Pastelová nostalgie z Murakamiho jazzového baru
Život spisovatele Haruki Murakamiho byl odjakživa spjatý s hudbou. Díky vlivu beat generation poslouchal západní jazz už během vyrůstání v rodném Kjótu, při studiích v Tokiu pracoval v obchodě s deskami a po dokončení univerzity se nějakou dobu pokoušel provozovat jazzový bar s živou hudbou. Při dokreslování typicky melancholické nálady ve svých knihách často zmiňuje konkrétní skladby, které jeho postavy v dané scéně poslouchají. I jeho nejslavnější kniha Norské dřevo je pojmenovaná podle písně od Beatles.
Podle skladby Beatles se jmenuje i povídka Drive My Car, na jejíž motivy natočil režisér Rjúsuke Hamaguči tříhodinový film. Jako autorku hudby k intimnímu snímku o slavném divadelním herci a jeho řidičce si vybral japonskou skladatelku, experimentátorku a písničkářku EikoIšibaši– a v téhle volbě jako by se kruh uzavřel. Její přístup v sobě totiž spojuje všechno to, co má rád sám Murakami: introspektivní nostalgii, silné melodie, zároveň ale i hudební odvahu, zálibu v tajemství a ochotu pouštět se do volné improvizace.
Soundtrack k filmu Drive My Car (v české distribuci Drajvmaj kár) cíleně manipuluje s představou posluchače o čase: jemný melodický jazz, který může svou...