Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství

Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství

kritika / portrét / Martin Svoboda / 28. 3. 2022

Kenneth Branagh je zvláštní filmař. To lze poznat už podle toho, že jeho filmografie zahrnuje úchvatnou čtyřhodinovou elitářskou monstrozitu „nejhamletovštějšího Hamleta“, ale i prototyp mainstreamové zábavy, marvelovského Thora. Po vzoru Drákuly Francise Forda Coppoly se pokusil modernizovat Frankensteinovo monstrum. Po vzoru Lvího krále pak disneyovskou Popelku. Muž, jenž rád sám sebe staví do rolí větších než život, zároveň ztvárnil záměrně trapnou postavičku v druhém dílu Harryho Pottera. Kenneth Branagh si rád vyzkouší všechno. Drží prst na tepu doby a reaguje… přiměřeně.

Za svou kariéru byl Kenneth Branagh nominován na osm Oscarů v sedmi odlišných kategoriích. Až letos ale sošku dostal za nejlepší scénář k filmu Belfast. Což možná souvisí i s tím, že jeho filmy se sice těší divácké oblibě, ale málokdo by jej označil za svého „nejoblíbenějšího filmaře“ nebo současného „zásadního tvůrce“. Branagh si vybudoval pozici člověka, který víceméně vždy odvede dobrou práci, tak dobrou, jak jen jde rozumně očekávat. Jenže není umění nejvíc vzrušující ve chvíli, kdy našim předpokladům vzdoruje a míří tam, kam nás naše vlastní fantazie nepustila? Tuto vlastnost však tvorba Kenetha Branagha, jinak také prezidenta Královské herecké společnosti, nikdy neměla. Branagh je pevná skála „poctivé filmařiny“.

V rozmezí několika měsíců (byť různých sezón) byly uvedeny do českých kin hned dva jeho filmy. Konec roku 2021 patřil snímku Belfast, intimnímu černobílému semiautobiografickému pohledu do Branaghova dětství v severoirském hlavním městě během začátků „The Troubles“. Někteří snímku nepřekvapivě vytýkají nádech vábničky na filmové ceny, jinak se ale Branagh dočkal solidního přijetí.

Smrt v Belfastu

Na začátku roku 2022 pak byl konečně z pandemického trezoru vypuštěn opulentní blockbuster Smrt na Nilu, pokračování Branaghovy nečekaně úspěšné Vraždy v Orient expresu. Krom samotného koronaviru stálo dlouho dokončenému filmu v cestě do kin i pohlcení studia Fox společností Disney, jež zastavilo plán na rozjetí dlouhé filmové série. Nepomohla ani řada skandálů obsazených celebrit, především Armieho Hammera, v jejichž důsledku studio váhalo, jak a zdali vůbec film důsledněji propagovat. Nakonec byla Smrt na Nilu jako dávno vystydlý brambor uvedena během Superbowl víkendu, jednoho z nejprokletějších možných slotů pro filmové premiéry na americkém trhu. Snímek byl tedy vědomě určen pro komerční odstřel. Přestože v rámci tohoto uvedení a post-pandemické krize vykázal tak vysoké tržby, jak jen se dalo s realistickým optimismem očekávat, hit ze snímku není a být nemůže. Přijetí je u širšího publika vlažnější než v případě Belfastu.

Těžko tedy hádat, jestli Branagh poslední měsíce zažíval coby horký kandidát na Oscara intenzivněji období kariérního vrcholu, nebo stagnace v důsledku pohřbené filmové série, která měla hypoteticky šanci na kasovní úspěch, ale studiu se zkrátka nevešla do harmonogramu. Je zajímavé, že pozice „muže, který točí poctivé filmy“ ho přivedla, kde je. A že Belfast i Smrt na Nilu jsou poctivé filmy! Víc než poctivé, koketují s dokonalostí – a svým způsobem o koketování s dokonalostí také pojednávají. Jsou o neschopnosti udržet si svůj dokonalý domov, o neschopnosti udržet dokonalou vizi světa. Ve Vraždě v Orient expresu vysvětluje detektiv Hercule Poirot, samozřejmě ústy Kennetha Branagha, že jeho dar a prokletí je vidět svět takový, jaký by měl být. Každý výkyv pak na něj hlasitě křičí, proto je tak dokonalým detektivem a tak nedokonalou lidskou bytostí.

Hercule Poirot se na konci netradiční cesty vlakem naučil, že dokonalý svět je utopie, o kterou někdy není na místě usilovat. Jestli si tutéž lekci odnesl Branagh, však není úplně jasné. Oba jeho nové filmy jsou opět absolutním naplněním zvoleného formátu, kdy Branagh zjevně dobře chápe, proč jsou úspěšné černobílé filmy velkých režisérů vracející se do jejich dětství a sledující naivníma očima turbulentní historické události. A stejně tak chápe, co je tak vzrušujícího na klasickém „whodunitu“ Agathy Christie zasazeném do exotického orientálního prostředí, rozumně obohaceného o moderní kontext. Belfast a Smrt na Nilu jsou filmy do té míry „jako ze škatulky“, že ani excentrický belgický detektiv by na nich nenašel objektivní kaz.

Srovnávat oba snímky je nakonec snadnější, než se zdá. Branagh sice nemá napříč svou tvorbou snadno rozlišitelný rukopis. Jeho tendence „naplnit formát“ je ale konstantní. (Totéž platí o kameře Harise Zambarloukose, s nímž Branagh pracuje pravidelně od roku 2006 – opulentní katalogové obrazy Smrti na Nilu a studie černobílých detailů jsou vizuálně „jiné“, spojuje je však ambice maximálně zužitkovat zvolený rámec.) Belfast je ultimátní autobiografický film, Smrt na Nilu je ultimátní detektivka ze staré školy. Jack Ryan byl ultimátní akční thriller a Hamlet byl tak moc Hamlet, že Shakespeare osobně by to považoval za příliš mnoho Hamleta. Svým způsobem právě v tom spočívá kouzlo Branaghovy tvorby. Jeho rozsah je imponující stejně jako jeho ochota jít na doraz. Stále platí, že žádný z těchto filmů nemá tendenci žánry posouvat. Spíš jako by chtěly být manifestací existujícího ideálu. Proto Branaghovy filmy stále působí odděleně a uzavřeně, jako modernisticky ucelené dílo, které nemá potřebu na nic explicitně odkazovat. Nedělá dekonstrukce, nezaplňuje filmy popkulturními odkazy. Každý jeho film je samostatným objektem.

Jak se točí opravdovost?

Při snaze typické pro pravidelnější diváky vnímat tvůrčí dráhu režiséra jako kontinuální pás sebevyjádření se situace poněkud komplikuje. Především pro Belfast, z nějž by tak moc chtěl a potřeboval mít bezelstnou výpověď. Filmař s renomé Kennetha Branagha má nevyhnutelně problém, když nás má najednou po letech točení době a trendům poplatných ideálních filmů přesvědčit, že natočil film bezelstný, malý, opravdový. Branagh je tvůrce dosahující formální dokonalosti. Jenže to není kvalita, kterou si spojujeme s intimními autobiografiemi. Jak nás ve své pozici může přesvědčit o věcech jako „opravdovost“?

Snadno se řekne, že je na místě opustit autorskou fetiš a přestat žít v šedesátých letech. Niterné autorské filmy jsou možná iluze, jenže Belfast platnost této iluze tak trochu předpokládá. Proč bychom ostatně chtěli vidět takový film, kdyby nebyl upřímnou zpovědí autora? Co měl tedy Branagh udělat, aby nás přesvědčil, že takový Belfast je? Zdá se, že učinil každé správné rozhodnutí. Jenže to on dělá vždy. Měl tedy udělat méně správných rozhodnutí?

Smrt na Nilu to má v mnoha ohledech jednodušší – jde o film odevzdaný ideji, že Hercule Poirot a klasická detektivka mohou být ošetřeny stejným způsobem, s nímž se dnes setkávají komiksová hrdinové, což z principu deklaruje „umělost“ velkolepé filmové zábavy. Právě proto, že tu od Branagha nikdo neočekává odkrytí jeho nitra, je pak navíc každé takové gesto působivější a přesvědčivější. A zdá se, že Branagh ústy arogantního belgického detektiva občas mluví sám o sobě. Což by i vysvětlovalo, proč výrazně utlumil detektivův excentrismus a soustředí se spíš na témata narcisismu, arogance a člověka zatíženého touhou po dokonalosti.

Se Smrtí na Nilu je občas spojován jiný prokletý pojem: neoriginalita. Popřípadě zdlouhavost první hodiny stopáže, kdy sledujeme vykreslování postav, prostředí a zvolených témat. První spáchaný zločin je odkládán tak dlouho, jak jen je možné. U takových výtek je ale snadnější poukázat na to, že na film kladou nároky „originality“ a „svižnosti“, které se přitom zjevně nepokouší plnit. Nedochází tu k žádnému paradoxu ani protimluvu – Smrt na Nilu je taková, jaká chce být, takže ber, nebo nech být.

Jenže co Belfast? Je kruté říct, že možnost natočit uvěřitelný intimní film z vlastního dětství je Branaghovi zkrátka upřena? Přesnější je asi říct, že zážitek z Belfastu je upřen divákům, kteří si nedokážou nepoložit některé otázky. Je snadnější a pro zkušenějšího diváka přirozené oprostit se od požadavků na vágní „originalitu“ a „svižnost“ a ocenit hru Smrti na Nilu s žánrem a kanonickou předlohou. Ocenění Belfastu je možná přirozené pro publikum, jež empaticky vstupuje do příběhu a zneviditelňuje filmové médium. V ideálním případě nezná Kennetha Branagha a není zatíženo očekáváními spojenými s jeho personou.

Taková spekulace je samozřejmě do značné míry projekcí vlastních diváckých tendencí. Autor textu si užil opulentní žánrovou podívanou Smrti na Nilu a bez zájmu přečkal Belfast. Nepřišel zkrátka na to, jak proniknout do filmu, který potřebuje ideu autora, ale čím víc Branagha známe a vkládáme do svých úvah, tím míň může „černobílý film z dětství“ evokovat kýžené emoce upřímnosti a intimity. Smrt na Nilu je oproti tomu exhibicí, kde do sebe vše zapadá. Přestože oba filmy lze číst jako důsledek stejné tvůrčí tendence, výsledek by se nemohl lišit víc. Text se možná proměnil v souboj principů a podceňuje hodnotu individuálních tvůrčích řešení, jimž se nevěnuje. Pokud ale podobné úvahy někdy rozvádět, tak u tvorby Kennetha Branagha, k jehož přístupu rozkročenému mezi žánry a formální se těžko hledá paralela.

Belfast . UK 2021. Režie a scénář Kenneth Branagh, kamera: Haris Zambarloukos, střih: Úna Ní Dhonghaíle, hudba: Van Morrison, hrají:Caitríona Balfe, Judi Dench, Jamie Dornan, Ciarán Hinds, Colin Morgan ad., 97 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 24. 2. 2022)

Smrt na Nilu (Death on the Nile). Režie: Kenneth Branagh, scénář: Michael Green, kamera: Haris Zambarloukos, střih: Úna Ní Dhonghaíle, hudba: Patrick Doyle, hrají: Tom Bateman, Annette Bening, Kenneth Branagh, Russell Brand, Ali Fazal ad., 127 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 10. 2. 2022)

Přečteno 1224x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.8 /8

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #143

#143

říjen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

Strukturovaná polysémie nejen pro ten dnešní den / Nový a Gott

Když Jimmy potkal Kim / Volejte Saulovi

Samy nocí tmou / Světlonoc

Making Elvis Cool Again / Elvis

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island


DALŠÍ Z RUBRIKY portrét

Nuri Bilge Ceylan / Krajina v polospánku

Na hraně reality / Animace Ariho Folmana

Lucifer Valentine - V útrobách vomit gore

Takaši Miike / Autor bez domova

Filmy Hirokazu Koreedy / Mezi Ozuem a dokumentem

Andrea Arnold / Anatomie ztráty

Quentin Tarantino, Nespoutaný Django a italský western

Wes Anderson / Melancholik v hračkářství


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Komrzý – Bojar: Je hezké, že si pořád ještě nerozumíme

Záhada výchovy / Každá minuta života

Proč se nepochlubit / FAMUFEST

Smysl života a to, co chceme / Smysl života

Žalovat se nemá / Žaluji!


RUBRIKY

anketa (31) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (118) / fenomén (83) / festival (116) / flashback (16) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (15) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1109) / mimo kino (191) / novinka (824) / pojem (36) / portrét (51) / profil (100) / reflexe (27) / report (149) / rozhovor (185) / scénář (4) / soundtrack (87) / téma (1025) / televize (134) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (173)