KVIFF: Memoria rozvibrovává ticho do hmatatelných frekvencí
Dnes nad ránem mi při procitání došlo, že spánek je stav, ve kterém nikdy nemůžu existovat jen jako svoje ryze individuální já. Jakmile jsem si uvědomil, kde jsem a co jsem včera dělal, že ležím v lázeňském pokoji a že jsem večer předtím viděl film Memoria, polospánek se okamžitě přepnul do bdění. A bylo to kvalitativně úplně jiné rozpoložení, zbavené bezbřehé neukotvenosti snových cest. Pokud tedy usínáme až poté, co za sebou necháme to, kým přes den jsme, musejí být sny jen a pouze naše? Co když je snění dimenzí, v níž se naopak otevíráme věcem, které nás přesahují a které nejsou o nic méně skutečné? Přízrakům minulosti, běžně nepoznatelným entitám, paralelním světům?
Zhruba takto nad bděním, spánkem a sny přemýšlí thajský režisér Apichatpong Weerasethakul, kterému se v cinefilních kruzích pro větší jednoduchost důvěrně přezdívá Joe. V jeho minulém filmu Láska z Khon Kaen například leží skupina mužů za asistence zdravotnického personálu v nepřetržitém hlubokém spánku a ve snovém světě přitom válčí dávnou bitvu, která v místě nemocnice kdysi probíhala. Weerasethakul rovněž před třemi lety pod záštitou festivalu v Rotterdamu navrhnul takzvaný SLEEPCINEMAHOTEL, speciálně uzpůsobený kinosál s lůžky a houpacími sítěmi, kde si zájemci mohli zabookovat místa a prodřímat zde den či noc za doprovodu ambientních zvuků a obrazů.
Mžouravě rozpitý časoprostor na pomezí deprivačních přeludů, reálně existujících jevů a všech možných temporálních vektorů je charakteristický také pro režisérovu novou Memorii. Filmem bloudí somnambulně podehrávající Tilda Swinton v roli Jessicy, která zjevně před nedávnem přišla o manžela a teď ji ze sna budí hlasité dunivé rány. V kolumbijském Medellínu, kde se momentálně britská žena nachází, žije i její sestra, nedaleko probíhají archeologické vykopávky šest tisíc let starých předků a dají se tu koupit speciální lednice na orchideje, v nichž prý květiny nechřadnou ani neplesniví, jako by zamrzly v čase. Jenže plísně, mikrobové nebo ztrouchnivělé kostry nemusejí být jen nehezkými emblémy zániku. Podobně jako zčistajasna se ozývající rány v sobě mohou skrývat netušenou zprávu či poezii. Stačí jim naslouchat a pustit si je k tělu.
Memoria je Weerasethakulovým prvním filmem, který vznikal mimo režisérovo rodné Thajsko a v němž se hovoří převážně španělsky a anglicky. Není v něm proto přítomná ani thajská kultura či mytologie, která spolu s pozvolným, nezvykle meandrickým vyprávěním vždy tvořila ústřední body režisérových tajnosnubných děl. S přechodem mimo domovinu se navíc u renomovaných auteurů vždy pojí obava, zda neztratí něco ze své osobitosti, radikálnosti a podmanivosti. Zkrátka, jestli se s vidinou širšího mezinárodního zásahu tak trochu nezaprodají. Memoria sice patrně je Joeovým dosud nejpřístupnějším filmem, ale jinak v sobě obsahuje všechnu dobře známou magii, vrstevnatost a tvůrčí kuráž. Povědomá témata se navrací, ovšem znovu v odlišném a neméně originálním zpracování.
Méně zručný autor by námět Memorie pojal jako odtažitý sonický horor, v němž by drásavé, nepředvídatelně se objevující rány měly původ v hrdinčině traumatu z manželovy smrti. Weerasethakul místo toho dělá svůj další oblíbený úkrok směrem k metafilmové sebereflexi, když Jessicu nechá kovem nasáklý zvuk rekonstruovat s pomocí sound designera Hernána a jeho mixážního pultu. Ten nejpřiléhavější sample se příznačně naskytne až v knihovně generických filmových efektů, což do dění vnáší novou otázku. Má snad protagonistka schopnost slyšet za hranice takzvané diegeze? A může být umělecko-technická přestavba zraňujícího zvuku způsobem, jakým jej lze přijmout a eventuálně se i zbavit?
Film však nastolený motiv opět rozvíjí jiným, zprvu nepředpokládaným směrem. Do popředí vystoupí další režisérovo typické téma nemoci, jež pro něj není téměř nikdy spojené jen s ochromující nemohoucností, druhořadostí a trápením, ale zároveň bytostně provázané s mimořádným vhledem mimo normalitu, darem cítit věci jinak a silněji. „Ztratila byste empatii“, odpovídá lékařka na dotaz Jessicy, zda by jí na nespavost nemohla předepsat návyková sedativa. Když poté pacientka podniká vyjížďku do blízké přírody, poblíž zmíněných vykopávek, jindy mučivé zvuky se postupně odkryjí jako hlasité útržky rozsáhlějších depeší, snad cizích tragických příběhů. Memoria tak sešivá tenoučkou, a přesto pevnou pavučinou dimenze filmu, snu a reality. Ptá se zároveň po úloze audiovize, po tom, zda je film či seriál méněcennou náhražkou skutečného prožívání nebo se mu alespoň přibližně rovná. A nebo je to možná ještě jinak - možná, že jakékoli prožívání je vždy nějak mediované.
Stejně jako Weerasethakulovy starší filmy, Slastně tvá nebo Tropická nemoc, je i ten nový strukturovaný do dvou polovin. Ta první, civilnější, se vždy odehrává ve městě či civilizaci, ta druhá, kouzelná, transformativní a osvobozující, naopak v přírodě. Také Memoria se po více racionálním začátku v druhé části přesouvá z města na venkov a přepíná zároveň do duchovního modu. Kompozice zůstávají stejně provzdušněné a všeobjímající jako v úvodu, ale v dalších směrech se ještě znatelněji zklidňují. Ustává v nich pohyb, slyšet je jen zvuk zurčícího potůčku a dokořán otevřené oči se – stejně jako ty Jessičiny – magneticky připoutávají k okolní zeleni. Je to sekvence, která vyvolává transcendentální stázi a v níž se i ticho rozvibrovává do hmatetelných frekvencí. Ve vesmíru nejsme sami, sugeruje Weerasethakulův film. S prostým scifistickým vysvětlením se ale režisér nespokojuje a svůj uhrančivý kosmos rozšiřuje o další hypnotizující, do všech světových stran rozevřenou iluzi.