V opojení detailem / Kde nechal Wes Anderson své hrdiny?

Málokterý ze současných filmařů přetváří svou posedlost detaily do tak vypiplaných kompozic jako Wes Anderson. Po většinu kariéry však činil jednu podstatnou věc, díky níž se z umělce neproměnil spíše v zapáleného badatele. Do svých obydlí umisťoval hrdiny dost živé, a především dost smutné na to, aby byli jen hračkami v jeho rukou či poslušnými obyvateli těchto barevně promyšlených terárií. Jeho poslední filmy ale spolu se zesíleným důrazem na precizní stylizaci naznačují i ztrátu takových protagonistů.

Pod nánosem barev

Hrdinové snímků Wese Andersona jsou prakticky vždy outsideři. I když často nikoli kvůli své neprůbojné povaze. Životy excentrických, bohatých nebo silně inteligentních podivínů sleduje Anderson jako sbírku dobrodružných či obskurních eskapád, které však navzdory poťouchlému humoru a barvami hýřícím prostředím nespějí k radosti, ale spíše k melancholii. Právě toto napětí a kontrasty vždy držely Andersonovy snímky „nad vodou“, když přišlo na obvinění, že jejich režisér je jen „hračička“ a manýrista. 

Jeho filmy od prvních záběrů nastavují zřetelnou barevnou paletu, většinou s využitím základních barev, převážně červené a žluté. Je to vidět už ve formálně ještě poměrně uměřeném debutu Grázlové...