Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

kritika / Antonín Tesař / 6. 5. 2022

Nejdelší a nejlepší film Rjúsukeho Hamagučiho Happy Hour z roku 2015 trvá něco přes pět hodin. Přes obří stopáž to není žádná koncentrovaná slow cinema, ale vlastně ani žádná komplexní epika. Vyprávění o čtyřech kamarádkách z města Kóbe stojících na prahu středního věku s filmovým časem nakládá nezvykle uvolněně. Většina scén se nijak zásadně neliší od jiných japonských vztahových dramat, ale čas od času jako by se film „zapomněl“ u nějaké scény a věnoval jí extrémně široký prostor – ve scéně veřejného autorského čtení si vyposlechneme kompletně celou povídku, pasáž seberozvojového workshopu trvá skoro půl hodiny a téměř stejně dlouho nechává Hamaguči diváka sledovat i následující rozhovor v restauraci.

Nezvykle dlouhé přitom v jeho filmech bývají nejčastěji buď dialogové scény, ve kterých se přerývá tón konverzace či něco nečekaně odhaluje, nebo scény společenských rituálů a performancí. V Happy Hour je to například pasáž rozvodového řízení, která připomíná odosobněný výslech. V jiné scéně se hrdinky jedna druhé vzájemně představují, protože mají pocit, že teprve teď se doopravdy hlouběji poznaly. Hamaguči každé z představení prezentuje v jednom izolovaném frontálním záběru. Japonského režiséra zkrátka zajímají různé druhy performancí, ze kterých se skládá mezilidská komunikace, ať už těch improvizovaných, nebo naopak pevně konvencionalizovaných. Ostatně Happy Hour byl inspirovaný Hamagučiho hereckým workshopem, jehož účastnice a účastníci se ve filmu také přímo objevují. Už před tímto filmem režisér natočil v souvislosti s hereckým workshopem také snímek, který jde v jeho fascinaci spontaneitou a performativitou jednoznačně nejdál. Více než čtyřhodinový dokument Intimacies (2012) zachycuje nejprve zkoušky na divadelní představení a pak kompletní inscenaci samotnou. I jeho film divácky mnohem přístupnější film Asako I & II (2018) je založený na paradoxu dvou milenců hlavní hrdinky Asako, kteří fyzicky vypadají úplně stejně, ale jeden z nich je enigmatická figura úspěšného herce, zatímco druhá nijak výrazný korporátní zaměstnanec.

V roce 2021 Hamaguči uvedl dva filmy, které mnozí označují za jeho průlom do první ligy současných artových tvůrců (ve skutečnosti ovšem režisérovy filmy špičkovými světovými přehlídkami kolují přinejmenším od Happy Hour, který měl premiéru v Locarnu). Oba ale jen nově variují postupy známé z jeho starších děl. Kolo štěstěny a fantazie je povídkový film založený na extrémně dlouhých dialogových scénách, Drive My Car zase detailní studie hraní rolí.

Stejně jako nedávný snímek Leeho Chang-Donga Vzplanutí je i Drive My Car adaptací krátké povídky Harukiho Murakamiho. Na obou filmech je přitom fascinující sledovat, jak jejich vyhranění tvůrci přebírají Murakamiho příběh i poetiku a osobitě ji rozpracovávají (navíc v obou případech překonávají originál). Murakami vypráví o herci, který cestuje na představení s přidělenou řidičkou, s níž vede rozhovor o své mrtvé manželce a jejích nevěrách. Literární Drive My Car je koncentrovaná miniatura, v níž se autor vrací ke svému obsedantnímu motivu fundamentálního neporozumění mezi lidmi. Je to další z příběhů, kde si hrdinův blízký člověk vzal všechna svá tajemství do hrobu a přeživším nezbývá, než se vyrovnat s tím, že zůstanou navěky neobjasněná. Hamaguči a jeho spoluscenárista Takamasa Oe některé peripetie přebírají kompletně. U jiných mírně mění jejich souvislosti. Především ale kladou obrovský důraz na jeden detail, který Murakami naopak jen zmíní, ale téměř nerozvádí – totiž fakt, že truchlící vdovec Júsuke je divadelní herec. Zatímco Murakami prakticky celý děj čtenáře drží v autě vozícím hrdinu na představení, u Hamagučiho se mnoho zásadních věcí odehrává během zkoušek a na jevišti. Dokonce se dá říct, že film zachovává základní témata i vyznění Murakamiho textu, ale paralelně si na téměř tříhodinové ploše ohledává vlastní okruh autorských motivů.

I když se Hamaguči ve svých filmech opakovaně vrací k divadlu, snímky samotné rozhodně nejsou teatrální. Naopak, vždycky se snažil jít za slova a dramata, která z nich vyplývají, k hlubším, mimoslovným prožitkům, jež jsou také performativní, ale jinak. Seberozvojový workshop v Happy Hour je postavený na tělesných zkušenostech – vzájemnému podpírání či naslouchání zvukům útrob druhého. V Asako I & II zase budou všechny postavy, nejspíš včetně samotné hrdinky, až do konce životů bezvýsledně řešit dilema, zda Asako na jejím příteli Rjóheiovi přitahovala jeho osobnost, nebo fyzická podoba s jejím předchozím milencem Bakem.

Vyrovnat se s rolemi

Hamaguči tak dělá ze hry Antona Pavloviče Čechova Strýček Váňa, kterou Júsuke se skupinou herců nacvičuje, vztažnou soustavu pro Júsukeho příběh. Zároveň to ale není žádné velké vyprávění, v němž by se zrcadlily osudy Hamagučiho, resp. Murakamiho hrdinů. Čechovova hra tu figuruje ani ne tak jako příběh, ale spíš coby samotná textová matérie, k níž se všechny postavy, včetně těch mrtvých, vztahují každá po svém hluboce osobně. Samotný Júsuke není schopen hrát titulní roli, protože věty, které ve hře Ivan Vojnickij pronáší, promlouvají k jeho duši příliš zraňujícím způsobem. Ansámbl jeho inscenace je složený z lidí hovořících různými jazyky, včetně znakové řeči, takže jednotliví herci vzájemně nerozumí svým replikám a postavy téhle babylonské verze Váni na sebe reagují spíš prostřednictvím těla a tónu hlasu.

Největší slabinou Drive My Car je její až příliš chtěně katarzní závěr. Nicméně i ten Hamaguči odcizuje tím, že rozhřešení nad Júsukem převzaté ze závěrečné řeči Soni z Čechovovy hry neslyšíme – němá herečka ztvárňující její roli jej předvádí znakovou řečí. Vyloženě duchařskou roli pak text přebírá ve scénách, kdy Júsuke v autě poslouchá nahrávku hlasu své mrtvé manželky, který přeříkává text všech ostatních postav hry kromě samotného Váni, jehož dříve ztvárňoval on sám. Celá inscenace má navíc pod Júsukeho taktovkou být totálně podřízená tempu, které diktuje zaznamenaný hlas zemřelé herečky na magnetofonové pásce. Hamagučiho film se dá sledovat jako pozoruhodná podprahová studie hraní rolí a vypadávání z nich – ať už jsou to role společenské, nebo divadelní – ostatně ve vztahu Júsukeho k bývalému milenci jeho manželky Kódžimu se oba tyto typy rolí prolínají.

Spolu s touhle divadelní linií ale Hamaguči zvládá ze všech dosavadních adaptací jednoznačně nejlépe evokovat literární svět Harukiho Murakamiho. Je to svět všudypřítomné nedořečenosti a zvláštní, zdánlivě apaticky působící melancholie – nočního velkoměsta, dálnic, garáží, barů a ulic, zbořených chudinských barabizen za městem, zádumčivých postav s tušenými traumaty a mindráky, mysteriózních žen, které při sexu vyprávějí příběhy… Stejně jako ve svých předchozích filmech i tady si Hamaguči dává záležet s vykreslením konkrétního a autentického prostředí, kde se děj odehrává. V tomto případě je to město Hirošima, kde se děj odehrává a také tu byl natáčen. Právě tematizace samotného prostředí (už Happy Hour začíná scénou výletu lanovkou, která se prakticky celá točí kolem prostoru města Kóbe) tvoří v Hamagučiho filmech silnou protiváhu dialogovým a divadelním scénám, které se většinou odehrávají v interiérech. U Drive My Car je ale péče věnovaná tónovaní obrazu, kompozicím záběrů a vybraným lokacím dosud nejdůslednější a nejspíš právě proto působí Hamagučiho novinka mezi jeho ostatními opusy až nezvykle poeticky a múzicky.

I v Drive My Car je Hamaguči nejsilnější tam, kde vystupuje z toku vyprávění a nechává situaci vyznít na velkém prostoru. Nejsilnější jsou v jeho filmu scény, v nichž odskakuje od Murakamiho příběhu k situacím, které stojí na periferii vyprávění a v nichž ukazuje, jak se jeho hrdinové vyrovnávají se svými rolemi.

Drive My Car. Japonsko 2021. Režie: Rjúsuke Hamaguči, scénář: Rjúsuke Hamaguči, Takamasa Oe, kamera: Hidetoši Šinomija, střih: Azusa Jamazaki, hudba: Eiko Išibaši, hrají: Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Reika Kirišima, Prak Yu-Rim, Jin Dae-Yeon ad., 179 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 24. 3. 2022).

Přečteno 941x

Článek vyšel v časopise Cinepur #140, duben 2022.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Making Elvis Cool Again / Elvis

Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142

Absurdní komedie z amerického Jihu / Moudrá krev Johna Hustona

Spontánní vynalézání filmu / Šindži Sómai

Nebeský běh přes překážky o vlastní duši / Neon White

Říkanky posedlého batolete / The Baby

Archiv pohyblivého obrazu / Mimo kino

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Hlediště jsou ti druzí / Annette

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru

Losing Control / Control

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (288) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)

Cinepur #140 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #140, duben 2022

Z obsahu tištěného čísla:

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car (Antonín Tesař, kritika)

Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla (Jindřiška Bláhová, editorial)

Soustředěné pohledy do světa umění / Interpretace filmů Wese Andersona (Ondřej Pavlík, téma)

Architekt života / Jonas Mekas (Václav Maxmilián, portrét)

3D Princezna / Spencer (Petra Chaloupková, kritika)

Stopy v písku / Hrdina (Janis Prášil, kritika)

+ více...