Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

kritika / Šárka Gmiterková / 6. 4. 2021

Pokud o Asistentku letmo zavadíme při surfování nabídkou HBO, může se stát, že ji odmávneme jako další zeitgeistový film. Takový, který koncentrovaně vytěží současné pocitové téma, ale zároveň překotně rychle stárne. Celovečerní hraná prvotina australské dokumentaristky Kitty Green reflektuje události kolem skandálu Harveyho Weinsteina, který ve druhé polovině roku 2017 otřásl globálním zábavním průmyslem a uvedl do pohybu hnutí #MeToo. Snímek však samotnou aféru dalece přesahuje a spíš než konkrétní přečiny hollywoodského producenta rekonstruuje systém, který zneužívání moci, podřízených i atraktivních mladých žen udržoval v chodu.

V souladu se svým názvem stojí Asistentka v centru dění, ale paradoxně i na jeho okraji. Film neopustí perspektivu Jane, čerstvé absolventky prestižní univerzity, která sama touží prorazit ve filmovém byznysu. Na vysněnou pozici se hodlá vypracovat postaru, tedy zdola, ze stereotypu a ubíjející monotónnosti kancelářské myšky. Scénáře jí rukama procházejí, ale pouze tehdy, když je zakládá po jednotlivých listech do kopírky; do jednací místnosti šéfů vstupuje až po konci schůzky, kdy je potřeba poklidit; aspirujícím herečkám nestojí ani za jeden drobný úsměv.

Janin nadřízený sice obývá vedlejší kancelář, ale prostorová blízkost jen zdůrazňuje propast, která ho od nejbližšího týmu dělí. Kvaziweinsteinovská figura se nad zaměstnanci vznáší jako téměř neviditelný přízrak. Zhmotňuje se do hrozivě přidušeného hlasu, který v telefonu Jane plísní za drobný přestupek; do obědů, jež mu asistentka chystá na stůl, či do léků, jimiž plní zásuvky. Důsledné zneviditelnění mocného bosse přitom představuje chytrou strategii, jak snímek vyvázat z příliš těsného napojení na Weinsteina, a zároveň dostaneme k dispozici právě takové informace, které vazbu na hollywoodského producenta potvrzují.

Ve své dosavadní tvorbě režisérka a scenáristka Kitty Green vždy nacházela ožehavá témata, která zpracovala v rozporu s jednoduchými očekáváními. To platilo jak pro dokument Ukrajina není bordel (2013), tak pro následující snímek Casting JonBenet (2017). Ten se vracel k vraždě šestileté dívky, jejíž pachatel zůstává dodnes neznámý. Ve výsledném tvaru se prolínají záběry z castingu pro fingovaný film podle skutečných událostí spolu s výpověďmi místních obyvatel, kteří o jednotlivé role usilují. Podobně disciplinovaným, i když o dost přímočařejším dílem je také Asistentka. Důsledně dodržuje zvolenou perspektivu, která diváky svazuje s notně limitovanou Janinou pozicí. Mladá žena sice v nehostinných zdech korporátu tráví dlouhé hodiny, ale přikovaná pouze k vymezeným prostorám kuchyňky, kopírky a vlastní počítačové kukaně.

Varovné signály, že se v šéfově pracovně a v hotelových apartmá odehrává něco nekalého, se objevují ještě před rozedněním v podobě zatoulaných náušnic či podivných skvrn na gauči – a příval takových signálů v průběhu dne rozhodně nekončí. Jako poučení diváci roku 2021 budeme tyto indicie filtrovat skrz známý sexuální skandál, nicméně filmu se daří postihnout také náročnou otročinu asistentské práce jako takové. Mikroměřítko, které s sebou logicky nese fixace na jedinou postavu, se odráží ve vyprávěcí a obrazové složce díla. Asistentčin den sestává ze série drobných, zdánlivě nenáročných činností, které směrem k vysilující dřině posouvá právě jejich nekonečný příval. Šéf si Jane všímá jen ve chvíli, kdy něco pokazí nebo když je potřeba hodit jí kůstku v podobě malé pochvaly. Mdlé, skoro až ošklivé kancelářské prostory kontrastují s představami o zářivém pozlátku filmové branže. Širší tematický rozptyl Asistentky podtrhuje fakt, že Kitty Green vycházela nejen z událostí kolem Weinsteina, ale také čerpala z výpovědí sekretářek v nejrůznějších firmách.

Minimalistický a tlumený film neslibuje šokující podívanou ani pobavený pohled na práci pod mocnými, trochu podivínskými nadřízenými – jako Ďábel nosí Pradu nebo Sekretářka. Nejhlasitěji tu vystupuje zvuk činné kopírky, hučících zářivek, prsty na klávesnici a občasné drnčení telefonu. A výmluvně zní asistentčino vynucené mlčení. Snímek naznačuje, proč tak dlouho trvá, než různými formami zneužívání dotčené strany seberou odvahu vypovídat. Stejně jako Jane si na konci jednoho dlouhého pracovního dne uvědomíme, že pokud chceme ve světě mocných bossů uspět, je naší největší devízou mechanická výkonnost a schopnost nevidět, neslyšet a nemluvit.

Asistentka (The Assistant, USA, 2019, IMDb)
režie a scénář: Kitty Green, kamera: Michael Latham, střih: Kitty Green, Blair McClendon, hudba: Tamar-kali, hrají: Julia Garner, Matthew Macfadyen, Makenzie Leigh, Kristine Froseth ad., 87 minut, on-line distribuce: HBO GO..

Asistentka (The Assistant, USA, 2019, IMDb)
režie a scénář: Kitty Green, kamera: Michael Latham, střih: Kitty Green, Blair McClendon, hudba: Tamar-kali, hrají: Julia Garner, Matthew Macfadyen, Makenzie Leigh, Kristine Froseth ad., 87 minut, on-line distribuce: HBO GO..

Přečteno 1732x

Článek vyšel v časopise Cinepur #134, duben 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.6 /13

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený

Cannes: Západ, Východ i Asie by potřebovaly vyšetřit

Cannes: Trojúhelník ambicí bývalého vítěze

Cannes: Ženy spoutané korzety a šílenstvím


DALŠÍ Z RUBRIKY

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes

Dům je černý: Radikální poezie ošklivosti


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

West Side Story v troskách / West Side Story

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (108) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (242) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1092) / mimo kino (190) / novinka (814) / pojem (36) / portrét (49) / profil (98) / reflexe (26) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (128) / událost týdne (284) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #134 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #134, duben 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa (Jarmila Křenková, kritika)

Literární detektivka v dialogu s filmaři (Pavel Mandys, téma)

Christopher Nolan a smysl filmového zvuku (Jonáš Kucharský, fenomén)

Až tak moc se nestalo (Janis Prášil, zoom)

Střípky života / Střípky ženy (Janis Prášil, kritika)

Smolný pich, duch doby a festivalové diváctví / Pandemické Berlinale (Pavel Sladký, report)

+ více...