Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

19. 4. 2022 / Ondřej Pavlík
kritika

Podle negativně laděných kritických reakcí na Francouzskou depeši Liberty, Kansas Evening Sun se Wes Anderson buď kreativně vyčerpal, nebo dočista zbláznil. Údajně se natolik zahleděl do svého značkového stylu, až zapomněl, že krasopisně vykroužená signatura nemusí být všechno. A že jsou tu také diváci, kteří by se s jeho emocionálně nedostupnými hrdiny rádi ztotožnili, zasmáli a zjihli. Nebo se alespoň dopátrali nějakého poselství, schovaného za všemi těmi nehybnými výrazy a cukrkandlovými fasádami.

Otázkou ale je, jestli místo Andersona nepřipomínají zaseknutou gramodesku spíš recenzenti, kteří jeho filmům poslední dobou beztak nemohou přijít na chuť a vyčítají mu stále totéž: neživotnost postav, samoúčelné estétství, otravné hračičkářství a neúnosné sebevykrádání. Pravdou je, že Francouzská depeše v mnoha ohledech skutečně je nejvíc andersonovským filmem Wese Andersona. To ale neznamená, že je několikrát přeceděným recyklátem jeho minulých snímků či samolibou přehrávkou největších hitů. Přesnější by bylo říct, že režisér zde ve svém autorském maximalismu zachází dosud vůbec nejdál a dává tak vznikout radikálnímu chef d’oeuvre, jenž mimochodem patří mezi jeho nejlepší a nejodvážnější díla.

Vzdálit se představám o vyprávění

Andersonovy filmy se postupem doby čím dál více vzdalují od konvenčních představ o vyprávění příběhů. Blíží se zpola fantazijním světům, jejichž geografie je bohatá na četné prolákliny a malebná zákoutí. Jejich sledování, nebo spíše navštěvování, proto tolik nepředpokládá publikum prahnoucí po vtahujících lidských dramatech, jako nadšence do fikčního zeměpisu ochotné zdolávat členitý reliéf, prohledávat škvíry ve zdech a objevovat nové živočišné druhy, třeba i opakovaně. A nemusí hned jít o hon na jaguářího žraloka, vzácný úlovek z Života pod vodou.

Francouzská depeše je v této světotvorbě z Andersonových snímků vůbec nejkošatější. Využívá antologický formát filmu-magazínu k tomu, aby v jednotlivých povídkách-reportážích rozkreslila hned několik ostrůvků. Jejich souřadnice se sice svorně rozbíhají z městečka Ennui-sur-blasé, kde také sídlí redakce smyšleného časopisu, ale až na sporadické překryvy tvoří soběstačné celky: exkurzi do světa avantgardního umění s nepravděpodobným původem v místní věznici, ponor do revolucionářských výbojů na vysokoškolské půdě, výlet do policejní kulinářské svatyně opepřený o šarvátku s lokálními gangstery. Výsledné soustroví tak představuje Andersonův nejhustěji osídlený počin, který zásadně testuje diváckou ochotu vydávat se na průzkumnou výpravu neznámým terénem zas a znova.

Francouzská depeše se proto otevírá našemu skutečnému zájmu a potenciálnímu obdivu tehdy, když se odhodláme všímavě mapovat její území na trase Ennui-Kansas. Zkoumat, jak každý z novinových článků-světadílů buduje prostor a vztahy mezi lidskými bytostmi, předměty a místy. Jak se v Betonovém mistrovském díle proměňuje vězeňská zeď v monumentální abstraktní fresku a kolomaz, vejce v prášku a další ‚nalezené materiály‘ se stávají malířskými barvami. Jak v Revizi manifestu příběh dezertujícího studenta-vojáka Mitch Mitche cestuje z Francie až na prkna kansaského divadla, zatímco vzpomínky na věkově nevyvážený románek mezi reportérkou Lucindou a junáckým revolucionářem prorůstají do psaných vzkazů skrze dříve nasáté vůně, chutě a pachy. Jak se v Soukromé jídelně policejního komisaře transformují exkluzivní jídla, nápaditě vařená z lokálních surovin, v posilňující pokrmy, jedovaté zbraně a nakonec v záminku solitérních outsiderů pro trávení času ve společnosti.

Jsou to všechno spojitosti, jež jsou zároveň estetické i materiální, intimní i profesní, poetické i politické. Jednotlivé domény ve Francouzské depeši neexistují odděleně, ale naopak se neustále prostupují a vzájemně kontaminují. Freska se do americké galerie přesouvá včetně vězeňských radiátorů. Kulinářské pochoutky kuchaře Nescaffiera jsou vedle své praktické funkce i uměleckými díly s jedinečnou chutí. Umělecká tvorba je zde ještě více než v jiných Andersonových filmech záležitostí bytostně nečistou, pramenící z nepřeberného množství vlivů a obklopenou přidruženými věcmi: plakáty, sítí obchodníků a mecenášů, reklamními předměty, odbornými pojednáními, mytizujícími historkami. Anderson, ač sám moderní auteur, neportrétuje umění puristicky a esencialisticky, jako otisk autorovy osobnosti či jako mystický, nepojmenovatelný proces. Naopak se pokouší vytrasovat, čím je svět umění spolutvořený a co do něj vstupuje a zasahuje.

Totéž nakonec platí také pro hlavní téma Francouzské depeše: novinařinu. Andersonův milostný dopis, nepřímo věnovaný reportérům magazínu New Yorker, se na první pohled může zdát jako další režisérovo zbytečně romantizující gesto, nostalgicky zahleděné do časů bez sociálních sítí, fake news a jakékoli stopy digitálu. Ve skutečnosti ale na žurnalistiku nahlíží střízlivěji než většina amerických filmů, v nichž stateční investigativci obvykle vystupují jako zachránci demokracie. Francouzská depeše přiznává, že novináři si do práce zatahují soukromé pohnutky, že nejsou neomylní a že mají nejrůznější vrtochy. Žurnalistická neutralita je zde nenaplnitelným ideálem, ovšem to není nutně špatně. Hodnota reportážní publicistiky dle filmu spočívá v tom, co všechno zahrnuje a přivádí k sobě. Osobní hledisko pisatele, jeho zážitky, vzpomínky a zkušenosti, editorské připomínky šéfredaktora, hromady toustů snězené během psaní, služební cesty do drahých přímořských hotelů a samozřejmě veškerá zprostředkovaná svědectví, zachycené reálie a výpovědi.

Pokud je tedy Francouzská depeše nejvíce andersonovským filmem Wese Andersona, pak proto, že všechny typické rysy vrší na sebe v dosud největší koncentraci a intenzitě. Přebírá formát výročního čísla titulního magazínu a konstruuje jej jako sérii hned několika náhledů do spletitých světů. A v tomto duchu také vyzdvihuje novináře nikoli za hrdinnou snahu odhalovat pravdu, ale za schopnost spřádat pravdu z vláken a trsů reálií, přibarvených skutečností a fabulací. Za schopnost tvořit další světy.

Zpět

Sdílet článek