Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Neuplyne téměř jediný den, kdy by se na programu některé z tuzemských stanic neobjevila česká filmová nebo televizní detektivka. Právě detektivní žánr patří v domácím prostředí k těm nejtrvanlivějším a nejpopulárnějším, což stvrzují stále nově vznikající tituly i neustávající reprízy mnoha starších snímků a seriálů. Po komedii jde zřejmě o druhý nejvíce zastoupený a divácky nejžádanější žánr v dějinách české kinematografie a televize. Zároveň však jako by nebyl dost přitažlivý pro „závažnější“ reflexi – v porovnání s literární detektivkou zůstává její audiovizuální obdoba spíš mimo hlavní pozornost výzkumů a bez hlubšího kritického zhodnocení. Dost možná to souvisí i s pociťovanou stagnací a leckdy problematickou úrovní současných českých detektivek, jež stěží obstojí v silné zahraniční konkurenci. Prověřené jistoty jen občas naruší ambicióznější tituly jako Pustina (2016) nebo Svět pod hlavou (2017), kterým jsme se ostatně na stránkách Cinepuru v minulosti věnovali.

Poprvé však českou detektivku představujeme obšírněji v samostatném tématu a částečně i z perspektivy historie, v níž lze do značné míry hledat příčiny přítomného stavu žánru. Nahlédneme tedy do zákulisí toho, co určovalo jeho podobu i mimo vůli režisérů nebo scenáristů. Detektivku ovlivňovaly nejen nároky kulturní politiky za minulého režimu, ale také personální vazby různých účastníků schvalovacích procesů, v jistých dekádách snahy o divácké zatraktivnění či inspirace zahraničními trendy. Ačkoli počátky filmové detektivky sahají již do němé éry, téma se více soustřeďuje na etapu po roce 1945, kdy vznikala některá formativní díla, významná i z hlediska dlouhodobějšího směřování žánru a jeho stěžejních rysů. Ze současné tvorby dostaly prostor přehlížené či naopak aktuálně diskutované tituly realizované pro televizi, jež od devadesátých let funguje jako nejdůležitější středisko výroby detektivního žánru.

Pavel Mandys, spoluautor Dějin české detektivky, připravil text o historickém vývoji žánru v úzkém propojení s literaturou, která pro filmové a televizní detektivky dodnes slouží jako zásadní zdroj námětů. Dva texty se vracejí do historie. Jana Čížkovská píše o méně známé kategorii špionážního filmu, a to na případu trezorového televizního snímku Agent z Vaduzu (1969), jenž si zajímavě pohrával s žánrovými konvencemi. Martin Mišúr se vrátil do klíčové etapy šedesátých let, kdy se filmová detektivka začínala zbavovat politických akcentů spjatých s dřívější budovatelskou dramaturgií. Kontext a pozadí vzniku současných detektivek v České televizi poodhaluje rozhovor Martina Svobody s kreativním producentem Michalem Reitlerem, který se podílel například na Případech 1. oddělení (2014–2016). Jarmila Křenková se zaměřila na autorské detektivky Viktora Tauše, včetně oceňovaných Zrádců (2020), kteří zastupují to nejlepší z české žánrové produkce posledních let. A Jana Jedličková věnovala pozornost poněkud nedoceněné sérii Vzteklina (2018), jíž se podařilo naplnit základní principy nordic noiru a (na rozdíl od většiny domácích krimi) zužitkovat ve vyprávění i dobový a tíživý společensko-historický kontext.