Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Shakespearovská metafora světa jako jeviště se v novém filmu Leose Caraxe částečně rozšiřuje do celého prostoru divadelního sálu a částečně se obrací naruby. Annette se odehrává z velké části na různých typech jevišť – od těch divadelních přes virtuální prkna masmédií a sociálních sítí až po jednací místnost soudu. Dlouhé pasáže veřejných vystoupení stand-up komika Henryho McHenryho, operní pěvkyně Ann Defrasnoux a jejich dcery, dětské popové hvězdy Annette ale nikdy nevyznívají jako divadlo ve filmu. Carax totiž obrací pozornost i k opačné části divadelního prostoru, kde se v divadelních záznamech většinou mnoho dramatického neděje – do hlediště. Publikum se tu stává aktivní součástí akce a vystoupení se mění v dynamický dialog mezi umělcem a veřejností. McHenryho výstupy jsou pojaté jako hra s publikem, které je provokováno k tomu, aby performera hodnotilo, nebo dokonce soudilo. Sofistikovaná a uhrančivá hra založená na hroutících se opozicích a na pojetí života jako dialogu jedince s „těmi druhými“ je také dost možná hlavním Caraxovým vkladem do snímku, který vznikl podle scénáře členů extravagantní artpopové kapely s glamrockovými kořeny Sparks. Její členové, bratři Ron a Russel Maelovi, nabídli základní námět Annette Caraxovi a ten se rychle rozhodl, že ho chce zfilmovat. Během několika let pak společně s Maelovými pracoval na scénáři a přípravách.

Z hlediska práce s hudbou ostatně Annette připomíná spíš rockové opery ze sedmdesátých let jako Jesus Christ Superstar nebo Tommy než hollywoodské muzikály. Hudba není rozdělená do samostatných písňových čísel, ale doprovází většinu filmu. Hitové melodie se střídají s recitativy, tytéž motivy se vracejí v různých variacích a kontextech. Annette zároveň nemá čistě jevištní předlohu, ale od začátku vznikala přímo pro filmové médium. Carax v ní ale zároveň pracuje s několika různými médii, prastarými i velmi aktuálními, ze kterých skládá fluidní, ryze umělý časoprostor, kde jako by neustále kolabovaly do sebe různé formy inscenované dramatické situace a samotného procesu inscenování.

Na tomhle hroucení stavěl už jeho předchozí film Holy Motors, ve kterém jako by se filmařské techniky stávaly přímo součástí vyprávění. Nervní, patologickou energií poháněná Annette ale pomocí téhle kolážovité, digresivní metody vypráví v podstatě klasické drama. Zatímco Holy Motors není možné vyprávět jako příběh, u Annette to jde. Je to dokonce variace na velká témata lásky, tragické smrti, pomsty ze záhrobí, slávy, rodinné krize a zneužívání dětí k osobním cílům – námět, jaký by mohl uspět v klasickém Hollywoodu. Je to ale typický příběh vyprávěný extrémně neobvyklým způsobem. Jeho výstřednost má zároveň dobré opodstatnění v tom, o čem film Caraxe a Sparks vlastně pojednává.

Ústředním protagonistou příběhu je sebestředný, ctižádostivý, ale zároveň sám sebou opovrhující McHenry, který se postupně mění v čím dál odpudivější monstrum. Vedle toho je to ale také vypravěč, jenž nejčastěji přebírá úlohu průvodce diváka dějem. McHenry je subjekt i objekt příběhu – ten, kdo vypráví, ale také ten, o kom se vypráví. A jeho vyprávění je od začátku pojaté jako obhajoba před vlastním pocitem nedostatečnosti. Už ve svém úvodním stand-upu nevystupuje jako bavič, ale spíš jako někdo, kdo pozici stand-up komika dekonstruuje. Ostatně jeho vystoupení vůbec nelze považovat za klasické stand-upy. Carax tenhle formát používá jako první z řady příkladů zvláštních forem dialogů – v tomhle případě dialog komika na scéně a publika v hledišti. Publikum tady nefunguje jako pasivní prvek, ale spíš jako cosi na způsob chóru, který může s hrdinou vést dialog a zároveň zůstává anonymním hlasem odevšad a odnikud. Může znít z médií a sociálních sítí, ale také zvnitřku hrdinovy hlavy, přičemž v řadě scén je možná obojí interpretace.

Annette je nepochybně možné vnímat jako film o současných médiích, která okamžitě, mnohohlasně a vypjatě reagují na sebemenší impulz, který jim slavný hrdina vyšle. Ve filmu je rozeseto nemálo odkazů na současné fungování médií, včetně kontroverzně vypadající narážky na kauzy sexuálního obtěžování, ze které se nakonec vyklube sen jeho manželky. Způsob, jakým Carax inscenuje vztah veřejnosti a hrdinů, je ale rafinovanější. Publikum totiž jako by nestálo v opozici vůči McHenryho vyprávění, ale bylo jeho součástí. Organicky zapadá nejen do jeho vystoupení, ale do celého iluzivního časoprostoru, kterým nás hrdina celou dobu provází a který existuje především jako přiznaná kulisa pro jeho velikášské, sebemrskačské nebo vyloženě tragické líčení. Spíš než dav odsuzující jeho chování zvnějšku, připomínají publika přihlížející a komentující různé scény filmu hlas znějící uvnitř McHenryho hlavy. Hlas veřejnosti, který je ale internalizovaný dovnitř hrdinova uvažování. Jde o hlas opozice, který si ale vytváříme ve vlastní mysli, když se dohadujeme sami se sebou.

A právě tohle je zvláštní existenciální situace, do níž nás film zavádí: obraz světa jako divadla, kde ale každý z nás má v sobě nejen jeviště, ale i hlediště a kde život je vnitřní dialog jednajícího subjektu a jeho vnitřního kritika. Je to vědomí, které sabotuje samo sebe na základě argumentů, jež převzalo z veřejného prostoru, ale jež neustále aplikuje na sebe sama. Scéna, kde řada žen obviňuje McHenryho z obtěžování, se nakonec odhalí jako paranoidní fantazie, která se utvořila ve veřejném prostoru, ale pronikla i do McHenryho vyprávění jako zvláštní, nepotvrzená, ale ani nevyvrácená domněnka. Veřejná debata na sociálních sítích v Annette působí jako další model, na němž se nám ukazuje základní dynamika, kterou Carax opakuje v různých variacích – dynamika jednání a reflexe, kde jedno je nepřítelem druhého. Dívka Annette, která má většinu času podobu loutky, přízrak mrtvé Ann, jenž se zhmotní v soudní síni nebo v hlase její dcery, scéna, kde McHenry celkem neopodstatněně spáchá vraždu, to všechno jsou motivy, které se řídí principy noční můry realizující niterné iracionální úzkosti a nejistoty. Leos Carax se opět ukázal jako perfekcionistický a zároveň intuitivně geniální inscenátor imaginativních časoprostorů, světů, které neexistují, a přesto je důvěrně poznáváme.