Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Streamingový gigant Netflix každoročně roste nejen z hlediska vlastní původní produkce, ale také v oblasti akvizicí, které mnohdy nastavují novou laťku cen na filmovém trhu a ukazují, kolik je expandující firma potýkající se se stále narůstající konkurencí ochotna nabídnout za globální či regionální distribuční práva. Loňský filmový festival v Torontu platil pro Netflix za jeden vůbec z nejúspěšnějších. Firma si tam byla schopna vyjednat smlouvy na hned několik snímků s potenciálem mainstreamově přístupných, leč stále výlučných festivalových titulů. Vedle již letos uvedené dvojice – psychologického dramatu Střípky ženy a vztahového eseje Malcolm a Marie – získala také Jako v bavlnce, černohumornou satiru pozdního kapitalismu s náběhem na status streamingové filmové události.

Také se tak stalo. Nejen v České republice se film, u nějž tvůrci kritických textů zápolí s úkolem jej žánrově zařadit, stal po dva týdny po uvedení nejsledovanějším obsahem na platformě. Není se čemu divit. Jako v bavlnce je svým amorálním pojetím, balancujícím na hranici nadsázky a vážně míněného sdělení, podobný třeba Vlkovi z Wall Street. Samozvaná fiktivní lvice Marla Greyson, která dělí lidi pouze na predátory a jejich kořisti, se přitom ve svém byznysu naučila chodit stejně úspěšně jako na skutečné osobě založený Jordan Belfort z filmu Martina Scorseseho. Jakožto soudem jmenovaná zákonná zástupkyně se dokáže o své klienty postarat tak, že je zbaví svéprávnosti, a pak se obohacuje jejich prostředky, zatímco oni jsou drženi ve vězení vlídně vyhlížejících pečovatelských domů. Skutečné kouzlo této těžko identifikovatelné postavě dodává herecký výkon britské herečky Rosamund Pike, která v lecčem navazuje na svou roli ze Zmizelé Davida Finchera, ztvárňující další manipulativní, sebestřednou a pomstychtivou osobu, jež jde za svým vytouženým cílem doslova i přes mrtvoly. Svým perfektním splynutím s hlavní postavou se stává pomyslným vrcholem celého filmu nabízející výkon, jenž má svou výstředností a vypočítavostí tendenci fascinovat publikum. To však režisér a scenárista J Blakeson celou dobu tlačí do podivné polohy, v níž je složité se s ní (nebo s kýmkoli jiným) ztotožnit.

Divácká nekonformita se nezrcadlí jen v typizovaných postavách, jejichž ambivalentní chování jen stěží vybízí k empatiím, ale také v narativní struktuře snímku, která balancuje na hranici hned několika žánrů. Černá komedie, satira, psychologické drama, krimi, gangsterka, paranoidní thriller. Jednoznačné kategorizaci se snímek úspěšně vzpírá, což na jednu stranu vede k nepředvídatelnosti, na druhou zase oslabuje věrohodnost nastaveného fikčního světa. Ze začátku dokáže film ještě mezi těmito polohami ladně přecházet a vytvářet přesvědčivý obraz hlavní postavy a její cesty. S přibývajícími dějovými zvraty se už ale scénář dostává do polohy, jež se zbytkem příliš nekoresponduje. Evidentní je to nejvíce v poslední čtvrtině filmu, která pro potřeby charakterového vývoje použije raději nevěrohodných žánrových klišé, vymykajících se přesvědčivě budovanému příběhu v rámci jeho realisticky nastaveného světa.

Díky modernistickému režijnímu pojetí, mísícímu rychlý rytmus vyprávění, organický elektronický soundtrack a vysoké produkční hodnoty, se tyto nedostatky filmu daří zdatně maskovat a fungovat pouze jako atraktivní a snadno přístupný titul. Rozšiřuje přitom další z několika desítek polí působnosti, ve kterých v současné době společnost Netflix velkým podílem operuje. Nepřidává do nabídky sice další titul s vlivným statusem a potenciálem uspět na některém z předávání výročních filmových cen (tam ustupuje před letošními akademičtějšími snímky jako Mank či Chicagský tribunál). Ukazuje však, že drahá akvizice středněrozpočtového neautorského filmu s parametry žánrové podívané se mnohonásobně vyplácí. Kromě vysoké sledovanosti má navíc sílu zvýšit také prestiž labelu Netflix Original, pod nímž si dnes můžeme, na rozdíl od doby před několika lety, představit téměř cokoli. Což je dobře jak pro společnost, tak pro předplatitele její platformy.