Současná česká animace po velkém nadechnutí

9. 3. 2022 / Lukáš Skupa
téma

Souhrnný text o domácí animaci jsme v Cinepuru naposledy publikovali v roce 2017 v tématu České filmové obrození?. V článku nazvaném „Před hlubokým nadechnutím“ se psalo o nadějných vizích a talentech, ale i o ne zcela využitém potenciálu mladých animátorů. Zatímco před pěti lety to na obrození prozatím nevypadalo, dnes je evidentní, že vývoj v animaci (na rozdíl od hrané tvorby) neustrnul a opravdu se jí podařilo „nadechnout“. Mluví se o nové generaci animátorů, nebo dokonce o „nové vlně“ české animace, která si opět získává uznání v zahraničí. Častější prezentace na důležitých festivalech a soutěžích, včetně nominací na Oscary či Zlaté glóby, už není náhoda, ale důsledek nové situace na tuzemské animační scéně. Navíc lze očekávat, že další dokončované projekty, které teprve čekají na uvedení, tento trend spíše potvrdí. To vše je dobrý důvod, abychom vůbec poprvé v historii časopisu věnovali české animaci samostatné téma.

Ještě v první dekádě nového tisíciletí by málokdo předvídal, že se animace v dohledné době vzpamatuje z útlumu započatého už v devadesátých letech, kdy po privatizaci Krátkého filmu postupně skomíralo i kdysi nejprestižnější odvětví československé kinematografie. Při pokusech definovat příčiny aktuálního vzestupu je nutné uvažovat o více skutečnostech v jejich vzájemném poměru: o změně produkčního přístupu vůči mezinárodním koprodukcím či o pečlivějším plánování festivalové strategie, o podpůrném systému Státního fondu kinematografie, ale i o proměnách uvnitř animátorské komunity, jež funguje daleko soudržněji než dříve. Ačkoli k rozvoji současné české animace přispívají i zkušení autoři, do popředí se ve velké míře dostávají studentky a studenti filmových škol, jejichž snímky tvoří převážnou část toho, co někteří nazývají „novou vlnou“.

Téma přibližuje přítomnou animovanou scénu z různých a přitom provázaných hledisek, ať už se týkají institucionálního podloží, které podněcuje její rozmach, nebo poetiky konkrétních tvůrců, jejichž experimenty s formou či technologiemi se stále ještě nevyčerpaly. Článek Pavla Horáčka poskytuje na úvod zasvěcený přehled o aktuálním stavu české animace a definuje klíčové faktory, podílející se na jejím rozvoji. Na některé jeho postřehy přímo navazuje text Dity Stuchlíkové, mapující situaci studentů a čerstvých absolventů filmových škol z perspektivy budování vztahu mezi tvůrcem a jeho dílem. Na speciální žánrovou kategorii, silně spjatou se studentským prostředím, se pak zaměřuje příspěvek o animovaném dokumentu, jehož autorka Michaela Režová sama patří mezi jeho oceňované představitelky.

Následující texty přesouvají svůj zájem od studentů k již zavedeným producentům a tvůrcům. Natalia Kozáková připravila rozhovor s Karolínou Davidovou, Kamilou Dohnalovou a Martinem Vandasem, kteří se producentsky podíleli na významných animovaných filmech a vyjádřili se mimo jiné i k nynější „křehkosti úspěchu“ celého oboru. Matěj Forejt se na příkladu filmu Přes hranici (2021) soustředil na fenomén mezinárodních koprodukcí, jež se mohou stát inspirativním impulzem pro čistě domácí scénu – v tomto případě pro malovanou animaci. Poslední text Martina Svobody je portrétem Michaely Pavlátové, jedné z nejúspěšnějších filmařek polistopadové kinematografie, která působí jako vedoucí katedry animace na FAMU a jejíž tvorba a vliv představují jakousi kontinuitu mezi minulou a současnou érou vývoje české animace. V přední části čísla si můžete přečíst ještě druhý profil, který napsala Eliška Děcká o Terezii Unzeitigové.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Současná česká animace

139 / únor 2022
Více