Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Lotyši by Zemana vyhnali / Rozhovor s Viestursem Kairišsem

Lotyši by Zemana vyhnali / Rozhovor s Viestursem Kairišsem

rozhovor / Tomáš Pilát / 10. 4. 2022

Lotyšský režisér Viesturs Kairišs je mnohostranným umělcem. Vystudoval divadelní a filmovou režii, šéfuje velkému divadlu, režíruje činohru i operu a točí filmy. Co se týče filmu, prošel kvalitativním vývojem. Ve svých prvních snímcích vidí chyby mládí, svůj osobitý filmový jazyk, jak říká, našel až u filmu Sibiřské deníky (2016). O čtyři roky později měl premiéru jeho další snímek, který zaznamenává tragické moderní dějiny Lotyšska – Město na řece. Po uvedení na festivalu Dny evropského filmu se právě dostává i do českých kin.

O traumatech minulosti, alespoň ve státech bývalého sovětského bloku, točí často spíše mladí tvůrci a režiséři středního věku, než ti ostřílení a renomovaní. Jednou z mála výjimek byl polský režisér Andrzej Wajda. V době premiéry Sibiřských deníků vám bylo pětačtyřicet…

Je to tak. Zrovna filmy Andrzeje Wajdy jsem pečlivě studoval. Zajímalo mě, jak s historickými traumaty pracuje. I pro mě, protože pocházím z Lotyšska, jsou tato témata velice důležitá. Pětadvacet let po kolapsu Sovětského svazu se v Lotyšsku zabýváme nejen tím, jaká byla naše historie, ale taky tím, co je pro nás jako pro národ důležité – jaké je naše geopolitické místo, kým jsme, na čem je náš národ založen. V Lotyšsku jsou tyto úvahy živé. Stále ještě žijí pamětníci éry Sovětského svazu. Existuje také nějaká kolektivní paměť, ale rozhodně si uvědomujeme, že dějiny neskončily. Cítili jsme to už před konfliktem na Ukrajině A o to více si to uvědomujeme nyní. Pro Lotyše je velice důležitá svoboda, ale neustále jsme cítili a cítíme velký tlak z Ruska.

Město na řece mělo premiéru před dvěma roky a zaobírá se obdobím těsně před druhou světovou válkou, během ní a bezprostředně po ní, ale ve světle současného dění na Ukrajině je až mrazivě aktuální. Když člověk slyší věty typu „Rusové mají hodně letadel“, nebo vidí transporty, kterými Sověti odvážejí Lotyše do gulagů, skutečně běhá mráz po zádech…

Pro film je to dobré, ale jinak to je smutná skutečnost. Poměrně často jezdím do České republiky a divím se, jak je po vaší zkušenosti s rokem 1968 možné, že máte prezidenta, který se přátelí s Vladimirem Putinem. Pořád se ptám: jak je to možné? Copak si ti to ti lidé nepamatují? My se v Lotyšsku se sovětskou okupací stále vyrovnáváme. Situace není úplně jednoduchá, protože vzhledem k tomu, že nás SSSR okupoval se k nám přistěhovala i spousta Rusů. V Rize máme takovou pátou putinovskou kolonu, která ho stále podporuje. Myslím, že jenom nějakých pětadvacet procent Rusů žijících v Lotyšsku je na ukrajinské straně. Ostatní se nevyjadřují nebo různě lavírují. Je těžké zajistit politickou integraci takové menšiny, pokud sousední země bojuje proti vám a pokud podporuje okupaci jiných zemí.

Lotyši jsou v tomhle jednotní?

Poslední události řadě lidí v Lotyšsku otevřely oči. Uvědomují si, jaké Rusko je, a že je třeba se od něj jakýmkoliv způsobem odstřihnout. Osobně jsem vždycky cítil, že Putin má v plánu obsadit i celé Pobaltí, byť o Ukrajinu mu jde ještě víc – tam jsou důležité body: Kyjev, a svatá místa pravoslaví. Kdybychom ale v Lotyšsku měli někoho takového, jako je prezident Zeman, Lotyši by ho vyhnali.

Daří se Lotyšsku ono odstřihávání se od Ruska?

Daří. Lotyšsko se neustále mění k lepšímu a kontakty s Ruskem skutečně odstřihává. Aspoň se o to snaží. Rusko si to dobře uvědomuje, a zřejmě i proto cítí, že musí nějak jednat. To všechno se pak odráží i v mých filmech. Když jsme točili Sibiřské deníky, promítala se do toho první válka na Ukrajině. Teď, když se hraje Město na řece, je opět válka. Válka – to pro nás nejsou dějiny, ale současnost.

Ve filmu Město na řece pracujete s několika symboly: řekou, která tvoří hranici mezi tvrdou realitou a nadějí, lodí coby mostem k oné naději, výměnou a pohřbíváním bust vládců, kostelem, který v závěru filmu zničí Rusové, přemalováváním cedulí s názvy ulic a měst. Tohle všechno se jistě dělo, a nejen v Lotyšsku.

Film se pochopitelně zabývá dějinnými tématy, ale pro mě je důležitá i filmová řeč. Netočím pouze narativ, ale usiluji i o metafyzickou rovinu. Tak je tomu i u tohoto filmu. Naše městečko u řeky může symbolizovat svět nebo přímo celý vesmír. Zmíněná řeka symbolizuje i plynutí času. Je neustále proměnlivá, nikdy není stejná. Všechno, ať už to špatné nebo dobré, mizí a něco nového přichází. A ta voda opravdu tvoří hranici mezi světy.

Dalším důležitým symbolem filmu je barva. Jednak ve vaší filmové řeči, dáváte si záležet na přesné historické barevnosti, jednak ve vyprávění, kdy cedule v různých režimech mají i různá zbarvení.

Když jsem si dělal rešerše, přišlo mi skoro směšné, že se proti diktatuře bojuje třeba i změnou barvy cedule. Ale směšné to není. Vidíme to i dnes, kdy je barva znovu důležitým symbolem. Proti okupační armádě a okupačnímu režimu na Ukrajině se bojuje i tím, že se změní barva na ruské vlajce. I takhle může probíhat boj proti okupační moci. Pro tamní lidi je to nesmírně významný symbol.

Váš film ukazuje i to, jak se různé režimy staví ke kultuře a jak zmermomocňují. Občas to může vypadat trochu komicky, ale v zásadě je to smutné.

Vždy se snažím o filosofickou rovinu, ale současně ve filmu vidím i humor. A k těm proměnám kultury. Různé režimy ji skutečně prezentují jinak, a pravidelně se to střídá podle toho, kdo je zrovna u moci. My jsme tu za války a po ní měli Sověty, pak svobodné Lotyšsko, vstup do Evropské unie – a to všechno přinášelo různé změny. Přitom jsme se sami snažili pochopit, jak Evropská unie funguje. Ale mění se i Evropa – donedávna jsme si neuvědomovali, jak je naše společnost křehká. A pak jsou tu takové jevy, jako Brexit. Před pár lety možná vypadal jako tragédie, ale dnes se mi zdá, že je to vlastně v kontextu současného dění dobrá věc. Británie stojí mimo Unii, o to hlasitěji zaznívá její hlas ve válce na Ukrajině, a já jsem rád, že tomu tak je. Kdyby zůstala v EU, bylo by to pro nás horší. Co mě zajímá, je prolínání historie se životem, historie s kulturou, a kultury se životem. Vzájemně se to všechno hodně silně ovlivňuje.

V Městě na řece se mluví latgalsky. Jak se liší latgalština od lotyštiny?

Mezi latgalštinou a lotyštinou je asi takový rozdíl, jako mezi ukrajinštinou a ruštinou. Pocházím z toho kousku Lotyšska, kde je tahle řeč doma. Jsem taky jedním z aktivistů, kteří se za tuto řeč a tuto kulturu berou. Pro Lotyše je poměrně snadné tomuto jazyku rozumět, však Ukrajinci s Rusi si taky víceméně rozumí, tedy co se řeči týče. Ale stejně jako Rusové přehlížejí Ukrajince, ukrajinskou kulturu a ukrajinštinu, přichází podobná arogance od lotyštiny vůči latgalštině. Samozřejmě jsme jeden národ, ale máme dva jazyky. Latgalština přitom není jenom mluvená řeč, ale má i písemnou formu, a je starší než lotyšština.

A stojí i na trochu jiných základech.

Ano, promítají se do ní jiné vlivy. Vychází z katolické strany hodně ovlivněné Polskem, a tedy i polštinou a slovanskými jazyky. Lotyština naproti tomu byla ovlivněna především němčinou.

Nebylo by – kvůli státní podpoře a distribuci v Lotyšsku – jednodušší natočit film v Lotyšštině?

To jsem nechtěl. Pro mě je latgalština důležitá i jako filmová řeč. Když slyšíte ve filmu někoho mluvit latgalsky, automaticky to celé berete jinak, než kdyby mluvil lotyšsky. Okamžitě si ty lidi někam konkrétně zařadíte – třeba jako když se díváte na gruzínský film, kde se mluví gruzínsky. Filmu to dává jasný tón. Město na řece je teprve druhý film v historii kinematografie natočený latgalsky.

Pocházíte z území, kde se latgalsky mluví, tedy z východního Lotyšska. Jak složité bylo vpravit se do reálií doby od konce třicátých do poloviny čtyřicátých let minulého století? Jak těžce se třeba hledalo ono malé město, ve kterém se odehrává většina děje?

Velice těžce. Nakonec jsme museli zvolit kombinaci pěti nebo šesti měst a míst, kde jsme točili. Z každého jsme si vzali něco. Inspirovali jsme se taky poetikou děl malíře Marca Chagalla, který žil v Bělorusku, ve městě Vitebsk, které leží jenom asi tři sta kilometrů od latgalské oblasti Lotyšska. Navíc náš hlavní hrdina je mladý muž s výtvarnými ambicemi. Živí se ale přemalováváním cedulí, o kterých jsme mluvili. Ve volných chvílích ovšem maluje. Třeba své osudové ženy nebo otce jedné z nich, židovského obchodníka. Tenhle obraz má ve filmu důležitou roli, a je vlastně taky symbolem.

Zajímavě a nepřehlédnutelně, tedy spíš nepřeslechnutelně, pracujete ve filmu s hudbou. Zní tu lidová hudba, důležitý je klezmer, kterým podbarvujete zásadní scény, a jehož nálada jde často proti náladě děje. A zní tu i scénická hudba.

V latgalské oblasti Lotyšska byli vždycky důležitým etnikem Židé. Většina obyvatelstva v kulturním mixu byla židovská. Nejsem žádný příznivec etnické hudby, ale líbila se mi její živost a spontánnost. Chtěl jsem dát do kontrastu její bláznivý rytmus s válkou a tragickými událostmi. Cítil jsem, že v šílené době války drží právě muzika svět nad vodou. Latgalská hudba tu tedy má zásadní roli. Já sám jí říkám latgalský klezmer, protože vlivy, které ji utvářely, se v ní propojují, rozhodně se nedají úplně oddělit. Zní tu i moderní monochromatická východoevropská hudba, které říkám depresivní, a jsou tu i skladby lotyšské skladatelky Justy Janulyte.

Město na řece vzniklo s českou koprodukční účastí. Co vám přinesla?

Jde o druhý film, na kterém spolupracuji s českou stranou, ostatně bez koprodukce by to v Lotyšsku ani nešlo. Spolupráce s Českou republikou mě nesmírně těší. Vzájemně si rozumíme – Lotyši rozumí Čechům a obráceně. V zahraničí hledám to, co v Lotyšsku úplně nemáme, například kvalitní obrazovou a zvukovou postprodukci. Náš technik do Prahy často jezdí i kvůli jiným projektům třeba do studia Sleepwalker. Když jsem točil Město na řece, hodně jsem se zabýval českou novou vlnou, a díval se na Menzelovy a Formanovy filmy, zejména na Ostře sledované vlaky. Využívá neherce, a mě zajímá i typický kontrast temného příběhu a humoru. Znám filmy Věry Chytilové, Jana Němce a několika dalších, a těžím z nich. A současně třeba i z děl gruzínského režiséra Otara Iosselianiho nebo z italského neorealismu. To jsou moje inspirační zdroje.

Promítnou se i do vašeho příštího filmu?

Promítnou. Jmenuje se Leden, a odehrává se v Lotyšsku v roce 1991. Ukazuje různé formy boje za nezávislost země a to, jak se k tomuto boji stavěli mladí lidé. Mně tehdy bylo devatenáct, takže je to snímek postavený hodně na mých osobních vzpomínkách. A zase politické téma – získávání nezávislosti Lotyšska po letech okupace Sovětským svazem. Co se týče koprodukce, spolupracuji tentokrát s Polskem a Litvou, takže zůstávám v regionu.

Přečteno 964x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Lotyši by Zemana vyhnali / Rozhovor s Viestursem Kairišsem

Pohyb na tenkém ledě / Rozhovor s Karolínou Davidovou, Kamilou Dohnalovou a Martinem Vandasem

Bruno Dumont / Překračovat realitu

Vzdálená síla kinematografie / Komentovaný rozhovor s Leosem Caraxem

Nástrahy Disneyho zvířátek / Rozhovor s Rebeccou Stanton

Krimi jako příslib naděje / Rozhovor s kreativním producentem Michalem Reitlerem

#Hongkong Films Matter / Dvakrát o budoucnosti Hongkongu a tamní kinematografie v době...


DALŠÍ Z RUBRIKY

Making Elvis Cool Again / Elvis

Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142

Absurdní komedie z amerického Jihu / Moudrá krev Johna Hustona

Spontánní vynalézání filmu / Šindži Sómai

Nebeský běh přes překážky o vlastní duši / Neon White

Říkanky posedlého batolete / The Baby

Archiv pohyblivého obrazu / Mimo kino

Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (288) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)