Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Čističi vesmíru se honosí titulem první kosmické sci-fi z Jižní Koreje. Už tohle tvrzení, zdůrazňované při propagaci v médiích, naznačovalo, že půjde o prestižní filmovou událost s blockbusterovým potenciálem minimálně ve východoasijském teritoriu. Vesmír totiž dlouhodobě není jen hřištěm pro technologické soutěžení jednotlivých států v reálném světě, ale také fikčním prostorem, ve kterém si svou technologickou a řemeslnou vyspělost poměřují jednotlivé národní a regionální kinematografie. Ambici natočit sci-fi velkofilm odehrávající se ve vesmíru v minulosti několikrát projevilo Japonsko, většinou s nepříliš přesvědčivými výsledky. Extravagantní variace na Star Wars v režii uznávaného Kindžiho Fukasaka Zpráva z vesmíru byla ve své době nejdražší japonský film vůbec, ale na Západě se stala obskurním klenotem uctívaným fanoušky špatných filmů. Velikášský pokus z osmdesátých let Sajónara a koprodukční Sluneční hrozba už se nesetkaly s velkým ohlasem ani v domácích kinech.

Čerstvě má za sebou pokus o vysokorozpočtovou vesmírnou sci-fi také Čína. Adaptace mezinárodně uznávaného spisovatele Lioua Cch'-sina Země na scestí se stala domácím megahitem, nicméně mezinárodní kritika právem upozorňovala na její přehnaný tragický patos a generický design speciálních efektů. O něco novější pokus o čínskou verzi japonských anime Pevnost Šanghaj o boji lidstva s mimozemskou invazí propadl i v domácích kinech a režisér se následně veřejně omluvil za jeho natočení. Tahle okolnost může hrát roli i v tom, že Čističi vesmíru jsou téměř ze čtvrtiny financovaní právě investorem z pevninské Číny (dokladem svízelného skládání rozpočtu na tento projekt je i fakt, že dalším zdrojem financí byla crowdfundingová kampaň, což je strategie, která u projektu podobných parametrů nemá v Koreji obdobu).

Přestože první korejské pokusy o nákladnou sci-fi z přelomu tisíciletí (filmy jako 2009 Lost Memories, Yesterday nebo Zabij systém) nebyly moc přesvědčivé, v posledních letech tu naopak vzniklo několik výstavních ukázek profesionálně dobře odvedených drahých fantastických filmů. Oba nejvýraznější příklady přitom navíc evidentně mají vyšší než jen lokální ambice. Postapokalyptická Ledová archa Pong Džun-hoa natočená podle francouzského komiksu v mezinárodní koprodukci získala věhlas i v zahraničí, Inrang Kim Ji-woona adaptující japonskou vojenskou sci-fi anime Džinró sice nevzbudil větší nadšení ani v Koreji, ale z řemeslného hlediska je to špičková práce.

I když Čističi vesmíru nemají žádnou předlohu, rozhodně vyhlížejí jako produkt, který oslovuje publikum minimálně napříč různými východoasijskými zeměmi. Vypráví o posádce kosmické lodi Victory, která se živí sběrem kosmického odpadu na oběžné dráze. Čím dál více znečištěný povrch Země přestává být obyvatelný, takže nejbohatší vrstvy se stěhují na obří orbitální stanici vlastněnou mocnou korporací, která postupně plánuje udělat nový domov pro lidstvo z Marsu. Nikdo ale netuší, že součástí smělého podnikatelského plánu psychopatického šéfa korporace je i destrukce Země, k níž má přispět i android se vzhledem malé dívky Dorothy. Ten se jednoho dne dostane na palubu Victory.

Svět filmu přináší variaci na západní postkatastrofické sci-fi filmy jako Elysium, Alita: Bojový Anděl, španělská Díra přinášející vizi radikálně polarizované společnosti, která je většinou doslovně vertikálně rozdělená na „bohaté nahoře a chudé dole“. Postavy a jejich prostředí zase připomínají „kosmický western“ plný neokázalých, drsných hrdinů z okraje společnosti, což je styl, který mají fanoušci asijské popkultury spojený s mezinárodně úspěšnou japonskou anime sérií Kovboj Bebop. K akčním sci-fi anime osmdesátých let ostatně odkazuje i koncept multikulturní posthumanistické společnosti a postava afektovaného démonického bělošského padoucha.

V disciplíně trikové sci-fi s vysokým rozpočtem obstojí Čističi vesmíru po všech stránkách mnohem lépe než oba zmíněné čínské filmy. Je to důstojná obdoba špičkových západních space oper, ať už jsou to Strážci galaxie nebo Valerian a město tisíce planet. Zároveň to ale není o moc víc. Kromě zmíněných vágních vazeb na anime je ve filmu máloco specificky asijského a obecně máloco překvapivého. Do akčního příběhu vkládá společenský komentář, jaký ale najdeme ve spoustě béčkových filmů. Sousloví „neurazí-nenadchne“ vystihuje i míru nadsázky a tragického patosu v některých motivech. Film je zkrátka stěží něčím víc než demonstrací síly asijské kinematografie, u které navíc tak trochu není jasné, co se z ní má v budoucnosti vyvinout. Do komplexních megalomanských vizí prestižního čínského autora sci-fi Liou Cch'-sina nebo do jakékoli jiné jasně rozeznatelné alternativy k západní sci-fi má totiž hodně daleko.

Navíc to, že se výhradním distributorem filmu nakonec stal Netflix a zařadil ho mezi své tzv. původní filmy, je v tomhle světle poněkud hořká ironie. Producenti totiž film Netflixu postoupili až poté, co se jim několikrát nepovedlo uskutečnit plánovanou domácí kinopremiéru kvůli pandemii koronaviru. Totéž ostatně potkalo v loňském roce i další korejské filmy, které by jinak nejspíš čekalo víceméně úspěšné tažení domácí distribucí a festivalovým okruhem – futuristický heist thriller Čas lovit a mysteriózní psychothriller Telefon.