Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Vidět ticho / Sound of Metal

Vidět ticho / Sound of Metal

kritika / Martin Šrajer / 1. 7. 2021

Nejvýmluvnější okamžiky v prvním hraném filmu dokumentaristy a střihače Dariuse Mardera jsou ty, kdy nic neslyšíme. Nejprve se je ale musíme naučit vnímat společně s hlavním hrdinou, kterého hraje Riz Ahmed. Bubeník grungeové kapely Ruben během koncertního turné přichází o sluch. Na popud své partnerky, zpěvačky Lou, se přidává k terapeutické komunitě, kde hluchotu nepovažují za postižení vyžadující léčbu, ale přijímají ji jako přirozenou součást toho, kým jsou. Ruben se ale podvolit nehodlá. Doufá, že získá peníze na nákladnou operaci a díky kochleárním implantátům bude znovu slyšet. Nepřítelem mu oproti jiným melodramatům není samotná zdravotní kondice, ale vlastní komplikovaná povaha. Se sebedestruktivní zatvrzelostí lpí na životním stylu, kterému přivykl jako slyšící člověk.

Při úvodní hře na bicí vypadá Ruben vyrovnaně. Navzdory agresivitě a hlasitosti metalové skladby. Žije a nachází klid prostřednictvím hudby. Zřejmě i její zásluhou dokázal překonat závislost na drogách a už čtyři roky je čistý. Když ráno po vystoupení šťouchá do spící Lou, namísto ruky příznačně používá paličku, jako kdyby šlo o součást jeho těla. Pak spolu v karavanu tančí v rytmu něžné soulové skladby. Také určité opakující se zvuky – mixéru, v němž připravuje smoothie, kávy překapávající do konvice – do jeho života vnášejí rovnováhu a řád. Krátce po začátku filmu, ve scéně prostoupené hlasy a ruchy, ale náhle nastává ticho. Od lékaře se Ruben dozvídá, že nenávratně přišel o většinu sluchu.

Výjimečnost filmu tkví v tom, že nás tuto ztrátu a vyrovnávání se s ní nechává prožít spolu s ústřední postavou. Její zkušenost je z velké části přibližována něčím absentujícím. V mnoha scénách je to zvuk. U dialogů ostatních neslyšících, vedených ve znakovém jazyce, zprvu chybějí titulky. Kdo neovládá znakování, nebude stejně jako Ruben tušit, o čem se postavy baví. Jedním z nejvíce frustrujících aspektů sluchové vady je pocit vašeho sociálního vyčlenění. Nacházíte se mezi ostatními, a přesto se na ně nedokážete napojit.

Naturalistická kamera Daniëla Bouqueta toto nepohodlí znamenitě reflektuje. Během skupinové terapie je tak zaostřena pouze Rubenova tvář, ostatní se kvůli malé hloubce ostrosti ztrácejí v pozadí. Velikost záběrů též napovídá, zda se nacházíme uvnitř Rubenovy hlavy, nebo mimo ni. V detailech zvuková stopa v souladu s jeho nedokonalými sluchovými vjemy chybí, případně je zastřená, rozrušená. V „objektivních“ celcích slyšíme všechny zvuky bez zkreslení.

Kromě promyšleného zvukového designu, po zásluze oceněného Oscarem, proto při napojování na Rubenovu smyslovou a emocionální zkušenost hraje významnou roli také přeostřování v rámci jednoho záběru a střihy značící přepínání mezi jednotlivými sluchovými „hledisky“. Stejně jako se Ruben vrací do školy, aby se naučil (prstovou) abecedu, učíme se od základu rozumět jazyku filmu, založenému na atypické souhře audia a videa. Obrazy jsou oproti zvyklosti podřízené zvukům. Díky pozvolnému tempu vyprávění se můžeme postupně přeladit na jiný druh vnímání, nezaložený tolik na slyšeném, jako na tom, co lze vidět nebo cítit celým tělem: třeba s chlapcem na dětském hřišti navazuje protagonista dialog s pomocí bubnování na kovovou klouzačku.

Druhá polovina příběhu je méně dezorientující. Ruben již ovládá znakovou řeč, a proto i komunikaci neslyšících doprovázejí titulky. Není tak vzteklý a zmatený. Jeh obnovující se vnitřní klid a rostoucí vnímavost k vnějšímu světu naznačují častější harmonizující záběry „ticha“. Jen obloha, slunce a mraky. Zpočátku jsme se ztráceli a chtěli slyšet, abychom lépe pochopili. Čím delší ale jsou tiché úseky, tím rušivějšími a méně žádoucími se vpády zvuků stávají. I proto je bezeslovný závěr tak výmluvný. Hledí-li Ruben kdykoli v průběhu filmu například z okna, nenásleduje hlediskový záběr. Jen slyšíme (respektive neslyšíme) to samé co on. Jeho očima se na svět poprvé podíváme až v úplně poslední scéně, kdy je poprvé v souladu se svou hluchotou. Dokáže se klidně dívat, aniž by zároveň touži poslouchat. Už nepociťuje znervózňující absenci. Znovu vypadá stejně smířeně jako v prvním záběru při bubnování. Zásluhou subjektivního způsobu vyprávění v daném momentu zažíváme probuzení smyslů společně s ním.

S tichem coby stěžejním stylistickým prostředkem v posledních letech pracují především horory. V nich nás děsí, protože zpravidla předjímá něco hrozivého. Kdo jej prolomí, riskuje svůj život. V Sound of Metal představuje ticho, které protagonistu najednou obklopí, rovněž záležitost života a smrti, a film nás chvílemi situuje do podobně nepříjemné pozice jako horory. V závěru ovšem hrůzu nebudí, naopak. Ticho se stává požehnáním. Ahmedův ambivalentní hrdina je sice nakonec aktérem povědomého příběhu o inspirativním překonání určitého fyzického omezení a psychického bloku, vyprávění se ale obejde bez patosu a vyhrocenosti vlastní jiným oscarovým dramatům. Vůči komunitě neslyšících pak Sound of Metal projevuje pozornost a respekt vlastní těm nejlepším dokumentům.

Sound of Metal (USA, 2019, IMDb)
režie: Darius Marder, scénář: Darius Marder, Abraham Marder, kamera: Daniël Bouquet, střih: Mikkel E. G. Nielsen, hudba: Abraham Marder, Nicolas Becker, hrají: Riz Ahmed, Olivia Cooke, Paul Raci ad., 120 minut, distribuce: Amazon Prime (premiéra v ČR 4. 12. 2020).

Sound of Metal (USA, 2019, IMDb)
režie: Darius Marder, scénář: Darius Marder, Abraham Marder, kamera: Daniël Bouquet, střih: Mikkel E. G. Nielsen, hudba: Abraham Marder, Nicolas Becker, hrají: Riz Ahmed, Olivia Cooke, Paul Raci ad., 120 minut, distribuce: Amazon Prime (premiéra v ČR 4. 12. 2020).

Přečteno 682x

Článek vyšel v časopise Cinepur #135, červen 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.9 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #136

#136

srpen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Thelma a Louise jako divácky náročná pinku eiga / Nadosmrti

Orba v srdeční krajině / Minari

Vidět ticho / Sound of Metal

Pohádka o osmdesátkách a Wonder Woman / Wonder Woman 1984

Obrazy starého světa / Služebníci

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr

Euforie vztahové hysterie / Malcolm a Marie

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru


DALŠÍ Z RUBRIKY

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Duše jazzu a elektroniky / Duše

Noir Film Festival bude bez předsudků, s Coeny i Bollywoodem

Hlediště jsou ti druzí / Annette


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr

Nabouraný film / Bourák

O včelách a lidech / Země medu

Konspirační chobotnička / Odložený případ Hammarskjöld

Profakovat se ke svobodě / Pražské orgie


RUBRIKY

anketa (28) / český film (108) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (110) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (10) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (7) / kauza (33) / kniha (127) / kritika (1021) / mimo kino (185) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (45) / profil (93) / reflexe (25) / report (123) / rozhovor (173) / scénář (4) / soundtrack (80) / téma (981) / televize (121) / událost týdne (277) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #135 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #135, červen 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Ten králík jsem já / Film na odstřel (Lukáš Skupa, flashback)

A vy jste kdo? / The Father (Antonín Tesař, kritika)

Orba v srdeční krajině / Minari (Jarmila Křenková, kritika)

O pejskovi, Sýrii a lidské povaze (Petra Chaloupková, mimo kino)

Úchvatné selhání disneyfikace / Zvoník u Matky Boží (Martin Svoboda, téma)

Vidět ticho / Sound of Metal (Martin Šrajer, kritika)

+ více...