Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě
Když už v Česku vznikne film nebo seriál tematizující duševní onemocnění, jeho tvůrci se často dopouštějí zlehčování, stigmatizace a exploatace. Marťanské lodě jsou jiné. Na základě osobní životní zkušenosti představitele hlavní mužské role Martina E. Kyšperského vnímavě zachycují dynamiku vztahu, v němž jednoho z partnerů sužují bolesti těla i duše. Eliška dokončuje doktorát z psychologie. Kvůli svému projektu věnovanému poruchám osobnosti oslovuje hudebníka Martina. Náklonnost přerůstá do zamilovanosti. Mladá žena ale trpí křečemi břicha a upadá do depresí. Zřejmě jde o psychosomatické potíže. Lékaři ani léčitelé si s nimi nevědí rady. Je to prý jen stres a únava. Frustrace z neřešitelnosti zakoušeného diskomfortu se přenáší i do vztahu, který se kvůli Eliščiným propadům kontinuálně nerozvíjí, ale neustále zadrhává a vrací zpět.
Partneři se ocitají v podobných situacích a na stejných místech. Kronika jejich soužití se ubírá po spirále. Scény na sebe plynule nenavazují, jsou mezi nimi ostré předěly a delší časové mezery, o nichž se někdy dozvídáme až z dialogů postav, kdy například jedna směrem k druhé pronese „týdny jsi jej nekontaktovala“. Pro režiséra Jana Foukala coby tvůrce spíše intuitivního založení je určující nálada jednotlivých fragmentů, proměňující se s ročními obdobími. Krátce po seznámení s Martinem nosí Eliška lehké letní šaty jasných barev a používá rudou rtěnku. Kdykoli se milenci procházejí přírodou, dopadají na ně sluneční paprsky. Pak se ochlazuje, hřejivých barev ubývá, slunce střídá mlha a déšť. Eliška volí oblečení, kterým víc skrývá a příliš na sebe neupozorňuje.
Zatímco při jednom ze svých prvních vystoupení Martin zpívá o létě, při tom posledním o zimních jablkách a slunci ztrácejícím sílu. Během této písničky kamera sleduje Eliščinu smutnou tvář nezávisle na jejím partnerovi. Takových okamžiků je ve filmu pouze pár a každý má zvláštní význam. Čteme z nich, že se hrdinka ve vztahu s extrovertním hudebníkem cítí paradoxně víc opuštěná, než kdyby byla sama. Martin neustále koncertuje nebo s někým telefonuje. Není Elišce nablízku tolik, jak by ona potřebovala. Největší rovnováhy jejich vztah dosahuje na ostrově v Norsku, kam Eliška odjela na stáž. Jako každý čerstvě zamilovaný pár chvíli existují jenom jeden pro druhého, na ničem jiném než na jejich lásce nezáleží.
Eliška využívá každé příležitosti skočit do jezera nebo potoka. Noří se pod hladinu a splývá s vodou. Ožívá v přírodě. Martin mezi lidmi. Také proto se jim nedaří vybudovat a udržet svůj společný prostor, v němž by nikým a ničím neomezováni snili o létajících lodích a vymýšleli neexistující fobie. Oddělenost jejich světů je naznačena hned v úvodní scéně. Eliška překračuje koleje, opouští svůj tichý vesmír a vstupuje do klubu, v němž duní hudba. Kamera ji opouští a najíždí na hrajícího Martina. Dochází k propojení. Sblížení iniciovala hudba, hrající následně napříč celým filmem. O to víc zdrcující je ticho dostavující se v samém závěru.
Kolem kolejí, přes něž se občas přežene rychle pádící vlak, se postavy pohybují i po zbytek filmu. Společně s Eliščinými suicidálními myšlenkami a stále vážnějšími tóny soundtracku jde o nápadnou předzvěst tragédie. Pro někoho bude vyústění Marťanských lodí vzhledem k těmto náznakům předvídatelným. Patrně ale šlo o záměr. Naše sílící vědomí, k čemu příběh směřuje, zviditelňují bezmoc, jaká charakterizuje vztah lidí, které k sobě něco mocného poutá, ale zároveň si navzájem ubližují a neumí si pomoct. Přestože se film nedrží jedné vyprávěcí perspektivy, zohledňováním daných indicií připomíná citově podbarvené vzpomínky člověka tíženého výčitkami, jemuž se zpětně jeví zjevné, k čemu nakonec došlo. Zoufalost situace zesiluje i Eliščino psychologické vzdělání. Alespoň částečně si uvědomuje, čím prochází a dokáže reflektovat programy, které ji řídí. Nic z toho ale nestačí.
Citlivost Marťanských lodí v přístupu ke křehkému tématu duševního zdraví se tedy projevuje i tím, co budou někteří diváci považovat za znaky vágnosti, povrchnosti a dramaturgické nedůslednosti. Nepohodu hlavní hrdinky nezasazují do pevného narativního rámce, v němž by plnila jasný účel, do hloubky ji neanalyzují a nevysvětlují. Stejně jako posmutnělý love song se událostí spjatých s historií jednoho vztahu v impresionistických fragmentech jen letmo dotýkají. Pocity, které tím vyvolávají, jsou ovšem intenzivní a opravdové a doznívají ještě dlouho po zhlédnutí.