Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

anketa / Redakce / 17. 2. 2021

Rok 2020 byl v kinematografii jako žádný jiný před tím. Pandemie koronaviru zavřela kina, odložila premiéry, přerušila nebo zkomplikovala některé filmové produkce.... Zrychlila změny, které v celém ekosystému probíhaly už předtím. Divácká pozornost se přesunula on-line a společnost Warner Bros oznámila, že své plánované filmy uvede v roce 2021 v kinech i on-line zároveň. Přestala tak platit léta dodržovaná linearita uvedení filmu, jehož život vždy začínal v kinech. Rok 2020 sice skončil, ale vlastně stále trvá. Kina jsou stále zavřená a ještě nějakou chvíli s největší pravděpodobností budou. Zeptali jsme se proto zástupců kinematografie od kinařů a distributorů přes producenty a festivalové organizátory, až po tvůrce, jak by z pozice svého oboru a svých vlastních zkušeností zhodnotili uplynulý rok, jaké jsou podle nich momentální profesní vyhlídky do budoucna a zda jejich obor čekají v důsledku pandemie trvalé změny.

Na webu zveřejňujeme odpovědi tří respondentů z různých oblastí audiovize. Zbylých šest si můžete přečíst v tištěném Cinepuru.

Jiří Flígl, ředitel kina Aero, festivalový dramaturg (Festival otrlého diváka, Letní filmová škola)

Pandemie znamenala pro dosavadní systém kinematografického průmyslu zemětřesení, a to především v oblasti kin a kinodistribuce, ale také festivalů. Když rozvedeme seizmologické přirovnání, tak jsme v roce 2020 zaznamenali pouze primární vlny, které rozvibrovaly celou strukturu.

Konkrétně v případě kina Aero jsme rok skončili s bilancí návštěvnosti a tržeb na 52 procentech oproti loňskému roku. Kino bylo z důvodu pandemie celkem zavřeno takřka pět měsíců. Na jaře lockdown utnul slibně rozjetý rok, kde k nám za leden a únor dohromady přišlo nejvíc diváků za posledních šestnáct let (tedy od konce bezkonkurenčního období v tehdejší zlaté éře Aera). Během dočasného restartování provozu jsme se díky zájmu diváků i rychlému obnovení eventových projekcí ve vlastní produkci dostali v červnu na ekvivalent návštěvnosti předchozího roku. Jenže prázdninové měsíce přinesly spolu s nepřítomností kvalitního mainstreamu, jenž drží nad vodou všechna kina od multiplexů po jednosálovky, také silný odliv diváků na dovolené. Návštěvnost v září pak už citelně poznamenaly obavy diváků z medializovaného nástupu druhé vlny.

Dvojí uzavření provozu pro nás znamenalo řadu přesunů a rušení repertoárových projekcí klasických titulů, externích přehlídek a dalších projektů, do kterých jsme my a naši spolupracovníci investovali přinejmenším spoustu času a energie, v horším případě i prostředků. S jarním globálním uzavřením došlo k přerušení hlavních pilířů alternativního programu jako přenosů oper a divadelních představení, které jindy představují nezanedbatelnou část tržeb. Samostatnou kapitolou je chaos v rámci filmové distribuce a nemožnost jakéhokoli plánování jiných akcí ve vztahu k premiérám. Na jedné straně jsme s filmem Tenet zažili povolení dosavadního modelu globálního nasazení blockbusterů ve stejný den na celém světě současně, ale bohužel také návazné zprávy ohledně plánů velkých studií nevěstí nic blahého pro kina, ale i další odvětví filmového průmyslu. On-line svět sice na jednu stranu vykazoval nárůsty čísel, ale nepředstavuje rovnocenný ekvivalent ke kinům, a to jednak co se týče návratnosti prostředků produkcí a udržení průmyslové infrastruktury, ale také diváckých zážitků. Nejsilněji to pocítily festivaly, které se do virtuálního světa přesunuly v první řadě z potřeby splnit podmínky grantů a sponzorských smluv. Příznačně si svou on-line variantu pochvaloval pouze jihlavský festival, který má mezinárodní renomé a jehož fyzická podoba je vždy poznamenána logistickými a kapacitními nedostatky místa konání, takže opravdu mohl oslovit i diváky, kteří ho jinak z praktických důvodů oželí. Ostatní přehlídky však svými zlomky návštěvnosti oproti fyzicky konaným ročníkům potvrdily, že diváci festivaly v první řadě vnímají jako společenské akce, což je do on-line prostředí nepřenositelné.

Nejdříve až v roce 2021 však uvidíme, jaký reálný destruktivní účinek napáchají sekundární vlny onoho primárního otřesu. Jejich následky se v krajním případě budou projevovat ještě mnoho dalších let a mohly by přinést zásadní proměnu celého sektoru. Ohledně koncových uživatelů se pramálo změní – stejně jako při předchozích zlomech budou puristi a akademici vést dohady o tom, co je a co není film, proroci budou vítat moderní éru a vyhlížet zase dál za ni, nostalgici budou úzkostlivě opečovávat a glorifikovat své obsese, zatímco většinoví diváci si prostě budou konzumně užívat své různě dostupné audiovizuální stimuly. Kina se možná místo hlavních tržišť filmů stanou jen další z „historických platforem“ (legacy platforms), jak jim už teď říká korporace Disney. Pokud by na to došlo, přinese to nejen změnu v monetizaci filmů, ale nevyhnutelně také v podobě středního proudu globální kinematografie, neboť streaming prostě produkci blockbusterů neutáhne, ačkoli z jejich sekundární dostupnosti zásadně těží. Ale coby instituce budou kina existovat dál. Právě rok 2021 ukáže, která konkrétní přežijí a která ne. Což ale bohužel souvisí pouze s tím, jak dlouho vydrží jejich úspory, respektive jak budou jednotlivá kina schopná jejich ubývání brzdit díky ekonomickým podporám ze strany státu. Nutno dodat, že bez nich už by Aero, ale také všechna další kina vedená soukromými či neziskovými subjekty musela zavřít. To se ale stále na celou věc díváme jen optikou ekonomiky. Málo se zatím mluví o lidech, kteří za oním odosobněným pohledem stojí a kteří svým srdcem, zápalem a ambicemi příslušná kina utvářejí. Vyčerpání, demotivace a konstantní stres poháněný obavami nevyhnutelně tu více tu méně znatelně probublávají zpoza jinak svorně držených masek optimismu. Nemluvě o tom, že momentálně celý obor nepatří z kariérního hlediska mezi ty jakkoli perspektivní, což přinejmenším v rámci snadno adaptabilních odvětví jako třeba propagace a produkce povede k odlivu profesionálů do jiných oborů.

K celé té situaci mně vytanul na mysli monolog z legendárního filmu Nenávist (La Haine, 1995) Mathieua Kassovitze, který jsme před rokem v Aeru uváděli na speciální projekci. „Je to příběh společnosti, která padá. A jak tak padá, pořád si opakuje, aby se ujistila: ‚Zatím je to dobrý. Zatím je to dobrý.‘ Jenže důležitý není pád, ale přistání.“ V současnosti pořád jen padáme bez možnosti s tím cokoli dělat. Až čas ukáže, jestli nám třeba nakonec narostou křídla, nebo to aspoň vybereme, nebo...

Daria Kashcheeva, animátorka a držitelka studentského Oscara za snímek Dcera

Filmové festivaly mám hrozně ráda! Někdo je má rád kvůli večírkům, povídání, setkání. Jako introvert a abstinent mám nejradši tmu kinosálu, intimní prostor, který se vytvoří, když se zhasne a existuji jenom já, film, moje sny a pocity. A během festivalů můžu takhle žít klidně od osmi od rána do půlnoci, několik dní za sebou, nejradši týden! Čisté nekonečné štěstí!

28. února. Brusel. Na festival Anima jsem přiletěla uvést Dceru. Celý den zůstávám v hotelovém pokoji. V posteli s knihou. I další tři nejradši v té stejné poloze. Jenom jednou jdu do kina, abych snad posté odpověděla na otázku: „How did you make the hand held camera movement?“ Vypálím odpověď a utíkám zpátky do hotelu, zabalím se do přikrývky a s úzkostí se dívám do kalendáře, ve kterém mám naplánovány tři festivaly každý měsíc, celé jaro. Uklidňuje mě jenom to, že už to není pět festivalů každý měsíc, jak tomu bylo na podzim… Pak si říkám, že to ale nejsou vhodné myšlenky! Musím být šťastná, že se na můj film dívá celý svět… Do kina ale nejdu. Zavrtám se do postele a říkám si, že bych takhle ráda ležela s knihou snad ještě tři měsíce, ani bych ven nešla... Toto přání se mi splní za pár týdnů 16. března, když vláda České republiky vyhlásí nouzový stav a karanténu.

1. února. Z otázky „How did you make the hand held camera movement?“ se mi chce brečet. V hlavě mi zní slova producentů a distributorů: „Oscarová kampaň, oscarová kampaň…“ Ještě chvíli vydržet, říkám si. 4. února hlasování Americké filmové akademie skončí, s tím skončí i kampaň.

13. února. Jsem vyřízená po letech do Salt Lake City, na otočku do Los Angeles, abychom si užili oscarový oběd a večer se vrátili do Salt Lake City na premiéru na Sundance. Pak zpět do Prahy, za tři dny zase do Ameriky na Oscar week. Mám hrůzu z uhlíkové stopy, kterou jsem za sebou nechala. Nevím, jestli je noc, nebo den, zima, nebo léto. Jsem ale šťastná, protože tisková konference, která se po našem návratu z LA měla uskutečnit na letišti v případě, že tu zlatou sošku budu mít v kufru, je zrušená z důvodu, že zlato nemám. Ještě několik rozhovorů po svém návratu jsem už ale slíbila... „Ať se stane něco velkého, co všechny novináře zaujme, a mě už nechají…“ říkám si.

17. března. Na stole je papír, který na mě zírá svojí prázdnotou. V hlavě mám mišmaš. Všechno je zavřeno, lety se ruší, festivaly taky, v médiích píšou snad jenom o Wu-chanu a novém viru. Mám strach si něco přát… Konečně ale mám prostor na to, abych se mohla soustředit na vývoj svého dalšího filmu. Času bude spousta.

30. srpna. Neděle. Od 7.30 ráno jsem v ateliéru Studia FAMU. Včera jsem odešla domů kolem desáté večer. A mám to tak od půlky července. Točíme testy. Snažíme se toho stihnout co nejvíc, zatím se může točit a herci nemusí mít roušky. Včera mi ale oznámil náš kameraman, že měl možná kontakt s pozitivním nakaženým. Čekáme na výsledky testu. Přání, ať je negativní a my to dotočíme, si opakuji dalších čtrnáct dní skoro každý den, když se dozvím o podezření, že někdo ze štábu možná přišel do kontaktu s někým nakaženým…

30. září. Dotočeno, sestříháno. Nemůžu se dívat na Facebook, závidím svým známým, kteří vyrazili na podzimní festivaly přes obavy z uzavření hranic. Po festivalech se mi už ale hrozně stýská!!! Přeju si, ať je Anifilm. Den na to se dozvím, že BUDE i přes všechna rizika. Hurá!!!

11. října. Po týdnu na Anifilmu ještě stíhám na otočku do Německa na promítaní Dcery. Užít si cestování, kina, potkání se s diváky, povídání. Za pár dní začne podzimní vlna zpřísnění protiepidemických opatření. Zdá se, že napodruhé jsem na home office morálně lépe připravená, že si to užiju, neboť na scénáři je stále spousta práce. Z jarní karantény už vím, jak je důležitý pohyb, abych se nezbláznila. Budu běhat.

9. prosince. Asi jsem to s tím běháním malinko přehnala… Běhám už skoro měsíc každé ráno pět až sedm kilometrů. Pak si sednu k práci. Během odpolední procházky ujdu dalších pět kilometrů. Mozek nasycený kyslíkem funguje perfektně, píše se lehce a hodně. Ale ty bolesti u srdce asi nejsou dobré… Příliš hodně...? Příliš rychle...? Běhám… nebo píšu…? Jak najít rovnováhu...

31. prosince, 23.30. Píšu si do mobilu připomínku na pátek 8. ledna 2021: V roce 2021 musím mít dva dny v týdnu volno! SOBOTU A NEDĚLI!!! V nastaveních opakování zaškrtnu Opakovat každý týden.

Ivan Hronec, ředitel distribuční společnosti Film Europe

Minulý rok nás naučil, že pokud nemáte v excelu kategorii „nemyslitelné“, nepracujete racionálně. Zkušenost s nepředstavitelným jsme zažili i před tím, probudil nás prezident Donald Trump, ale i Brexit a finanční krize. O nebezpečí nevyhnutelné virové pandemie mluvili poslední roky mnozí, nejen Bill Gates, ale i Yuval Harari v Sapiens a jednou celou kapitolou nazvanou Small World už v roce 2003 Bill Bryson v knize A Short History of Nearly Everything. „Tento svět nepatří nám, ale baktériím“. Vzpomínám si, jak jsem se nadechnul, když jsem to četl. Varovaní jsme byli. Ale naším, zřejmě evolučním rysem je nebrat věci vážně a umět je přesvědčivě popírat.

Podobně, jako jsme deset let jen diskutovali o tom, že exkluzívní filmově distribuční okna nejsou udržitelná a že náš filmový prostor skutečně není poslušně lineární. Že nemůže navěky začínat v kině, a až potom prějít na dvd-VoD a skončit v TV. Hodně jsem mluvili, ale málo měnili. Změna přišla až ke konci 2020. Na Covid rok proto můžeme vzpomínať i jako na urychlovač. Tendence tušené, nebo mírné, se na konci prvního a začátku druhého roku Covidu zpřítomnily, staly se reálnými a zesílily.

Film Europe slaví deset let. Od prvního momentu uvažování o našem distribučním modelu jsem cítil, že nemůžeme dělat jen kinodistribuci. Soustředili jsme se na festivalový, hlavně evropský film. Ale tento „nekomerční“ produkt neměl v našich zemích nezávislou infrastrukturu. Pokud jsme ji chtěli, museli jsem si ji postavit. Ke kino distribuci jsme hned v roce 2011 přidali vlastní filmový televizní kanál, nejdřív vlastné festivalové přehlídky, před Covid rokem jsme otevřeli kino Edison Filmhub v Praze a na začátku roku 2020 i vlastní VOD platformu Edisonline. Virus nám sice zavřel kino, ale pomohl spustit festivalovou VOD platformu. Naší hlavní přehlídku Be2Can otevíral v říjnu zřejmě nejvýraznější evropský film roku – Chlast Thomase Vinterberga. Premiéru jsme měli ve vyprodané Lucerně 8.10.2020, o tři dny později sa zavrela kina, ale už za týden jsme Chlast i celé Be2Can přesunuli do virtuálního kinosálu Edisonline. Ten se chová jako další sál kina Edison Filmhub a přehlídka Be2Can online, v nejhorším roce pro kina, měla ve virtuálním sále historicky největší návštevnost.

Krize podmiňuje řešení. A krizový Covid rok byl pro Film Europe kvalitativním skokem. K filmovým televizím se přidalo stylové butikové kino, pak dramaturgicky pevná VOD platforma a nakonec jsme v kamenném kině otevřeli i virtuální kinosál. Ekosystém festivalového filmu tak v našem případě může využívat kamenné i virtuální prostory a pokud se kina neotevřou, a bude ještě přísnější lockdown, distribuci nepřerušíme, jen přesně určíme, kde bude.

Říkáme tomu hybridní distribuční model, tedy model který využíva všechny prostorové možnosti. Dobrým příkladem je naše další pravidelná lednová přehlídka Scandi. Pokud by byla kina otevřená, byla by v kamenných i virtuálních sálach. Pokud budou zavřená, bude jen virtuálně. Premiérové filmy se potom do kamenných kin vrátí hned, jak se kina otevřou. Museli jsme ale vyřešit ještě jednu otázku. Co s kiny, ktorá se chtějí do Scandi zapojit a nabízet publiku premiérové filmy, ale přes svůj vlastní programový web a sociální sítě. Tomuto případu nevyhovuje možnost virtuálního kina Edisonline, protože není jasně brandově napojená na konkrétní kino. Proto jsme ještě v prosince 2020 spustili v Čechách a na Slovensku iniciativu #kinaspolu, která združuje právě taková dobrá artová kina, vytváří pro ně virtuální kinosál a umožňuje tak každému kinu programovat Scandi, jako kdyby bylo kamenné kino otevřené.

Až Covid skončí, VOD Edisonline a virtuální kinosál už z naší distribuční nabídky nezmizí. Budeme s nimi ale pracovat jinak. U některých filmů budou premiérovým prostorem, u jných doplňkovým. Chlast v kamenném kině bude hybridně doplňovat Rodinná oslava ve virtuálním kině a Komuna v televizi Film Europe. Nový Jensenův film Rytíři spravedlnosti budou ve virtuálu doplňovat Adamova jablka a na Film Europe Channel snímek O kuřatech a lidech. Našim „produktem“ tak nebude jednotlivý film, ale kurátorsky propojená skupina filmů a programově propojený kamenný i virtuální prostor kina, VOD a televize, kde se filmy podle zvoleného programového klíče hrají. Kamenná kina neskončia, jen je doplní ta virtuální. Online nebude jediným prostorem. Na Covid se proto nemůžeme dívat jako na katastrofu. I pro Covid platí, že může být hůř. Vzpomeňte si na Melancholii...

Přečteno 1091x

Článek vyšel v časopise Cinepur #133, únor 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.5 /10

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #134

#134

duben 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY anketa

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Nejlepší filmy roku 2020

To nejlepší z fantasy

Jak se daří debutantům ve střední Evropě?

Přelomová léta české kinematografie

Top 3 z Netflixu

Viděno devíti / Tarantinova filmografie pod drobnohledem

Televize v přerodu / Anketa o českém televizním prostředí a tvorbě


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa

Střípky života / Střípky ženy

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

FAMUFEST oživí unikátní prostory v centru Prahy

Na Netflixu jako v bavlnce / Jako v bavlnce

Úvod k tématu: Česká detektivka

Dobře, že o současném Česku točí alespoň Rumuni


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

FAMUFEST oživí unikátní prostory v centru Prahy

K Cinepuru 500 filmů zdarma!

Novinky z Cannes: Spike Lee v porotě a ekologická daň

Ozvěny Ji.hlava

Berlinale 2021


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (108) / fenomén (79) / festival (97) / flashback (8) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (5) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (1005) / mimo kino (183) / novinka (794) / pojem (36) / portrét (43) / profil (91) / reflexe (25) / report (121) / rozhovor (171) / scénář (4) / soundtrack (78) / téma (967) / televize (118) / událost týdne (270) / videohra (74) / web (43) / zoom (167)

Cinepur #133 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #133, únor 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii (Redakce, anketa)

Editorial 133: David Fincher (Jindřiška Bláhová, editorial)

Vachkova dokumentární revoluce (Petr Fischer, portrét)

Smysl života a to, co chceme / Smysl života (Martin Svoboda, kritika)

Monarchie s vadami na kráse / Koruna (Šárka Gmiterková, televize)

Všechny vidlákovy světa i ten můj / Americká elegie (Jarmila Křenková, kritika)

+ více...