Muž a žena / Víc netřeba Portrét Michaely Pavlátové

Michaela Pavlátová patřila mezi přední české animátorky dávno před premiérou svého celovečerního animovaného debutu Moje slunce Mad (2021), za nějž získala nominaci na Zlatý glóbus. Tento úspěch si mohla připočítat k nominaci na Oscara za krátkometrážní Řeči, řeči, řeči (1991) nebo Zlatého medvěda z Berlína za Repete (1995). Režírovala také dva hrané celovečerní filmy: Nevěrné hry (2003), za něž si odnesla zvláštní uznání pro debutujícího režiséra ze San Sebastianu, a Děti noci (2008). Ve většině těchto snímků se odrážejí společné motivy či témata, které režisérka ve své tvorbě rozvíjí až do současnosti. Moje slunce Mad je pak logickým kariérním krokem autorky, odhaluje však také nástrahy, jež s sebou formát celovečerního animovaného filmu přináší.

Při sledování filmů Michaely Pavlátové by zřejmě málokoho napadlo, že jde o tvorbu jedné z nejoceňovanějších osobností porevoluční české kinematografie. Zatímco například ze Svěrákova Kolji (1996) prýští patos „národního filmu“ a Dcera (2019) Darii Kashcheevy je od prvního momentu výjimečně vtahujícím dílem, práce Pavlátové působí civilně a sice sebejistě, ale skromně. Kdybychom promítli deset...