Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Rakouský snímek o páru, jenž se neúspěšně pokouší o dítě, není nejlákavějším titulem v aktuální nabídce společnosti Netflix. Tím spíš se ale toto střídmě trefné drama může uplatnit coby alternativa k běžné nabídce streamovacího gigantu.

Po čtvrtém raném potratu vyráží mladý pár na dovolenou, aby si oba partneři odpočinuli a dali se po další nepříjemné zkušenosti trochu dohromady. Musí zvážit možnost, že se početí nedočkají, a ujasnit si, jestli se v takovém případě bez vlastního dítěte obejdou. Nebo snad zjistí, že ho celou dobu chtěli jen proto, že se to od nich očekávalo? Do vedlejšího bytu se přijede rekreovat rodina, jež naopak trpí tím, že si potomky pořídila příliš brzy.

Vliv filmových názvů na divácký zážitek je těžko popsatelný, jistě však ne zcela nulový. Stojí tedy za povšimnutí, že rakouský snímek Was wir wollten, tedy doslova „To, co chceme“, nese na českém Netflixu titul Smysl života. Nejvýmluvnější napětí ale nabízejí oba tituly položeny vedle sebe. Svým způsobem se v tomto posunu odráží i jedno ze základních pravidel vyprávění a jeden ze základních dramatických principů. Je to rozdíl mezi „chtít“ a „potřebovat“. Postava na začátku příběhu něco chce a jejím úkolem je během devadesáti minut vyprávění zjistit, že to něco není tím, co ve skutečnosti potřebuje. Cesta od „chtění“ k „potřebování“ je jeden z nejefektivnějších a nejjednodušších způsobů vystavění osobního konfliktu. Hrdinové Smyslu života se snaží projít si právě takovou cestou a zjistit, že potřebují něco jiného než to, co tak moc chtějí.

Vznikl efektivní, kompetentní film, v němž zkušená střihačka a debutující režisérka Ulrike Kofler nabízí upřímný a ve své střídmosti přesný portrét páru na pokraji křeče a apatie. Režisérka obklopuje své hrdiny světem, který jim na jednu stranu dává všechny příležitosti se vzdát a posunout se dál, zároveň jim však nedovoluje zapomenout. Muž i žena jsou neustále obklopeni připomínkami svého selhání a přes veškeré racionální argumenty se nedokážou přestat soustředit na úkol, který si předsevzali. Když dvojice vyráží na dovolenou, proběhne mezi nimi krátká diskuse o stanu, který museli vyhodit, protože byl rozbitý. Hrdinka se na vteřinu zarazí, sotva postřehnutelně. Pravděpodobně se zamyslela nad tím, že vyhozený stan byl rozbitý, stejně jako je rozbitá ona. Taková metafora se z hlediska filmového vyprávění může jevit celkem nuceně, v realitě se však v takovém zamyšlení octne leckterá žena, která právě potratila – každá podobná záminka v ní evokuje vzpomínku, každá porouchaná věc se stane pomníkem toho, co vnímá jako své selhání.

Svět, který hrdinové obývají, se zároveň příliš nestará o jejich emoce. Autoři dokonce ani nevolí tlumený barevný grading, jaký by se dal s ohledem na truchlivé téma očekávat. Tím spíš, že vyvést dnes svůj festivalový film v jemných pastelových barvách je celkem běžné. Ne že by Smysl života byl křiklavý, nicméně každá žárovka září oranžově a teple jako oheň, každý trs trávy je zelený jako čerstvě pokropené golfové hřiště a každý sluneční paprsek rozzáří místnost. Svět jako by nechápal krizi postav – jako by je vybízel k tomu žít plnými doušky. Jenže jak říká hrdinka: „Já nic z toho nechci.“ Nestojí o krásné moře, chutné drinky ani příjemnou muziku. Zobrazení tohoto stavu jistě přesahuje konkrétní konflikt a samo o sobě působivě rozšiřuje významovou paletu snímku.