Vachkova dokumentární revoluce
Když zmizí tvůrce, mizí s ním i celý jeden svět. Zbývá už jen to, co se z něj tvůrci podařilo zapečetit do díla, jež tu po sobě zanechal, a tam ho také vždy znovu najdeme, bude-li kdo chtít. V něm můžeme hledat jeho stopy jako otisky bytosti, která tu ještě před chvíli byla s námi. Smrt Karla Vachka na sklonku loňského roku, k němuž se už jaksi ze zvyku přidává označení dokumentarista, byla, lze-li to o nějaké smrti říct, vlastně velmi elegantní. Přišla poté, co se tvůrci podařilo uzavřít dílo tím, že vytvořil film, do něhož se vešel celý.
Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie je Vachkovým loučením i odkazem zároveň, důležitou tečkou na rozloučenou, která také ukončuje všechny dosavadní debaty na téma smysluplnosti a hodnoty Vachkova díla. I kdyby všechno z jeho díla bylo přehlédnuto, v Komunismu, který je pokusem smontovat celé dílo do jednoho filmu, se dá Karel Vachek najít vždy celý: s veškerou svou drzou otevřeností, ale i konkrétní umanutostí v tématech blízkých jeho srdci; s přiznávanou intimitou myšlení a cítění, která dávala jeho práci surreálné zabarvení prolínání různých duchovních světů; s hravostí, kterou nechával často volně pracovat; s božským smíchem, který se v jeho...