svém manželovi i jeho monarchii. Jako ženu ji nikdo nenechá mluvit do politiky, jejím úkolem je reprezentovat, tzn. být hezká a štíhlá. Corsage připomínající svým stylem nedávný horečnatý portrét princezny Diany Spencer se soustředí na necelý rok od Alžbětiných čtyřicátin, na tehdejší dobu hranici stáří, kdy císařovna začne hledat možnosti, jak alespoň povolit svůj korzet (motiv dýchání a čerstvého vzduchu se ve filmu opakuje). Příběh poněkud pomalu spěje také k čím dál častějším fantaskním anachronistickým scénám, ale optimistickým. Emancipovat se ovšem může sebestředná šlechtična pouze za cenu spoutání jiné ženy.

Canneský festival a jeho umělecký ředitel Thierry Frémaux je dlouhodobě kritizovaný za nedostatečnou podporu režisérek - v letošní hlavní soutěži jsou z 21 titulů čtyři režírované a jeden spolurežírovaný ženou. Feminismus si do programu přesto cestu nachází. I na červený koberec, který letos zatím zažil dva protesty – jeden proti sexuálnímu násilí páchanému ruskou armádou na Ukrajinkách a druhý proti vraždám žen ve Francii. Už není 19. století a ženy už nehodlají být zticha.