Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Dokumentaristka Viera Čákanyová strávila v roce 2017 téměř dva měsíce na jednom z nejizolovanějších míst planety. Na výzkumné stanici na Antarktidě natáčela experimentální snímek FREM, který nahlíží na lidskou společnost z perspektivy umělé inteligence. Jako vedlejší produkt tohoto natáčení vznikl videodeník Bílá na bílé, v němž autorka zaznamenává svoje prožitky z izolace v ledové pustině. Její situace se nápadně podobá té, kterou lidé zažívají během lockdownu, když jsou v důsledku koronavirové pandemie zavřeni ve svých domovech. FREM a Bílá na bílé jsou dvojčata, která vystihují paradoxní rozměr této situace. Díky technologiím jsme propojeni s celým světem, přesto zůstáváme bytostně sami. Není nic mezi tím.

Samota, v níž se Čákanyová ocitá, není destruktivní, ale transformační. Ledová pustina pro ni představuje experimentální prostor, který zrcadlí její vnitřní procesy a umožňuje jí objevit nový rozměr svého bytí. Takto intenzivní setkání mívají vedlejší účinky, které jsou známé jako winter-over syndrome. Účastníci vědeckých expedic na Antarktidu popisují potíže se soustředěním, depresemi, nespavostí, záchvaty agresivity, popsán je též tzv. antarktický pohled. Zatímco tyto symptomy po návratu do civilizace vymizí, zkušenost zůstává a polárník může, podobně jako astronaut, procházet existenciální krizí. Jako astronautka v dramatu Lucy in the Sky, která prohlašuje, že se nikdy necítila více naživu, než když plula mezi hvězdami. Tato zkušenost jejím myšlením otřásla natolik, že pro ni pozemský život ztratil smysl. Život v civilizaci se stává fata morgánou, pouze bytí v extrémním prostředí je opravdu skutečné.

Více naživu se prý nikdy necítila ani Čákanyová, která je ve svém obytném kontejneru na Antarktidě uzavřená jako ve vesmírném modulu. Jakmile překročí jeho práh, rozprostře se před ní bílé nekonečno, jež autorka popisuje jako čistou koncentrovanou drogu. Ocitá se na místě, kde stačí pouze existovat. Bytí v tomto nekonečnu může zažívat díky fyzickému a smyslovému napojení na okolní svět. Hlučící vítr nonstop pronikající tenkými stěnami kontejneru ji nenechá spát. Střípky ledového sněhu ostře narážejí na její tvář. Větrné proudy formují a neustále přeskupují panorama mraků, měnící se intenzita světla, které odhaluje různé textury sněhového povrchu, a uprostřed mořské hladiny tají ledovce, které tu jsou miliony let. Je to „totální realita“, stále stejná a měnící se zároveň. Opakují se v ní totožné procesy, ale vždy v jiné kombinaci. Stačí se zastavit uprostřed neustálého pohybu a transformace.

Člověk je v tomto pomyslném ráji pouze hostem. K přežití v prostředí, na něž není biologicky uzpůsoben, potřebuje technologie. Internetové spojení výzkumné stanice s civilizací je jakousi neviditelnou pupeční šňůrou, která zajišťuje dodávku živin v podobně lodních zásilek s pohonnými hmotami a jídlem. Technologie, které se staví mezi realitu a člověka, vytvářejí most, mohou však představovat též bariéru. Čákanyová, odříznutá od těchto simulaker a od starostí běžného života, popisuje něco jako smyslové prozření z digitálního limbu. Simulakra, virtuální, uměle vytvořené světy, jsou lákavá natolik, že se zapomínáme fyzicky napojit na okolní svět, srůst s ním a zažít jeho komplexitu. Na konci svého pobytu byla schopná popsat, rozlišit a pojmenovat množství nuancí počasí, což dokládá schopnost jejího smyslového napojení na vnější skutečnost.

Bílá na bílé i FREM redefinují vztah člověka k vědeckému pokroku. Podle Čákanyové technologie nepředstavují jen protetické prodloužení lidského těla, něco, co musí sloužit lidem, ale též samostatnou entitu, s níž lze vést inspirativní dialog. Ve videodeníku Bílá na bílé režisérka konverzuje s umělou inteligencí o smyslu umění a života. FREM je již zcela oproštěn od lidské perspektivy a vyobrazuje svět z pohledu digitální a mechanické entity. Oči této umělé bytosti představuje kamera umístěná na dronu. Těkavě švenkuje doleva a doprava, přechází mezi extrémní blízkostí a pohledem shora, přelétává nad mořskými vlnami, točí se nad zemí. Tato neposedná vzdušná akrobacie má daleko k pohledu bytosti, limitované fyzickým tělem. Svět v hledáčku umělé entity ztrácí lidský rozměr a stává se abstraktní strukturou, hračkou. Rozdíl mezi organickým a anorganickým zrakem je zřejmý. Vidět a prožít není totéž, Čákanyová popisuje fyzickou, smyslovou a emoční zkušenost a uzavírá tak debatu s umělou inteligencí na téma smysl umění.

Podobně jako obraz je na tom i zvuková krajina, která připomíná mechanické dítě, jež komolí slova a napodobuje zvuky okolí. Digitální efekty deformují zvuky oceánu, větru, ptáků nebo tuleňů. Hrají si s výškou a rychlostí zvuku, mění frekvenci a hlasitost, oddělují zvuk od jeho zdroje. Jenomže umělé bytosti nejde o obsah ani o krásu. Zvuky lidského světa, záznamy lidského hlasu nebo útržky Fughetty J. S. Bacha považuje za stavební materiál, z něhož vytváří disharmonickou kakofonii, která se z lidského pohledu neřídí žádnou logikou. Smysl tohoto narušování, vytváření propastí, nesouladů a proláklin se odkryje až v okamžiku, kdy se v záběru na ledovou pustinu náhle objeví prales s dinosaury nebo když se dírou v ledu dostaneme do vesmíru. Čákanyová digitálně naleptává hmotnou podstatu fyzické reality, rozrušuje povrchy, prostupuje skrze ně. Ve svém videodeníku líčí svůj sen o tom, že je fosilií rostliny, jež žila před miliony let a teď čeká zamrznutá v ledu na nový život. To, o čem v Bílé na bílé pouze sní, ve FREM realizuje. Prostupujeme časem a prostorem a vidíme přítomnost a minulost jako dvě paralelní reality.

FREM má být snímek odpoutaný od antropomorfního hlediska, centrem hledáčku umělé inteligence je však nakonec právě člověk. Dominantou záběru se stává červený kontejner, ve kterém bydlí obyvatel antarktické výzkumné stanice. Z nadlidské vzdušné perspektivy pozorujeme, jak se koupe v moři nebo jak se vrací do svého příbytku, vedle něhož je ve sněhu vyšlapán obří nápis „řekni něco“. Ledová pustina není jen metaforický prostor naší mysli. Představuje i laboratorní klec, v níž je izolován vzorek lidské rasy. Nelidská entita jej podrobuje zkoumání a pokouší se rozeznat charakteristické rysy našeho živočišného druhu. Vidí plechovou krychli, v jejíchž útrobách se nachází zmenšenina obýváku, se stěnami pokrytými obrázky. Tento malý kousek domova představuje dojemně absurdní snahu obklopit se iluzí, že člověk je středem vesmíru. Střípek civilizace byl teleportován na druhý konec světa, do bílého beztvarého bezčasí, kde se v ostrém slunečním světle odráží od sněhu jeho ambivalentní lidská podstata. Muž v červeném kontejneru je vetřelec, destruktivní element, který přišel zkoumat, jak moc zničil vlastní planetu. Ale je to také bytost, která ve svém kosmickém modulu bloudí vyprázdněným vesmírem a čeká na zázrak.