Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když si velcí režiséři po léta hýčkají vysněný projekt, může konečně vyvzdorovaný výsledek vypadat všelijak – a zvlášť pokud se nad nimi vznáší stín otců. Z nedávné doby vzpomeňme například Manka Davida Finchera, který vznikal podle scénáře Finchera staršího a z nějž se ve finále vylíhlo dílo, které bylo přímo v rozporu se silnými stránkami předního amerického režiséra. Stejně tak Steven Spielberg věnoval svoji verzi West Side Story tátovi – gesto, které v sobě shrnuje všechny problematické rysy jeho prvního pokusu o muzikál.

West Side Story za víceméně šedesát let od premiéry (divadelní verze je roku 1957, filmová adaptace Roberta Wise následovala o čtyři roky později) pevně vrostla do americké kulturní krajiny. Příběh soubojů mezi rozkmotřenými mladistvými gangy Tryskáči a Žraloky, které se snaží překlenout láska Portoričanky Marie a gringa Tonyho, nesmí chybět v žádném středoškolském kurikulu, nabízejícím divadelně hudební aktivity. Muzikál se v tradiční podobě či formou radikálních přepracování pravidelně vrací nejen na americká jeviště; někdy dokonce dává vzniknout pozoruhodným reimaginacím, například Somewhere o latino performerech, kteří sní o kariéře na Broadwayi. Čas na aktualizaci filmové verze tedy nazrál, avšak namísto svěžího pohledu na milovanou i dosti problematickou klasiku se dočkáme hlavně nápravy starých křivd a díla stiženého zvláštním druhem nostalgie.

Šedesátkovou verzi otevírá pohled na New York z ptačí perspektivy, který město připodobňuje tanečním formacím, ale nadále se film odehrává v jednoduchých monochromatických, ale blíže neurčených scénách a prostorách. Spielbergovu verzi naproti tomu provází pevnější vědomí místa – už ne harmonicky rozvržená vize Roberta Wise, ale zánik a rozklad. Tvář města, jak ho hrdinové znají, mizí a jeden z prvních záběrů nás informuje, že namísto obytné čtvrti San Juan Hill tu brzy vyroste Lincolnovo centrum. Tryskáči se tak poprvé shlukují na rumištích, všechno pokrývá popílek z probíhající demolice a ulice lemují torza budov jak z válečného konfliktu.

Do mizející lokality adekvátně zapadá příběh dvou soupeřících gangů, dvou etnik s odlišnými socio-ekonomickými perspektivami. Portoričtí Žraloci mají o něco optimističtější vyhlídky, jak ostatně sugeruje i jejich živoucí barevné spektrum; rodina představuje středobod jejich existence a násilí vnímají jen jako prostředek nutný k vítězství v teritoriální válce a zajištění klidnějších zítřků. Bílí Tryskáči, potomci irských, italských či středoevropských přistěhovalců, pocházejí z dysfunkčních rodin, bez naděje na společenský vzestup či finanční stabilitu. Bez zázemí i optimismu zůstává násilí hlavním prostředkem, programem i cílem Tryskáčů, vyvedených v chladnějších, ponurejších tónech pracující vrstvy tzv. modrých límečků.

Kromě ruin se ale podíváme i do přetrvávajících částí New Yorku; například do Cloisters, kde se Tony a Maria propadnou do vlastní svatební fantazie. Ve Wiseově pojetí se však scéna odehraje mezi figurínami v krejčovském salonu, které suplují rodiče a svatebčany. Hudební číslo si zachovává jak mladistvě hravý nádech, tak smutné vědomí, že nejbližší láskyplnému svazku nikdy osobně nepožehnají. Když se ale nyní píseň přenese mezi zdi kvazi-středověké baziliky, jemný lehkovážný tón se ztrácí a zůstává jen pro mladý pár nepatřičně tíživá atmosféra.

Ve vlastní verzi se Spielberg snažil vyvarovat chyb původních tvůrců, které z West Side Story učinily dílo s notně tíživým dědictvím stran etnických otázek. Ve snaze vyhnout se panujícím stereotypům v zobrazování katolíků a Židů se autoři před lety rozhodli vytěžit jinou národnost, i když například skladatel Stephen Sondheim přiznal, že před prací na muzikálu nepotkal jediného Portoričana. V obsazení filmu Roberta Wise se v hlavní roli Marii objevila dobová star Natalie Wood, u níž bychom hispánský původ hledali těžko.

Pro portorické performery představovala West Side Story svého druhu frustrující zkušenost, protože poprvé a na dlouho dobu naposledy zazářili v prestižním, velkorozpočtovém projektu. Ostatně Ritu Morenu, která se ve Spielbergově verzi vrací jako nově připsaná postava vdovy Valentiny, role Anity ve snímku Roberta Wise definuje dodnes. Režisér kromě etnicky vhodnějšího castu také nechává zaznít dlouhé neotitulkované pasáže ve španělštině. Rozhodnutí motivuje fakt, že jde o druhý nejrozšířenější jazyk Spojených států hned po angličtině a překlad inkriminovaných dialogů by nastavil nechtěnou hierarchii.

Jenže, jakým jazykem nová West Side Story vlastně mluví? Muzikály by měly zpracovávat témata aktuální, publiku blízká (případně staré příběhy v novém pojetí) a mluvit a zpívat řečí divákům srozumitelnou. To rozhodně platilo pro starší verzi, která poutavě překládala příběh Romea a Julie pro Ameriku poloviny 20.století. Zatímco v základu šlo o vyprávění o mladé lásce uprostřed nenávistné vřavy, vespod tepaly naznačené dobové problémy jako mládežnická kriminalita, strach z přílivu migrantů a na ně navázaných populačních změn. Spielbergova aktualizace, přes všechny drobné posuny a vizuální brilanci, nepůsobí jako film vyrůstající vyrůstající ze současné poptávky a imaginativního podhoubí. Novinka se neustále ohlíží zpátky k originálu, s otázkou, jak milovaná muzikálová klasika kdysi měla vypadat. Není to West Side Story pro rok 2021, ale West Side Story z idealizované minulosti.