Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když bylo režisérovi Janu Prušinovskému asi třináct let, oblíbil si americkou bláznivou komedii Připoutejte se, prosím!. To ještě netušil, že scéna, v níž lidé na palubě letadla fackují svoji spolucestující, bude vystihovat situaci hrdinky jeho nového snímku Chyby. Hlavní postavou je Ema, která vede nenápadný život prodavačky v supermarketu na maloměstě, a vypadá to, že se dočká i vytouženého vztahu s pokrývačem Tomášem. Její sny se však hroutí poté, co se provalí, že před lety natáčela pornovidea, která doposud kolují na internetu.

Prušinovský vyobrazuje internetové médium jako důkaz, který zesiluje falešné přesvědčení o tom, že společnost má právo z vyššího principu mravního soudit svoji oběť. Drama Chyby se tak řadí po bok společenské morality Smolný pich aneb Pitomý porno. I rumunský režisér Radu Jude staví zápletku svého snímku na motivu internetového videa. Sleduje učitelku historie, která na rodičovské schůzce stane před soudním tribunálem, jenž má rozhodnout, zda může poté, co na internet unikl videozáznam jejího sexu s manželem, i nadále učit. Jak Prušinovský, tak Jude využívají motivu pornografie jako narativní rozbušky, jež rozděluje postavy na soudce a obžalované.

Podle obyvatel maloměsta, a dokonce i podle matky a partnera Ema klesá na úroveň občana druhé kategorie, a lze ji proto veřejně urážet a pohrdat jí. V podobně bezvýchodné situaci se ocitá i Nina z krátkého filmu Poslední den patriarchátu režiséra Olma Omerzua. Má splnit poslední přání umírajícího, který chce vidět její ňadra. Pokud odmítne proměnit své tělo v objekt mužského voyeurismu, okolí ji odsoudí pro nedostatek empatie k posledním věcem člověka. Žena se tak mění z oběti na kajícího se provinilce. Obě hrdinky se bouří, ale jen napůl, bojují s pocitem viny a dávají společnosti lekci za cenu vlastní oběti. Možná proto může některým divákům připadat, že oběma snímkům chybí uspokojující katarzní závěr.

Problémem není neprůbojnost hrdinky, ale i povaha Prušinovského světa. I kdyby byla Ema seberadikálnější bojovnicí, v patriarchální společnosti, která je již ze své podstaty nespravedlivá, nemůže zvítězit. Má jen dvě možnosti. Buď bude pořád utíkat a začínat znovu, nebo zůstane a bude čelit opovržení a pronásledování. Místo bojovnice připomíná Ema spíš „svatou prostitutku“, mučednici, jako je Bess v Prolomit vlny Larse von Triera, nebo v Sofja (Soňa) Semjonovna v románu F. M. Dostojevského Zločin a trest. Možná se přirovnání k ruské literární klasice nebo filmu dánského provokatéra zdá přehnané – Chyby byly původně zamýšleny jako televizní film a pravděpodobně ani neměly ambice dosáhnout takové epické šíře a komplexnosti jako citovaná literární a filmová klasika. Postava Emy však, stejně jako Bess nebo Sofja, představuje objekt kolektivní viny, magnet přitahující neduhy společnosti. Podle měřítek západní křesťanské společnosti padá na pomyslné morální dno, ale přitom je čistší než všichni, kdo ji odsuzují.

Je překvapující, že se Prušinovský a scenárista Roman Vojkůvka staví k Emině minulosti jako k chybě. Není pochyb o tom, že hrdinka si prací v pornoprůmyslu zkomplikovala život, jádrem jejích problémů však není její „hříšná“ minulost, ale společenské předsudky, které jí znemožňují usadit se na jednom místě a vybudovat si stabilní životní zázemí. Tím, že je hrdinka přesvědčená o tom, že si za svoji nynější situaci může sama, tvůrci dávají mimoděk paradoxně za pravdu právě společnosti, kterou ve svém snímku sami kritizují. Je to stejná situace, jako když prohlásíme, že si své utrpení způsobila sama oběť znásilnění, protože na sobě měla příliš vyzývavé oblečení. Chyby jsou otevřenou kritikou pokrytecké morálky, ale kolem feministických otázek našlapují opatrně. Místo „bohyně pomsty“ ze Smolného pichu sledujeme v českém prostředí méně provokativní umírněnou verzi hrdinky-mučednice. Jejím cílem není měnit zkostnatělé společenské struktury, ale nalézt si partnera, který bude ochoten snášet s ní její mučednický úděl.