Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Orba v srdeční krajině / Minari

Orba v srdeční krajině / Minari

kritika / Jarmila Křenková / 9. 7. 2021

Je příznačné, že během pandemie, která přinutila většinu lidí trávit čas téměř výhradně doma, byly letos mezi oscarovými snímky nominovanými na nejlepší film hned tři osobitě uchopující právě téma domova. V The Father je to domov mizející, který vlivem duševní nemoci ztrácí své kontury a stává se pro protagonistu cizím místem plným neznámých lidí. Země nomádů je zase věnována všem, kteří si uvědomují, že mít domov neznamená mít dům, a radikálním gestem popřeli nutnost cokoli vlastnit. Minari je naopak o hledání domova nového, touze zakořenit a splynout s půdou nebo komunitou.

Režisér a scenárista Lee Isaac Chung vychází ze vzpomínek na vlastní dětství strávené na farmě v Arkansasu, kam se v osmdesátých letech přistěhovali jeho rodiče. V Minari přijíždějí na americký jih až z daleké Kalifornie korejští emigranti Monica a Jacob s dětmi Davidem a Anne. V krajině uprostřed ničeho se Jacob hodlá jednou provždy vyvázat z ubíjející rutiny v místní drůbežárně, kde platí za přeborníka v oddělování kuřecích samiček od samečků. Touží naplnit svůj sen o padesátiakrové farmě pěstující korejskou zeleninu pro krajany z širokého okolí. Zatímco rozkošnicky noří ruce do tamní úrodné půdy, Monica je představou života v mobilním domku na kolech zděšena. Navíc se obává o malého Davida, který trpí vrozenou srdeční vadou, přičemž z arkansaského zapadákova vede k nejbližšímu lékaři hodinová štreka.

Stmelit znesvářenou rodinu má babička Soonja, která k nim na farmu dorazí z Koreje, vybavená balíky chilli a svéráznými průpovídkami. Když společně u potoka sázejí semínka minari, odolnou rostlinu, které se daří na vlhkých, stinných místech a hojně se využívá v korejské kuchyni, bez skrupulí vnoučata tituluje „vy hloupí Amerikánci“. Krajní podezření vzbuzuje především u Davida. Není to totiž opravdová babička, která peče čokoládové sušenky, ale podivná ženština, co je „cítit jako Korea“, mluví sprostě, nosí pánské spodky a celé dny v televizi kouká na wrestling. Ti dva kolem sebe zpočátku opatrně krouží a jejich hra na kočku a myš vyústí v sérii vzájemných naschválů. Ona mu během církevního shromáždění neváhá připomenout noční pomočování, on jí na oplátku v nestřežené chvíli vlastní moč podstrčí místo čaje.

Přesto mezi Soonjou a Davidem vzniká překvapivé spojenectví, a nakonec je to ona, kdo směsicí korejštiny a angličtiny mírní jeho děs z toho, že by mu kvůli nemoci mohlo náhle přestat bít srdce. Jazyk, kde se přirozeně prolíná korejské a anglické výrazivo, tu odráží zvláštní mezistav, v němž se celá rodina ocitá. I po více než dekádě života v Americe jako by byli Jacob s Monicou zachyceni mezi minulostí a přítomností, mezi představami o novém životě a zakoušenou realitou, kdy se nostalgické vzpomínky na Koreu stále mísí s nutkáním opustit vše staré a budovat domov nový.

Chung reaganovskou Ameriku nezachytil jako osmdesátkové retro ani politicky angažované kázání. Snaží se naopak o střízlivou autentičnost. Pozornost směřuje výhradně k postavám a jejich interakcím. Minari je film tichý, uměřený až minimalistický. Spíš než uceleným dějovým obloukem působí dílčími fragmenty, kdy měkké letní světlo proudící skrze stromy nebo podhledy přes vlnící se trávu dotvářejí záměrně nespojité pásmo všedních výjevů a událostí. Této tlumenosti odpovídá i pečlivě odstíněný herecký projev všech protagonistů. Například Steven Yeun, známý filmovou adaptací povídky Haruki Murakamiho Vzplanutí, zde ztvárnil umanutého Jacoba, který je pohlcen svým podnikatelským plánem natolik, že zapomíná na své okolí včetně nejbližších. Jeho pachtění obsáhne komično i tragiku. Dovede být entuziastickým popletou, který svými činy vzbuzuje úsměv, ale i člověkem, jehož touha uspět je přímo chorobná.

Přestože Minari vyrůstá z Chungových osobních prožitků, vybízí k úniku za čímsi univerzálně známým. Umožňuje nám rozvzpomenout se na všednodenní problémy, na něž jsme pod náporem událostí, které hýbou dneškem, už téměř zapomněli. Tento stav ostatně vystihuje i citace z Los Angeles Times, kterou si marketéři studia A24, jež snímek ve Spojených státech distribuuje, vetkli rovnou na filmový plakát. Minari uvádí jako „film, který právě teď potřebujeme“. Není to samozřejmě vyloučeno. Ovšem nic to nemění na skutečnosti, že ve výsledku je Minari až moc sentimentální, zvlášť v kontextu podobně křehce vystavěných filmů, jako je třeba drama o vypořádání se s rodinnými břemeny Naše malá sestra od Hirokazu Koreedy. Zvlášť v tomto srovnání je Minari příliš mělká orba. Zůstává proto filmem, který snadno dojme, ale trvalejší stopu nezanechá.

Minari (USA, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Lee Isaac Chung, kamera: Lachlan Milne, střih: Harry Yoon, hudba: Emile Mosseri, hrají: Steven Yeun, Han Ye-ri, Alan Kim, Noel Kate Cho, Jun Jo-džong ad., 115 minut. (premiéra v ČR 26. 2. 2021).

Minari (USA, 2020, IMDb)
Režie a scénář: Lee Isaac Chung, kamera: Lachlan Milne, střih: Harry Yoon, hudba: Emile Mosseri, hrají: Steven Yeun, Han Ye-ri, Alan Kim, Noel Kate Cho, Jun Jo-džong ad., 115 minut. (premiéra v ČR 26. 2. 2021).

Přečteno 948x

Článek vyšel v časopise Cinepur #135, červen 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava


DALŠÍ Z RUBRIKY

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti

Michaël Dudok de Wit: Možná zítra a možná nikdy


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa

Všechny vidlákovy světa i ten můj / Americká elegie

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velkej chlap potřebuje velkej diamant / Drahokam

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (106) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1091) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #135 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #135, červen 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Lekce rétorománského děsu / Mundaun (Barbora Tauerová, Ondřej Trhoň, videohra)

A vy jste kdo? / The Father (Antonín Tesař, kritika)

Hlavní postavou zvuk / Sound of Metal (Jiří Špičák, soundtrack)

Etika exploatace a emancipační potenciál / Plivu na tvůj hrob (Jana Koutná, zoom)

O pejskovi, Sýrii a lidské povaze (Petra Chaloupková, mimo kino)

Editorial 135: Disney (Antonín Tesař, editorial)

+ více...